Studovat se dá i s velkou rodinou, říká maminka devíti dětí

"Děti, aspoň ty starší, to dnes berou jako hotovou věc, že vzdělání je celoživotní záležitost," říká Bedřiška Kotmelová. Krátce po maturitě porodila své první dítě. A když tomu poslednímu bylo pět, začala studovat "vejšku". Mezi prvním a posledním měla dětí ještě sedm, dohromady dvě holky a sedm kluků.

"Studovat vysokou byl můj sen, několikrát jsem i začala, ale neúspěšně. Za ten poslední pokus, už úspěšný, může kamarádka. Přitáhla mě k přijímačkám a já si říkala, proč ne. Uvidí se."

U přijímaček na Institut ekumenických studií, součást Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, uspěla. "Měla jsem dost načteno, teologie mě vždycky zajímala. Mimojiné se mě taky zeptali, jak to chci s tolika dětmi zvládnout. Jak pán bůh dá, povídám na to. Trochu se mě to dotklo. Ale konkrétní představu nebo plán jsem neměla."

A jak se tedy studuje s tolika dětmi a při práci?

"Člověk musí mít buď velmi pádný důvod a nebo ho musí uchvátit studovaný obor." Bedřišce se stalo to druhé. Kromě toho jí velice vyhovovala forma. Studium bylo organizované jako kombinované. Jednou týdně několikahodinový blok přednášek ve večerních hodinách a značný důraz na samostudium.

"Nejsem moc organizovaný člověk. Spoustu jsem toho načetla ještě před přijímačkami a pak se učila, kdy se dalo. Jsem ranní ptáče, takže třeba hodinku ráno, než vstaly děti. Kamarádka má čtyři děti a ta si to naopak velice plánuje - má čas předem vyhrazený pouze na učení."

"Krize přišly, zvláště u zkoušek. Dospělý člověk bere zkoušky jinak než děti, nechce jen "zkusit štěstí", chce být učiteli partnerem v diskusi a něco o předmětu opravdu vědět." Mnohokrát s tím chtěla praštit. "Vždycky mě z toho vytáhli kamarádi, kteří studovali se mnou. Hodně jsme se jako studenti sblížili na desetidenním intenzivním kurzu, kterým začíná každý ročník. Pro mě ta vztahová složka pak byla vždycky velice důležitá, byl to důvod, proč chodit na ty přednášky a cvičení."