Kolik „zábavy“ potřebují nejmenší děti?

Kdykoli jsem o svém starším dítku v době, kdy bylo v batolecím věku, chvíli nevěděla, mohla jsem počítat s tím, že je na cestě průšvih. Dcerka byla nesmírně vynalézavá – vytahání vlhčených ubrousků nebo rozmotání role toaletního papíru ji přestalo bavit zhruba v roce, později bylo hitem hlavně rozpatlávání čehokoli po čemkoli – zubní pasty po dlaždicích, odpadlého bahna z bot po zdi, obsahu sundané plínky či nočníku po postýlce nebo podlaze... Dokázala se zabavit sama, ale nedokázala při tom nebýt destruktivní. Ve vlastním zájmu jsem proto samostatnou zábavu pokud možno omezovala. Když do podobného věku dorostla druhá dcera, byla jsem jak v Jiříkově vidění – rok a půl staré batole se zabaví, aniž by přitom utrpěla polovina bytu! Půl hodiny si vystačí s plastovými figurkami zvířátek a kostkami, další čtvrthodinu si prohlíží knížku, aniž by ji zničilo. Dodnes nevím, zda k tomu alespoň troškou dopomohl můj „vyspělejší pedagogický přístup“, nebo za to může jen hloubavá a nedestruktivní povaha mladší dcerky.

Faktem je, že jsou děti, které si vystačí samy už od nejútlejšího věku, a jiné, které by vás, nebýt televize, tahaly za nohu ještě v pubertě. Proč se nezabaví? Některé proto, že je to zkrátka nikdo nenaučil. Batolata na to ale mají ještě nárok. Především kvůli nedostatečně rozvinuté pozornosti, kterou jen těžko koncentrují a udrží pouze velmi krátkou chvíli. Mnoho rodičů jim to navíc v dobré víře ještě komplikuje – když chtějí batole na chvíli zabavit, snesou mu co možná nejrozmanitější hračky a když si je začne prohlížet, potichu se vytratí. To není nejšťastnější řešení. Dnešní děti zpravidla nejsou ohroženy podnětovou deprivací, ale spíše nadbytkem. Jejich nezralý mozek si většinou nedokáže poradit s mnoha vjemy najednou a více věcí je pouze rozptyluje a ztěžuje jim soustředění. Chcete-li svému dítku pomoci, aby se dokázalo samo zabavit, a zlepšit jeho schopnost soustředění, hračky mu spíše omezte. Přesněji řečeno, nabízejte postupně. Už miminko by mělo zjistit, že s každou věcí lze něco zajímavého podnikat. Na to potřebuje dostatek času vše ohmatat, ochutnat, rozložit na prvočinitele (přitom pozor na malé části). Pokud má nedostatek nápadů, inspirujte ho. Ale počkejte si na okamžik, kdy se chystá hračku odložit. Nebuďte příliš hrr ve snaze ukázat mu, k čemu slouží. Vyrušování ve chvíli, kdy je dítě něčím zaujato, samostatnost a soustředění příliš nepodporuje.

Klíčem je pocit bezpečí

Další věcí, která brání miminkům a batolatům v samostatné hře, je chybějící pocit bezpečí. Nedávno se mě ptala kamarádka Ema, čím to je, že její devítiměsíční Jakoubek si v postýlce vydrží tak rád a tak dlouho hrát sám jen s jedním plyšáčkem a cípem deky. Přitom kdykoli později během dne u žádné hračky nevydrží, a co Ema neudělá ráno, už nemá šanci stihnout. Paradoxně, mnohé maminky mají opačnou zkušenost – děti si během dne bez problémů hrají samy, ale ráno v postýlce po probuzení nevydrží samy ani minutu. Klíčem k této záhadě je právě pocit bezpečí. Aby si miminko či batole dokázalo samo hrát, musí se cítit naprosto bezpečné. Některé děti se tak cítí ve své postýlce. Jiné to dokážou jen tehdy, je-li maminka v těsné blízkosti. Zaručeně to ale nedokážou, pokud budete často uplatňovat strategii popsanou v předchozím odstavci. Tedy pokud se ve chvíli, kdy je dítě zaujato hračkou, potichu vytratíte, ono na to s největší pravděpodobností přijde a jeho pocit bezpečí bude zásadně narušen. Velmi těžko se bude potom soustředit na hračky, když bude pořád ve střehu, jestli maminka náhodou neodchází.

Chybějící pocit bezpečí je i důvodem toho, že když nejvíc potřebujeme, aby nám dítě dalo chvíli pokoj (ať proto, že nutně musíme něco neodkladného udělat, nebo jen už máme nervy napjaté k prasknutí), ono nám jako naschvál visí na noze a vyžaduje naši pozornost. Třicetiletá maminka Sabina popisuje, co asi známe všichni: „Bětka je docela samostatné dítě, které si normálně v mojí přítomnosti dokáže bez problémů hrát samo. Mohla jsem si proto začít přivydělávat prací z domova. Většinou to snadno stíhám, ale jakmile nárazově přijde něco neplánovaného, Bětka jako by na to měla radar, začne vyžadovat mou pozornost a ten čas, který tak zoufale potřebuji, mi prostě nedá.“ Jistěže naše zlatíčka mají radar – velmi dobře odhadnou matčinu nejistotu či stres, ale nedokážou již odhalit důvod. Netuší, že jediným zdrojem nejistoty jsou ony a jejich chování, a udělají to, co je typické pro všechna mláďata – uchýlí se do bezpečí, tedy k matce, a vyžadují její pozornost a útěchu.

Je to vůbec žádoucí?

Pro většinu matek je asi nesplněným snem batole, které se dokáže obejít alespoň nějakou dobu bez jejich asistence, ale jsou i takové, které jsou přesvědčené, že maminka na mateřské by se měla miminku věnovat plně. Je vůbec žádoucí, aby se takhle malé dítě zabavilo samo? Neškodí mu to? Jak jsem již psala výše, schopnost soustředění je u miminek a batolat velmi malá – trénink ji ale zlepšuje, a to je dobré mít na paměti i v rámci rozvoje dítěte. Samostatností se zvyšuje i sebedůvěra dítěte, které tak zjišťuje, že může objevovat svět i nezávisle na matce. Učí se samo řešit problémy, manipulovat s předměty a být kreativní. Takže podporovat v samostatné hře jednoznačně ano.

Nemusím asi zdůrazňovat, že samostatná hra nerovná se volnost bez dohledu, bezpečnost je potřeba mít v tomto věku na paměti stále. Častým dotazem maminek je doba, po kterou by se batole mělo být schopno samo zabavit. Ta je značně individuální.

Přestože teoretické poučky udávají počty minut, kolik je schopen se soustředit a hrát si sám kojenec, a jiné, jak dlouho to vydrží mladší a starší batole, moje zkušenost říká, že je to natolik variabilní, že je nesmyslné se v tomto případě řídit doporučeními. Ono to ani nejde, protože hru si nelze vynutit, a pokud dítě není schopné samostatné hry, pak odkazovat je k hračkám nikam nevede, což každý rodič brzy zjistí.

Recept na pokrm „zabav se sám“...

… bohužel neexistuje. Musíte se přizpůsobit svým podmínkám a povahovým specifi kám svého dítěte. Nesnažte se učit dítě samozabavení až ve chvíli, kdy to nutně potřebujete, to totiž většinou nefunguje. Naopak využívejte situace, kdy se dítě cítí dobře a dělá něco, co ho baví. To je nejvhodnější čas je na chvíli ponechat samo sobě. Pokud ale nemáte vyzkoušeno, že mu to nevadí, nikam neodcházejte. Zůstaňte tiše vedle něj a jen ho pozorujte, případně – je-li to potřeba – povzbuďte slovně. Na děti, které se samy zabavit neumějí, dobře funguje nápodoba.

Snad každé batole má snahu dělat to, co zrovna dělá maminka. Tahá vás dítě od sporáku, když zrovna vaříte? Dejte mu do ručky menší hrnec s pokličkou a vařečku, ukažte, jak mícháte, a pokud bude v alespoň trochu dobrém rozpoložení, určitě se chytne.

Krom toho je na zabavení nejlepší „zakázané ovoce“. Skříňka, od které ho neustále odháníte, role toaletního papíru, kterou zásadně ukládáte z jeho dosahu, balíček papírových kapesníků, který ho nikdy nenecháte prozkoumat. Někdy máme tendence být přehnaně opatrní a příliš řešit maličkosti. „Starší dcera mi moc ráda brala z linky ubrousky a papírové kapesníčky a likvidovala je. Dost jsem se s ní proto nazlobila a nakonec jsem je uklidila z jejího dosahu,“ vzpomíná pětatřicetiletá Magda. „Nyní mám ještě ročního syna a ten je prototypem dítěte, které vyžaduje neustálé zabavování. Jednou jsem musela něco dodělat, nechala jsem tedy dceru, aby si s ním hrála. Na chvíli jsem odběhla do vedlejšího pokoje a když jsem se vrátila, polovina kuchyně byla poseta na kousky natrhanými ubrousky. Málem mě to skolilo hned na prahu, raději jsem se kousla do jazyka, abych na ně nezačala křičet. Ale když jsem chvíli ze židle pozorovala syna (dcera si už dávno kreslila), s jakým zaujetím rozebírá ubrousky a vystačí si sám, napadlo mě, že to možná stojí za to. Trochu jsem od té doby přehodnotila svůj pohled na to, co synovi dovolit a co ne, protože rozebírání čehokoli je asi jeho největší zábavou. Mám sice nyní trochu víc práce s úklidem, ale za ten pocit moci chvíli ‚vypnout‘ mi to stojí.“

Namísto „zakázaného ovoce“ lze použít i jinou strategii. Ať hlídáme sebepečlivěji, naše ratolesti bývají zásobeny hračkami mnohem víc, než je třeba a než je vhodné.

Sabina radí: „Po každých Vánocích nebo narozeninách nechám Bětce jen pár hraček, se kterými si stačí hrát. Ostatní uklidím. Také starší hračky, které už ji omrzely, schovávám. A postupně je obměňuji, občas i vyměňujeme s kamarádkami. Díky tomu má Bětka kolem sebe jen přiměřené množství hraček a já mám v zásobě stále něco nového. Kromě toho mám ještě zvlášť ‚krabičku poslední záchrany‘. Tam mám pár hraček, které Bětka nezná a je to typ, který má ráda – momentálně puzzle, dětský telefon a barevný časopis. Když dcerku potřebuji nutně zabavit, sáhnu do krabičky.“ Je dobré vědět, co na vaše dítě zabírá. Některé rádo obrázkové knížky, jiné puzzle, stavebnice nebo hrající hračky. Staré barevné časopisy, balíček papírových kapesníků, vyklízení skříněk linky nebo hrátky s vodou ale zaujmou snad každé batole.

A má hodná, hloubavá mladší dcerka, kterou jsem na začátku článku tak vychválila?

Zatímco jsem sepisovala předcházející řádky, po obědě spinkala ve svém pokojíčku. Totiž, díky dvouhodinovému absolutnímu tichu jsem si myslela, že spí. Když jsem posléze nevydržela a do pokoje nahlédla, vyběhlo mi v ústrety dítě, hlásící „vypinkaná do úžova“. A skutečně byla až po vlásky. Někde se jí podařilo najít růžovou dětskou rtěnku starší dcerky (která je mimochodem neskutečný bordelář) a dokonale se vymalovat! Inu, tiché dítě...

Autorka vystudovala psychologii, pedagogiku a angličtinu. Má dvě dcerky, 2,5 a 7 let. Kromě témat z dětské a sportovní psychologie píše o etologii, jezdectví a věnuje se překládání. Mezi její zájmy patří sportovní jezdectví a historie.