Pod tlakem superrodiče

"Když se nedostaneš do dobré školky, nevezmou tě do té správné přípravky, budeš muset na obyčejnou základku, na kvalitní vysokou školu můžeš zapomenout, skončíš na ulici a budeš si píchat heroin…" zoufá si nad sotva narozeným synem hrdinka americké komedie Kdopak to mluví. Trocha poporodní hysterie? Vše pro dobro potomka od prvních momentů života? Přehnaně ambiciózní matka? Možná. A co tohle všechno může udělat s malým člověkem?

Moderní společnost je zaměřená na výkon a výkonnost, což většina populace pociťuje jako tlak v různých sférách života. Psychologové, lékaři a další odborníci varují před přetěžováním, poukazují na nutnost učit se odpočívat, sledovat sám sebe, být k sobě laskavý a prosazovat své potřeby. Snadno si to představíme u dospělého. Co když je to ale dítě, kdo je pod tlakem svého dospělého rodiče?

Když on sám chce trénovat!

Netřeba odborného vzdělání pro znalost faktu, že samy děti jsou v určitých etapách vlastního vývoje vysoce výkonnostně orientované.

Už Alfred Adler předpokládal, že hybnou silou vývoje je překonávání vlastních slabostí, kompenzace nedostatků a zvyšování výkonnosti tak, aby jedinec získal nad ostatními převahu. Tendenci soutěžit, porovnávat se, zlepšovat a vynikat řadí do své vývojové teorie i Erik Erikson. Fázi píle a snaživosti časově umisťuje zhruba do období školní docházky, přičemž dobrý výkon, jeho potvrzení, ohodnocení a ocenění sebou samým i okolím pomáhá dítěti utvářet si vlastní sebeobraz a sebehodnocení. Podpora růstu a vytváření příznivých podmínek pro něj je nepochybně rodičovskou povinností a zodpovědností. Zmiňovaná podpora ale musí mít formu, která odpovídá vyzrálosti jedince, případně ji překračuje tak, aby vzniklá disproporce byla překonatelná. Jen takovým způsobem lze dosáhnout rozvoje přirozeného, zdravého a změny, která je trvalá.

Jedničky a další biče

Tlak na výkon je produktem společnosti a zároveň společnost a její mechanismy ovlivňuje. Porovnávání a hodnocení jako by se člověk nemohl vyhnout. Školní známky, hitparády, žebříčky a další důkazy o tom, jak si dítě stojí, jsou již dnes všudypřítomné. Snadná možnost výkonnost sledovat a stanovovat cíle, pravděpodobně posiluje tendenci rodičů výkon dítěte stimulovat.

Uplatňování pozitivní i negativní motivace je součástí mnoha standardních výchovných stylů.

Výzkumy prokazují, že právě negativní motivace vede k rozvoji nejvyšší míry stresu. Ukazuje se také, že může přerůst do chování, které odpovídá týrání. Jako příklad je uváděno přetěžování dítěte, trestání za nedostatečnou snahu, neúspěch či nenaplnění očekávání. Odpírání naplňování základních potřeb, jako je jídlo, spánek, odpočinek a pestrá seberealizace. Objevuje se také psychické týrání ve formě ponižování, výhružek, teroru, citového vydírání, izolace od sociálního okolí a vrstevnické skupiny. Dlouhodobý stres u dítěte může vyvolat psychické problémy, deprese, útěky z domova, poruchy příjmu potravy, tendence k sebepoškozování či sebevraždě, alergie a další závažné somatické problémy. V oblasti psychických poškození se nejčastěji objevují snížené sebevědomí, sklony k závislostem, depresivní potíže, nepřijetí vlastní osobnosti, narušené interpersonální vztahy, nedostatek sociálních zkušeností a dovedností. U dětí, které byly vystaveny dlouhodobému tlaku na vysoký výkon neodpovídající jejich možnostem, se rozvíjí post traumatická stresová porucha.

Ohroženi přemírou péče?

Lze říci, že potenciálně mohou být nadměrným tlakem ohroženy děti rodičů extrémně ambiciózních nebo těch, kteří sami nemohli realizovat vlastní nadání. Riziko se objevuje také u rodičů, kteří byli vychováváni autoritativně a nemohli sami o sobě rozhodovat. Paradoxně nebezpečí přetížení hrozí také dětem, které skutečně určité nadání či talent projevují. A o co se opřít, pokud se pečující osoba chce nadměrnému tlaku vyhnout? Michal Šafář uvádí, že věda dosud nemá k dispozici relevantní kritéria ke spolehlivé identifikaci sportovního talentu před pubertou. Důvod předělu je zřejmý. V průběhu dospívání se bouřlivě mění jak fyzická stránka a dispozice jedince, tak i osobnost, zájmy, motivační struktura a podobně. Existuje také nemalé procento dětí, které jsou v některé oblasti činností jednoduše napřed, vyvíjí se rychleji než jejich vrstevníci.

Náskok se ale postupně snižuje, až vymizí docela. Investice do rozvoje jakýchkoli schopností dítěte před touto stabilizací lze tedy považovat za vysoce rizikové. Daniela Ostatníková upozorňuje, že přílišná úzkostná péče a tlak na dítě, může zničit jeho motivaci a nadání, které reálně má.

Dlouhodobě je pozornost odborné i laické veřejnosti upřena na problematiku zanedbávání, deprivace a nedostatku podnětů. Je na místě si ale uvědomit, že stejně destruktivní dopad na psychiku dítěte může mít i opačný typ péče.