Nikdy není pozdě na šťastné dětství

Pokud jsme byli jako děti něčemu vystaveni nebo o něco ochuzeni, odráží se to i v dospělosti. Je samozřejmě nezpochybnitelné, že traumatické zážitky z dětství a prostředí, ve kterém vyrůstáme na nás zanechávají nesmazatelnou stopu. Ovšem můžeme být v dospělosti šťastní bez ohledu na to, co jsme prožili? Na tuto otázku se snaží, ve své knize „Nikdy není pozdě na šťastné dětství“, odpovědět finský psychoterapeut Ben Furman a zároveň dokázat, že přestože na nás naše zážitky mají velký vliv, nejsme vězni vlastní minulosti.

Jak překonat minulost

Jednou kolem Bena Furmana projel motocyklista, který měl na předním skle anglický nápis „Nikdy není pozdě na šťastné dětství“. Snaha porozumět této větě a poselství, které říká, vedlo Furmana k napsání knihy. Ve dvou rodinných časopisech uveřejnil malou anketu obsahující tři otázky:

• Co vám osobně pomohlo zvládnout obtížné dětské zážitky?
• Co jste se naučili ze svého těžkého dětství?
• Jak jste později v životě získali zážitky, které vám v dětství chyběly?

Následně obdržel 300 dopisů, ve kterých mu lidé psali, jak překonali těžké zážitky z dětství a co jim to dalo v dospělosti. Jen část dětí, která vyrůstá v rodině alkoholiků začne v dospělosti pít, stejně tak jako malá část dětí, které se setkaly s domácím násilím se stanou později násilníky. Všechny tyto dopisy se pro Furmana staly dostatečným důkazem toho, že člověk dokáže ve své těžké minulosti a utrpení najít zdroj síly, než počátek všeho zlého. A co lidem v těžkých chvílích pomáhalo? Byli to přátelé, příbuzní, někdo, komu se mohli svěřit, příroda, představivost, čtení a psaní, aktivity, pochopení, vlastní děti, partner nebo partnerka.

Rodičovská výchova

Zvlášť v dřívějších dobách byla výchova dětí velice striktní a přísná. O emocích se moc nemluvilo a většinou byly brány jako projev slabosti. Holčičky se přece nevztekají a kluci nepláčou. Děti si často vyslechly označení jako budiž k ničemu, neschopný, lenoch, hlupák…Když se po letech svých rodičů zeptají, proč? Co je k tomu vedlo? Bývají zmatení a sami neví. Nechtějí vzpomínat, nebo se brání, že dané období bylo pro ně velmi složité a sami zažili mnohem přísnější výchovu. Většinou si jako rodiče neseme vzorce chování vlastních rodičů a to i přesto, že se snažíme být jiní. Pokud začneme své rodiče obviňovat z negativních zážitků z dětství, stáhnou se do obranných pozic a rozhovor nebývá příliš plodný. Jestliže se nám ovšem podaří promluvit si s rodiči bez trpkosti, společný rozhovor se může stát velkým přínosem pro nás i vzájemný vztah.

Mezi nejznámější výzkumy, které se zabývaly překonáním nelehkých životních podmínek, patří studie Emmy Wernerové a Ruth Smithové, které na havajském ostrově Kauai sledovaly po dobu čtyřiceti let děti, které vyrůstaly v nelehkých podmínkách. Dle výsledků se z každého třetího dítěte vyvinul do 18 let schopný mladý dospělý. Dvě třetiny dětí měly skutečně problémy a byly označeny jako riziková mládež. Při opakovaném zkoumání se na počátku devadesátých let zjistilo, že dvě třetiny rizikových mladých lidí se do 32 let stali dospělými, kteří se se svými problémy dokázali vypořádat.

Dle Bena Furmana máme nezávisle na tom, jaká byla naše minulost nebo jaký je náš život právě teď, všechny předpoklady pro lepší budoucnost. Vlastní osud si naplánovat nedokážeme, stejně jako nedokážeme určit, kudy poteče řeka, ovšem můžeme vývoji napomoct a nasměrovat její proud tím, že připravíme půdu pro pozitivní změnu.

Zdroj: Furman, B. 2015. Nikdy není pozdě na šťastné dětství. Praha: Portál.¨