Jak odzbrojit nepřítele

Ač je Tadeášovi teprve rok a půl, na odzbrojení nepřítele má daleko účinnější metody, než většina nás dospělých. Nedávno jsem opět byla svědkem zajímavé scény v dětském koutku. Tadeáš si s něčím hrál a poblíž sedící chlapeček mu to vzal. Očekávala bych, že nastane nějaká scéna, ale Tadeáš se jen rozhlédl a podal chlapečkovi ještě další hračku. Pak se zvedl a došel ještě pro další a další a všechny je klukovi podával. Ten z toho byl očividně v rozpacích.:-)

Tak mě to zas donutilo přemýšlet o tom, s čím na svět přicházíme a co nás pak učí život. Tadeáš nepokládal chlapečka za zlého, za někoho, kdo mu chce ublížit. Pochopil to tak, že chlapeček si chce hrát s hračkama a tak mu je nosil a měl radost, když si je kluk bral. Myslím, že na svět přicházíme opravdu jako ty čisté duše, které ještě neokusili zakázaného ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého a že tak držíme v rukách v zavinovačce neuvěřitelný poklad. A na nás rodičích leží ten nadlidský úkol, jak dítěti vysvětlit co je dobré a co zlé a přitom nechat dostatek prostoru jeho vlastní duši. Nenutit mu, že třeba zrovna ten chlapeček je zlý, protože mu zbořil hrad. A už vůbec neříkat vlastnímu dítěti, že je zlé, zlobivé, nebo třeba prase, když rozpatlá jídlo. Myslím si, že tím se dokáže napáchat spousta škody. Aby nedošlo k mýlce, samozřejmě, že když Tadeáš zlobí, tak mu řeknu, že se to tak nedělá, ale hlídám si, abych vždy hodnotila to chování, ne jeho.

Bohužel se to nedá odbýt nějakým jedním rozhovorem o tom, co je dobré a co zlé. A musíme neustále pracovat sami na sobě a především nebýt slepí k tomu, co nás učí svým příkladem naše ratolesti. Já se tenkrát v dětském koutku naučila, že potencionálního nepřítele můžeme odzbrojit tím, že ho za nepřítele nepovažuje a s úsměvem přemýšlíme o tom, co by ho potěšilo. Že je to nemožné? Ale, vždyť to zvládne malé dítě ;-).