Poradna: Mám mluvit do výchovy cizího dítěte?

Kdy a za jakých okolností je možné mluvit do výchovy jiného dítěte? Příklad: naši kamarádi, které mám moc ráda, mají synka, jehož projevy (zejména velká sebestřednost) jsou mi nepříjemné, a zdá se mi, že v určitém směru ho v tom rodiče nepochopitelně podporují podobně jako v soutěživosti či „dobyvatelských“ tendencích. Je na místě o tom zkusit s kamarády-rodiči promluvit, nebo jde o natolik intimní téma, že je to o ztrátu důvěry mezi námi?

Doporučuji vám vycházet především ze skutečnosti, že za výchovu dítěte jsou zodpovědní jednoznačně jeho rodiče. Jsou to hlavně oni, kdo rozhodují, jaké chování budou u svých dětí potlačovat, a které naopak posilovat. Všichni ostatní lidé v okolí dítěte, a to včetně odborníků, mají pouze poradní hlas.

Každý vychovatel, profesionální pedagogy nevyjímaje, bývá k určitým dětským projevům citlivější a vnímavější. Někomu vadí dítě egocentrické, jiný hůře snáší dítě neklidné či nápadně pomalé.

Když sdělujeme svým blízkým a přátelům něco nepříjemného, pokaždé riskujeme, že to nepřijmou. Budou se na nás kvůli tomu třeba chvíli zlobit nebo se něco ve vztahu k nám pokazí. Na místě je tedy položit si otázku, jak budete vy sama zvládat případný hněv nebo podrážděné reakce svých kamarádů. Dokážete takové emoce zvládnout a zpracovat, aniž by tím byl ovlivněn váš vztah v budoucnu? Pokuste se také posoudit, jak pevné a důvěrné je vaše přátelství. Je totiž něco jiného říkat kritické sdělení dobrému známému, než nejlepšímu příteli. Uvažte i to, že pravděpodobně podrobně neznáte rodinné zázemí a všechny příčiny chování jejich syna.

Komunikace o problémovém chování se řídí obecnými zásadami, které můžete v rozhovoru se svými přáteli využít.

Osvědčuje se začít něčím dobrým, například oceněním a vyzdvihnutím nějaké pěkné vlastnosti dítěte. Co se vám na jeho chování nelíbí, je vhodné probrat uprostřed rozhovoru. Zakončete jej opět něčím pozitivním a optimistickým. K povídání vyberte chvíli s dobrou náladou a příznivou atmosférou. Mluvte raději více o tom, jak chování dítěte prožíváte vy, než o výchovných chybách rodičů.