Už předškolní dítě může doma vykonávat některé práce.
Od kolika let bychom měli po svých dětech požadovat pomoc při domácích pracích? A můžeme to vůbec po dětech chtít? Dítě jako právoplatný člen rodiny by mělo mít svá práva i povinnosti, v závislosti na věku a schopnostech.
Vykonávání drobných domácích prací jej učí zodpovědnosti a dodává mu pocit důležitosti.
Přečtěte si několik tipů, jak minimalizovat konflikty v této oblasti.
V rodině má každý člen své místo a svou roli. Ta se s věkem a vyspělostí mění a vyvíjí. Ke každému místu patří určitá privilegia, ale i povinnosti. Jejich rozdělení je v každé rodině jiné, ale domnívám se, že by mělo být spravedlivé podle schopností a časových možností členů. Domácnost patří všem a je tedy zcela v pořádku, že se na jejím chodu podílejí všichni přiměřeně svému věku a času. Čím dříve dítě pochopí toto uspořádání, tím samozřejmě ji jej přijme. Rodina je malý model dalších skupin, s nimiž se náš potomek během života setká. Naučí-li se začlenit a přijímat daná pravidla v rodině, nebude s tím mít problémy ani později v jiných skupinách.
Předškolní věk je příjemné období, kdy jsou děti ochotné a motivované k činnosti, zvídavé a učenlivé. Zároveň jsou již dostatečně šikovné, chápavé a přístupné vysvětlení a domluvě. Moc rády se zapojují do aktivit dospělých a lichotí jim, svěříme-li jim zodpovědnost.
Zapojení do domácích prací by nemělo být prostředkem k utužení poslušnosti potomka, a proto by nemělo být založeno na příkazech. Nevedeme jej přece ke slepé poslušnosti, ale spíše ke zodpovědnosti a přijetí své role v rodině. Vyložme mu tedy důležitost jeho zapojení a objasněme, že každý má své úkoly. Protože on je už velký, také nějaké dostane. Dítě velmi motivuje, pokud se v rodině dělí úkoly společně, třeba se sepíše seznam věcí, které je potřeba udělat, a jednotliví členové rodiny si je rozebírají. I ono se může přihlásit.
I když potřebujeme o něco konkrétního požádat, je vhodnější vyhnout se přímému příkazu. Žádné dítě, koneckonců ani dospělého, nepotěší věta „Ukliď nádobí!“. Je lépe zkonstatovat, že „už zase nemáme žádné příbory, co s tím budeme dělat?“ Případně se přímo zeptat, zda „se nenajde šikula, který by uklidil příbory z myčky?“ Další možnou formou je použít obecné tvrzení místo přímého příkazu. Lépe než „odnes si prázdný talíř ze stolu“ zní „lidé po jídle odnášejí prázdné talíře...“. Neměli bychom ani v případě dítěte zapomínat poprosit a poděkovat.
Jak se vyhnout odmlouvání a jak řešit konflikty? Dříve sice děti v hospodářství představovaly už odmala levnou pracovní sílu, dnes už ale nikdo nepochybuje o tom, že zapojení potomka do domácích povinností je věc v první řadě výchovná a až mnohem později praktická. Není tedy nutné ani správné brát dětem entuziasmus tím, že po nich budeme vyžadovat něco, co je zrovna nepřekonatelně nebaví, nebo domácí práci v době, kdy jsou zaujaté hrou.
Odmlouvání a konfliktům nejlépe předejdeme, pokud požadavek na práci v domácnosti vyslovíme v době, kdy se dítě nudí nebo rozmýšlí, co bude dělat. Nemusíme ani trvat na tom, aby byl úkol provedený hned, je třeba se ale připravit na to, že předškoláci rádi a rychle zapomínají a možná budeme muset připomínat. Dítěti ale zalichotí, bude-li mít pocit, že jej necháme, aby si svůj čas organizovalo samo.
Pokud dítě něco vykonat nechce a vymlouvá se, může být požadavek příliš těžký. Mnoho dětí má velký problém uklidit si hračky jen proto, že jsou bezradné, odkud se do té spouště pustit a kam všechny ty hračky dát. Nedokážou si ještě práci rozplánovat a příliš velký úkol je vyleká. Na vině může být i jiná příčina, která nám může připadat nepochopitelná. Vždy je lépe primárně hledat důvody jinde než ve špatných vlastnostech dítěte a vždy je lépe nejprve se zamyslet nad důvody a až poté případně kárat, nebo dokonce trestat.
Možná ale máte, podobně jako já, malého diskutéra, který o věcech rád polemizuje. Jsou jistě věci, o kterých se debatovat může, ale jsou jiné (například zmíněné odnášení talíře po jídle), o kterých by se v určitém věku už diskutovat nemělo a je na místě to vykukovi připomenout. A je-li debatování příliš, ráda se uchyluji k úniku otázkou „proč myslíš?“ Dítě si zpravidla dokáže najít argumenty, proč se něco musí udělat, i samo.
Cítíme-li, že se schyluje ke konfliktu, zamysleme se, zda je nutný. Nejedná-li se o situaci, kdy bychom měli být důslední, můžeme použít únik v podobně kompromisu nebo náhradního řešení. Nechce-li dítě vykonat, co by mělo, můžeme buďto nastavit lepší podmínky („uděláme to spolu“) nebo vymyslet náhradní činnost („když ti tolik vadí utírání nádobí, zameť v předsíni“). Řešení typu „tak já to udělám sama, běž si hrát“ by ale rozhodně nemělo být běžné.
Nikdy bychom neměli šetřit pochvalami, zejména pokud se dítě chopí iniciativy, a dokonce nás překvapí a něco vykoná samostatně. Radostné překvapení maminky je pak tou největší pochvalou. Je na místě dítě za práci i odměňovat, ale raději ne formou sladkostí nebo peněz. Spíše by si měl předškolák uvědomit logické spojení své práce s následnou odměnou. Pomůže-li mamince s úklidem, má ona potom čas mu přečíst pohádku. Natrhá-li si do misky maliny, dostane je k svačině se šlehačkou.
Odměnou může být i práce samotná, zejména pokud se vykonává společně s rodičem. Pomoc při vaření a pečení, podávání a přisypávání ingrediencí je vzrušující aktivita, která baví nejen holčičky, ale i kluky. Omývání prakticky čehokoli není nudná práce, máchání se ve vodě je totiž snad nejoblíbenější činnost všech předškoláků. A jakákoli práce přestává být nudnou, pokud při ní maminka nebo babička vyprávějí pohádky.
Autorka je psycholožka
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.