Je možné dobře se pohádat?

Přitom jsou tady dvě děti, které potřebují „zcivilizovat“ a nastrkat do postelí. Celý den je neviděl. Poznámkou, že děti mají i tatínka, zažehnu oheň na střeše.

V bezesné noci potom sčítám všechna pro a proti rozvodu a jako pokaždé předtím docházím k názoru, že to není tak horké. Ostatně v očích okolí je můj chlap téměř ideál… Od uvažování nad mužskými chybami se tak dostávám k přemýšlení nad těmi svými a nevím, jestli nemám propadnout depresi sama nad sebou. Raději se vracím do postele a tulím se ke svému spokojeně oddechujícímu cholerikovi.

Manželství bez hádek

Je tohle jen běžná hádka nebo plíživě nastupující manželský konflikt, který nás jako po klouzačce sveze až k rozvodu? Má smysl takovéhle situace „řešit“ nebo je raději „zahrát do autu“? Jsou páry, které se snad v životě nepohádají. Znám takové a dlouho jsem je sledovala s tichým údivem a mírnou závistí. Až do doby, kdy jsem se sblížila s Martinou, která takového partnera má. Údiv se vystupňoval, když z ní vypadlo, že mi docela často závidí toho mého „normálního“ chlapa. Klid a pohoda v tomto manželství je vykoupena velkými ústupky a vlastně jí i tak trochu chybí, že její muž ani zvýšit hlas nedokáže.

Definitivně jsem přišla o iluze o bezhádkovém manželství ve chvíli, kdy se po čtyřech letech zničehonic rozvedl můj dobrý kamarád. Žena se mu náhle odstěhovala k rodičům se vzkazem, že se asi nevrátí, že ji vztah nenaplňuje. Když potom za několik týdnů svůj názor přehodnotila, byl to můj kamarád, který podal žádost o rozvod – nějak si uvědomil, že mu jeho žena vůbec nechybí (manželství bylo bezdětné). Přitom se ti dva snad nikdy nepohádali, jejich vztah vypadal velmi idylicky a spokojeně a konec byl pro celé okolí jako blesk z čistého nebe. Vypadá to tedy, že spokojenost v manželství s hádkami a konflikty tak úplně nesouvisí, byť jsou samozřejmě partnery vnímané negativně a mohou ukazovat na začínající problém.

Rozdíl mezi „šťastným“ a „nešťastným“ manželstvím nebývá v počtu hádek, ale spíše v tom, jak si s nimi partneři dokážou poradit. Tedy zda se hádají férově, navzájem si neubližují a během střetu dokážou dojít k řešení, které uspokojí obě strany. Případně, což je ještě lepší, hádku přeladí tak, že končí pocitem sjednocení a výbuchem smíchu.

Nevěříte, že to jde? Děti umějí i spor proměnit v žert, ani nevíte jak. Ty naše dostaly k vánocům opravdovou příšernost – velkého hliníkového medvěda s háčky, nejspíše závěsný stojan na CD. Manžel ho chtěl nepozorovaně vyhodit, ale byl přistižen a donucen jej sestavit. Neobešlo se to bez jedovatých komentářů na téma dárce a při mém (přiznejme, že netaktickém a přímo blbém – ale šlo o mého rodiče) pokusu se ho zastat se už začínala rozhořívat hádka. Do toho vpadla sedmiletá dcerka: „Nechte toho a pověs tam ty pověsy, ty… pověse,“ spustila na tatínka.

Vybuchla jsem smíchem, manžel se přidal a bylo po hádce. „Pověs“ pomáhá chránit klid v rodině dodnes, stačí připomenout.

Zásady konstruktivní hádky

• Cílem není partnera zdeptat, „porazit“ a ublížit mu, proto: • Neurážejte, neponižujte a nesnažte se ho zranit.
• Nevytahujte staré křivdy, nevyčítejte.
• Vyvarujte se manipulace, vydírání a lhaní.
• Nebuďte neústupní, snažte se nalézt oboustranně přijatelný kompromis.
• Nepěstujte si pocity ukřivděnosti.
• I při hádce kroťte hněv a zachovávejte elementární lidskou slušnost. Kdopak dnes luxuje?

Je třeba rozlišovat hádky instrumentální, kde skutečně jde o nalezení řešení – třeba jestli se o víkendu budeme nudit u mých nebo u manželových rodičů – a hádky zbytečné.

V prvním případě je „přehrávání do nevážna“ k ničemu. Pokud neexistuje smysluplné kompromisní řešení (pojedeme navštívit pratetu Natálii do domova důchodců, bude to kratší a uděláme tak dobrý skutek), nezbývá, než aby jeden z partnerů udělal ústupek. V ustupování by se partneři měli střídat. Pokud se podřizuje stále jen jeden, není to v pořádku a narušuje to rovnováhu vztahu. Troufám si odhadnout, že z instrumentálních hádek jsou nejproblematičtější ty, které zahrnují rozdělení domácích povinností. V tomto směru neexistuje univerzální řešení. Zkuste přinejmenším nebrat tuto parketu jako „boj o moc“ a domácí práce jako odvetu. Mnoho konfliktů se eliminuje, pokud manželka bude respektovat, že manžel sice není ochotný se podílet na úklidu, ale zase nemá problém v neděli navařit na polovinu týdne a pravidelně venčit psa i děti. Problém je, pokud jeden z partnerů dohodu bojkotuje, případně pouze slibuje a „skutek utek‘“. Tak se roztáčí kolotoč hádek, které ale nikam nevedou a pouze otravují rodinné ovzduší.

V takovém případě je lepší místo hádání vymyslet účinné protiopatření. Máme sklon vidět stav věcí tak, že partner je problematický. Podívejme se ale na situaci obráceně: on problém nemá, jemu stávající stav vyhovuje a je spíše ochoten snášet doma dusno, než něco změnit. Problém s tím máme my, takže i řešení je na nás. My musíme udělat něco, co vyvolá změnu u partnera, nebo se se stávající situací smířit. Je těžké nabízet univerzální řešení, ale možná vás inspirují následující dva příběhy.

Moje sestřenice Milka žila se svým partnerem několik let a přestože opečovávala děti širokému příbuzenstvu, své pořád odkládala. Nejednou se svěřila, že si to nedokáže představit – její partner Jakub byl z těch, kteří se odstěhovali od maminky rovnou k přítelkyni, a očekával stejnou péči. Po mnoha hádkách a marných pokusech ho změnit číše přetekla a Milka se rozhodla, že dost bylo obskakování.

Jakubovi vysvětlila, že ho má sice moc ráda, ale za těchto podmínek s ním nebude a že si dají „přestávku“. Nerozešli se, jen se odstěhovala do pronajatého bytu v sousedství. Možná to zní neuvěřitelně, ale tato lekce mamánka Jakuba postavila na vlastní nohy a za rok se vzali. Když jsem je navštívila půl roku po svatbě, Milka byla těhotná a Jakub se staral. Nevěřila jsem vlastním uším, když mě peskoval, ať jím tu buchtu nad talířkem, že mu dělám doma binec.

Možná ještě šikovnější řešení našla Marie, další z mého rozvětveného příbuzenstva.

Odcházet po patnáctiletém manželství, kdy konečně pochopila, že hádkami muže nezmění, jí nepřipadalo jako dobrý nápad.

Ale ze stálého uklízení po manželovi a dvou pubertálních dětech, které se řídily jeho příkladem, při práci na plný úvazek byla už hodně unavená. Ač byl rodinný rozpočet poměrně napjatý, dala rodině jasné ultimátum – buď se zhostí přesně specifikované části domácích prací, nebo si najde paní na úklid. Setkala se s velkým odporem: „Cizí ženská nám bude šmejdit po bytě a ještě jí budeme platit, zbláznila ses?!“ Pomoc v domácnosti byla přislíbena, ale nepřekvapivě, brzy vše sklouzlo do starých kolejí. Marie si pozvala paní na úklid raději v době, kdy nikdo nebyl doma, ale netajila to. Oheň na střeše samozřejmě byl. Marie opět zopakovala svou podmínku a opět se minula dlouhodobým účinkem, takže za dva týdny uklízečka přišla znovu. Tento příběh nemá happy-end v podobě převychovaného čtyřicetiletého manžela, opravdu se v přístupu k úklidu nezměnil. Ale postupem času začal uklízečku nejen tolerovat, ale dokonce vítat a Marii se velmi ulevilo. Oba partneři zjistili, že je pro ně příjemnější uvolnit peníze z rodinného rozpočtu a něco jiného si odepřít a situaci vyřešit takto.

Hádky vysloveně zbytečné

Instrumentální hádky by se měly přísně držet tématu – řešíme konkrétní problém, pro který je naprosto nerelevantní, že „za všechno stejně může tvoje maminka, která z tebe vychovala takového sobce.“ Pokud začnete urážet, vytahovat staré křivdy a používat další podpásové taktiky, nejenže nic nevyřešíte, ale místo hledání smírného řešení se situace zvrtne v boj, který nikdo nemůže doopravdy vyhrát. Jen si odnesete šrámy na duši a pocity křivdy. Stejně zbytečné jsou hádky ve snaze partnera změnit. Takto nemáte šanci, buď jednejte, nebo se se situací smiřte, jak je psáno výše.

Jestli instrumentální hádky mají alespoň důvod a mohou vést k rozumnému výsledku, u dalších typů hádek to neplatí. Vezměme si třeba tzv. hádku vycpávkovou (krásný termín dr. Plzáka), ta je vysloveně zbytečná. Jednou jsem byla nucena strávit dvě tříhodinové cesty autem (tam a zpět) se svými známými – jedna vycpávková hádka střídala druhou, bylo to sice poučné, ale nesmírně nepříjemné. Jeden pronesl z jeho pohledu nevinnou poznámku, kterou je ale možné si při troše snahy a dlouhé chvíle vyložit jako útok nebo obvinění. A druhý navázal: „Jak jsi to jako myslela, že je tu kolona? Jakože za to můžu já, že jsem jel tudy? Když jsi tak chytrá, proč jsi nenavrhla trasu sama?“ Než tato komunikace, je lepší žádná. Pamatujte na to, až se octnete v situaci, kde hrozí nuda a ponorka, a zásobte se třeba disky Járy Cimrmana nebo něčím, co poskytne lepší námět k hovoru.

Posledním typem hádek jsou střety, které pramení ze stresové situace a momentálního neblahého rozpoložení partnerů. Jsou typické pro předdovolenkové balení nebo večery, kdy je doma práce, ale nikdo, kdo by na ni měl sílu. Zde platí dvojnásob, že je dobré střet co nejdříve utnout a hněv radši „rozdýchat“ (míněno doslova).