Emoce malých dětí rozhodně nejsou menší než ty naše

Proč bychom se měli věnovat dětským emocím? Měla jsem za to, že děti rozumějí tomu, co cítí, že to není žádná věda. Jak to je?

Ve výchově často nastává ten problém, že máme dojem, že je nám vše jasné. Porozumět vlastním emocím a emocím druhých lidí je ale poměrně složitý proces, který začíná už v předškolním období. Dítě se to učí až do školního věku, přičemž v průběhu mladšího školního věku se porozumění emocím rozvíjí naplno. Učení ale školním věkem nekončí, doznívá později. Dokonce ani někteří dospělí se v emocích nevyznají. Proto bychom u dětí předškolního věku neměli emoce podceňovat. Děti vědí, že se s nimi něco děje, ale nemají pro to žádné pojmy.

Co když dítě svým emocím nerozumí, nechápe, co prožívá? Jaký to může mít vliv na jeho chování?

V téhle souvislosti se mi vybavuje jedno čínské pořekadlo, které říká, že musíte dát drakovi jméno, abyste ho mohla ovládnout. Je těžké zvládnout například smutek, který se projeví pláčem, nebo vztek, když nevíme, co se děje. Pokud k pocitům nemám přiřazen žádný pojem, nemám šanci to nijak uchopit. Někdy to vypadá tak, že dítě pláče a slyší: „Zlobíš.“ Potom se vzteká a zase slyší: „Zlobíš.“ A totéž slyší, když má z něčeho radost a poskakuje a směje se. Dítě pak má pro celou škálu emocí jeden pojem: „Zlobíš.“ S tím se pak špatně zachází, pokud tomu potřebuji rozumět a nějak to regulovat. Seberegulace je jedním z důležitých úkolů předškolního věku. Přibližně tříleté dítě začíná být schopné své emoce regulovat, ale potřebuje k tomu od nás dospělých získat nějaké nástroje, „návody“. Součástí tohoto učení je i to, že si dítě osvojuje pojmy s emocemi spojené.

Nemůžeme dítěti pomoci tím, že budeme mluvit o svých emocích?

Ano, můžeme. A děti nám v tom často samy pomůžou, řeknou třeba: „Mámo, ty jsi nějaká naštvaná.“ Můžeme jim po pravdě odpovědět: „Asi vypadám jako naštvaná, ale jsem spíš utahaná z práce.“ Stačí jen ty věci popisovat a díkytomu jsme pro děti čitelnější. Zejména předškolní děti si vytvářejí různé fantazie kolem toho, co se děje. Maminka je třeba smutná, ale dítěti to nevysvětlí, neřekne mu, že se hádá s tátou nebo že má starosti v práci, a dítě si začne domýšlet, že za to může samo.

Zejména když je ještě ve věku magického myšlení, že?

Přesně tak. Předškolní dítě o emocích přemýšlí hodně egocentricky. Má v sobě jisté zárodky empatie, soucítí s druhým dítětem a podobně, ale zatím to neprožívá jako my, nemá dospělou empatii, která nám pomáhá se na věci podívat z pohledu druhého člověka. Empatie dětí se projeví tak, že když například vidí někoho plakat, začnou plakat také.

Někdy se setkávám s názorem, že když s dětmi budeme o emocích mluvit, začnou být přecitlivělé, všechno budou moc prožívat.

Jako ve všem ve výchově i tady platí, že všeho s mírou. Samozřejmě bychom s dítětem neměli pitvat nějaké složité emoční prožitky. Dítěti pomohou jednoduché popisy. Předškolní dítě nerozumí ambivalenci, je pro ně nepochopitelné, že mohu někoho milovat i nenávidět, že se mi po někom stýská a zároveň jsem na něj naštvaná… My dospělí často prožíváme tyto směsice emocí a jsme schopni se dopracovat k tomu, které emoce se v nás mísí.Předškolní dítě ale něčeho takového schopno není. Proto je dobré je nekonfrontovat s komplikovanějšími směsicemi pocitů. To se někdy stává, pokud rodina prožívá rozvodovou situaci a jeden z rodičů toho druhého stále ještě miluje a chtěl by ho zpátky, ale zároveň ho nenávidí za to, co mu udělal. Předškolní dítě nemá kapacitu tomu porozumět a může si začít to, co se děje, vztahovat k sobě. Je dobré s ním mluvit o tom, že ono za nic nemůže, že tím, že někdy zlobí ve školce, nic nezpůsobilo, a že za to, co se děje, může to, že se máma hádá s tátou. Měli bychom mluvit spíš o situaci, která právě nastala, nevztahovat to k jednomu „viníkovi“. A můžeme s dítětem také mluvit o tom, co v něm vyvolalo určitou emoci: „Rozumím tomu, že se vztekáš, protože si chceš hrát s touhle hračkou, ale teď si s ní hraje brácha.“ Pomůžeme tak dítěti popsat, co se s ním děje, když je zavaleno emocí vzteku.

Setkávám se s tím, že se dětem, ale i dospělým říká: „Tak to tolik neprožívej, odhoď emoce za hlavu,“ a podobně. Co se může stát, když přehlížíme své pocity nebo své emoce potlačujeme?

Zejména ve výchově dítěte je důležité tohle nedělat. Víme, že potlačování emocí nadělá obrovskou paseku. Pokud někoho výchovou donutíme úplně se emocí zbavit, potlačit je, výsledkem je psychopatické chování. Člověk, který emoce neprožívá, není schopen žít normální citový život, vztahovat se k lidem, prožívat, co se děje, mít svědomí. Za to, že nic nikomu neukradnu, může skutečnost, že mě uvnitř hryže nějaká emoce, nepříjemný pocit z toho, že bych si vzala něco, co není moje.

Člověku, který se naučí emoce potlačovat, se mohou objevit psychosomatické problémy. Když třeba dítě stále slyší, že nesmí plakat, může ho začít bolet bříško nebo hlava, nebo se mu udělá ekzém. Je potřeba hledat jiné cesty, emoce nezakazovat. Po předškolácích už chceme, aby se neprojevovali naplno, jako to dělají batolata, aby své projevy emocí kultivovali.

Jak můžeme děti učit, aby své emoce kultivovaly? Velký smutek nebo třeba hněv nás nemusejí ovládat na 100 %. Jak to zvládnout, aniž bychom své emoce potlačovali? Někdy se tím, že nás naše pocity zaplaví, daná emoce ještě posílí.

V této souvislosti se mi velmi líbí čtyři kroky popsané v metodě Flip it, protože v kostce zúročují to, co se dočteme v jiných postupech, jak emoce prožívat. U předškolního dítěte je důležitý popis toho, co se děje.„Vidím, že jsi smutný,“ nebo: „Vidím, že se vztekáš.“ V dalším kroku nastavíme pravidla. Ano, je potřeba emoci regulovat, a musíme mít v zásobě různé varianty, co s emocí dělat. V dalších krocích čekáme, jestli dítě dostane nějaký dobrý nápad, a pokud ho nedostane, musíme mu sami nabídnout řešení. Ale i my dospělí jsme často dosti rigidní v nápadech, co se dá dělat, myslíme si, že stačí zamáčknout slzu, zatnout zuby a jít dál, ale to nejsou konstruktivní strategie. Pomáhá mi představa míče. Mám emoci, zvlášť tu, kterou si nechci nechat, a mohu si ji představit jako míč. Buď si ho držím, zamáčknu ho někam do sebe, nebo ho můžu hodit, někoho „seřvat“ a uleví se mi. Pokud to je emoce, kterou nechci, můžu emoci-míč odhodit pryč, ale ne tak, abych někoho udeřila. Pokud se mi chce křičet, dobře, ale musím přemýšlet o tom, abych nikomu neublížila. Můžu si jít zakřičet do lesa, pokud ho mám za humny, nebo mohu křičet v koupelně či hulákat do polštáře. A pokud mi pomáhá dostat ze sebe vztek pěstičkami, můžu bušit do polštáře, nebo mohu dupat do země či foukat do bublifuku a s každou bublinou poslat kus vzteku pryč. Mohu si také zkusit vzpomenout na něco pěkného, na to, co mě baví. Měli bychom mít v zásobě různá řešení.

Možná tohle my dospělí úplně neumíme, a pak je pro nás těžké učit to děti.

Je to tak. Naše generace byla vychovávaná v tom, že máme držet pusu a krok, moc se nerozčilovat a nedávat najevo, co cítíme. Špatně se nám to učí jiné, když to nemáme v sobě.

Ještě bych se vrátila k emocím jako takovým. Myslím si, že mají jistý kultivační vliv na osobnost člověka, že jsou prostředkem sebereflexe. Je to tak?

U předškolního dítěte to takto ještě nefunguje. Až u dítěte kolem deseti let můžeme mluvit o tom, co zmiňujete. Ale už u mladšího dítěte můžeme připravit půdu pro to, že nás uslyší přemýšlet v jednoduchých pojmech. Předškolní děti jsou navíc zvědavé a často se ptají, proč třeba nějaká paní křičí. Je dobré to neodbýt, i když dítě může být svědkem nepříjemné události a my nejsme úplně šťastni, že u toho bylo, třeba na rodinné dovolené vidí, jak se jiní rodiče hádají a je kolem toho dusno. Dítě tomu sice nerozumí a ani v předškolním věku ještě nemá kapacitu tomu porozumět, ale už se mu upevňují struktury, jak o těchto věcech přemýšlet, učí se nepřemýšlet o věcech zkratkovitě, prvoplánově. „Ten člověk křičí. Proč to dělá? Nevím, já ho tak neznám.“

Jak můžeme malé děti vést k poznávání a pojmenovávání toho, co cítí?

U rodičů a pedagogů předškolních dětí často vídám, že se dítě vzteká, dospělý mu řekne: „Přestaň se vztekat,“ ale ono to nefunguje. Pokud mi ve výchově něco nefunguje, je potřeba hledat jiné cesty. Můžeme začít tím, že pojmenujeme, co se děje. „Vidím, že se vztekáš.“ „Vidím, že tě to zlobí.“ Tohle popisování nepatří ke standardní výbavě vychovatelů, není to něco, co by v naší kultuře bylo nějak zaběhané. Ale už takovéto pojmenovávání často vede ke zklidnění dítěte. Dáme mu tím signál, že mu rozumíme, že slyšíme, co nám říká. Čím je dítě menší, tím je pro něj důležitější vidět, že ho vnímáme. Musí vidět, že ho bereme i s tím vztekem.

Sice to neumíme, ale mohli bychom si to vyzkoušet sami na sobě, vést se sebou rozhovor o tom, co se děje. Šlo by to?

Šlo, a měli bychom to zkoušet i s druhými lidmi. Vedu kurzy o komunikaci, které jsou určeny učitelům, jde o kurzy komunikace učitele s rodiči. A je tam ta potíž, že lidé jdou často proti sobě silou, rodič je například naštvaný, že někdo ubližuje jeho dítěti, a učitelka se zlobí, protože ví, že se věci udály trochu jinak. Jdou proti sobě a skončí to konfliktem, protože jeden druhého neposlouchá. V kurzu se snažíme naučit, že je potřeba slyšeti toho druhého a dát mu najevo, že ho slyším. Třeba i tím, že vidím, že ten druhý je rozčílený, a řeknu: „Vidím, že se zlobíte, a rozumím tomu. Není to v pořádku.“ Tohle potřebují i děti. „Vidím, že jsi smutný, že pláčeš.“ Dáváme mu tím najevo, že vnímáme, v jakém je rozpoložení, a že ho bereme, jaké v tu chvíli je. Možná se to zdá jako slovíčkaření, mohli bychom si myslet, že stačí říci jen: „Neplač,“ ale není to tak.

Setkala jsem se s názorem, že malé dítě je moc malé na velké emoce. Že když dítě někoho ztratí, jeho smutek nemá takovou hodnotu. A pak se dospělým, kteří dítěti řeknou, že někdo například umřel, vytýká, že to dítěti oznámili, protože je podle nich jen zatěžují.

Emoce malých dětí rozhodně nejsou menší než ty naše. Troufám si říci, že jsou dokonce větší, protože dítě je prožívá naplno, neregulovaně. Dítě je vybaveno mechanismy, které rostoucí osobnost chrání před tím, aby byla destruovaná velkou emocí. Pokud malé dítě přijde například o rodiče a spadne do fáze popření a dělá, že se nic takového nestalo, vznikne jakási bublina, která dítě chrání, aby se „nerozpadlo“ smutkem na kousíčky. A takovouto bublinu považujeme za zdravou, přirozenou reakci déle, než bychom ji považovali u dospělého. Pokud se do popření dostane člověk třeba po ztrátě partnera, snažíme se jej dovést k přijetí skutečnosti. Odolnost a životní zkušenost malého dítěte ale ještě není taková, proto jej v té bublině necháme déle, aby se zahojily ty největší rány.

Samozřejmě se snažíme dítě chránit před úplně obrovskými traumaty, ale pokud jde o události toho druhu, že dítěti zemře babička, je na to dítě připraveno. Bude sice smutné a bude na to reagovat trochu nestandardním způsobem, protože jako předškolák ještě nechápe definitivnost smrti, ale pokud si projde smutkem spojeným třeba s úmrtím prarodiče, je to pro něj zdravější, než když mu budeme lhát a vymýšlet si historky, že babička odcestovala a podobně. Pokud jde o ztrátu rodiče, je dobré nechat se provázet odborníkem.

Pokud se dítě dozví takovouto věc expost a neprožije si smutek v době, kdy ho prožívají jeho blízcí, je to pro něj v důsledku náročnější, že?

Ano, je to tak. Podle mého názoru bychom děti měli nechat prožít to, co život přinese, nejlépe v náručí svých rodičů. A týká se to i menších věcí. Rodiče často dítěti neřeknou, že ho bude lékař očkovat, a dítě se pak cítí zrazené. Když se dítě bojí, dáme mu najevo, že mu rozumíme, a vysvětlíme mu, že to bude sice malinko bolet, ale že to jen ďobnutí, které společně překonáme. Dítě tím stejně bude muset projít, proto je dobré o tom mluvit.

Setkáváte se s učitelkami mateřských škol. Jsou dětské emoce tématem, které řeší?

Ano, řeší je, a hodně. Když jsou děti veselé a spokojené, jsme rádi, je to emoce, kterou přijímáme. Řeší děti, které jsou smutné a pláčou. Vždycky se najde jedno, které hodně pláče, třeba na začátku docházky nebo když přijde po delší nemoci. Nejobtížnější je zacházení se vztekem. S ním si pedagogové často nevědí rady, je to emoce, která dělá v běžném chodu mateřské školy asi nejvíc paseky.

Fakt je, že když se jedno dítě vzteká, paralyzuje to často i ty ostatní.

Je to tak. A děti často vědí, že se s nimi něco děje, ale nedokážou s tím něco dělat. Vybavuje se mi jedna holčička, která silně plakala a paní učitelka jí říkala, ať plakat přestane. „Ale já nemůžu, ono to pláče samo.“ Pomáhají různé způsoby reflexe. Můžeme zkusit popsat, co se děje, což je ale možné, pokud už dítě není úplně v afektu. Své děti jsem v takovéhle situaci natočila na video. Ani se na to nechtěly dívat, jak to bylo ošklivé. Případně doporučuji knihu Vztek, kterou vydal Portál. O vzteku se dá mluvit jako o gorile nebo tygrovi, který vás chytne a drží. Pro dítě je snazší o vzteku mluvit pomocí metafory.

Měla byste nějaký příklad z praxe?

Sbírám z praxe různé nápady, které se týkají právě vztekání. Myslím, že je dobře vytvořit prostor, kde se dítě může vybít tak, aby jej nesměřovalo vůči dětem. „Nemůžeš tady do nikoho kopat, nemůžeš rozbíjet hračky.“ V jedné školce mají koutek, kam dávají prázdné krabice od různého zboží, a děti ty krabice mohou rozšlapávat. Je to takové destrukční centrum. Podobně fungují i plastové lahve. Můžeme také dítě nechat, aby dupalo do země. Tady zafunguje paradoxní intence: „Dupni si, a dupni ještě. A ještě víc.“ Děti jsou překvapeny, že jim to dovolíme, a někdy se tomu začnou smát. Přehodí se výhybka. Emoce je vlna energie a jde o to ji někam užitečně převést, třeba namalovat obrázek, kde se vztek dá vyjádřit. Můžeme využít i to, jak děti oslovujeme. Malým dětem většinou říkáme zdrobnělinou jejich jména. A když najednou dítěti místo Kájo řekneme Karle, ví, že je to vážné. Ale když dítě bude dělat něco nesprávného a my budeme švitořit: „Karlíčku, to není hezké,“ fungovat to nebude.

Ve hře jsou určitě i emoce dospělých, že?

Ano, jistě. A spíše rodiče než pedagogové dělají to, že svou emoci skryjí. Jsou na dítě naštvaní, ale protože si přečetli, že s dítětem je třeba jednat po dobrém, chovají se ve výsledku ambivalentně. Zpráva, kterou chtějí dítěti předat, nevyzní tak, jak by měla. Určitě stojí za to se vydýchat, abychom na dítě nekřičeli, ale je potřeba, aby dítě slyšelo, že se nám nelíbí, co dělá, a že to myslíme opravdu vážně. Když se ale přitom usmíváme, dítě si myslí, že to je legrace a že je všechno v pořádku. Je potřeba, aby se dítě naučilo, že je potřeba se uklidnit a nechat rozum, aby začal fungovat a našel řešení. Ale my často vidíme jen jedno řešení.

Práci s emocemi se věnuje i metoda Flip in, kterou nyní představuje kniha Komunikace v problémových situacích. S touto metodou pracujete. Můžete popsat, jak funguje?

Tahle kniha moc hezky a hlavně prakticky shrnuje věci, které jsme si už mohli přečíst jinde. Osobně se mi na ní líbí, že je pojatá trochu jako pracovní sešit, který budoucího uživatele provede tím, jak o emocích začít přemýšlet jinak a jak na ně reagovat. Velká část je věnovaná způsobům, jak přemýšlet o tom, co se s dítětem děje a proč se chová tak, jak se chová. Pokud vidím, jak se dva kluci perou, můžu na ně zakřičet: „Jděte od sebe, nechte toho,“ ale už přitom nepřemýšlím o emocích, o tom, co se děje a o konstruktivním způsobu řešení. Pokud děti vidí, co a jak dělám, naučí se to taky. A to je pro náš kulturní okruh velmi důležitá kompetence. Emoční inteligence se vyvíjí tím, že se naučím emoce pojmenovávat, že se na ně umím podívat, že je umím číst. Tahle knížka mě navede na to, jak o těchto věcech přemýšlet, pomůže mi rozšířit mou práci s dětmi o aktivity, při nichž se na emoce a práci s nimi můžeme více soustředit. Můžeme si třeba prohlížet fotky lidí v různých časopisech, mluvit o tom, jak se tváří, a přemýšlet, jakou emoci asi právě prožívají, nebo pozorovat obličej ostatních dětí a přemýšlet o tom, jak se asi mají. Zná se nám to samozřejmé, ale je to něco, co můžeme trénovat.

Vrátila bych se k těm peroucím se chlapečkům. Pokud bych pracovala s metodou, o níž si povídáme, co bych s nimi měla dělat?

První, co bych měla udělat, je přijít k nim a říci jim třeba: „Vidím, že se hádáte. Máte na sebe vztek? Co se tady děje?“ Už tím, že jsem do situace vstoupila, děti na chvilku s rvačkou přestanou. Pak bych se měla pokusit nastavit hranice. „Tak teď do sebe přestaňte tlouci. Není v pořádku jít do sebe pěstmi, i když vidím, že máte vztek.“ Dalším krokem je dotazování. „Zkuste mi říct, co by se dalo udělat jinak, abyste se nemuseli prát o bagr. Máte nějaký nápad, jak by se to dalo vyřešit.“ Děti zpočátku žádné nápady nemají, ale postupně se je učí tvořit. Mohou třeba přijít na to, že si bagr budou posílat nebo že si s ním chvíli bude hrát ten a pak zase druhý. Může se stát, že nechají bagr bagrem a jdou si stavět z kostek. Až když vidím, že děti samy nic nevymyslí, mohu jim sama nabídnout nějaké možnosti. A není to tak, že by tu byla jedna jediná možnost. Řešení je více a všechna jsou stejně dobrá.

Co byste doporučila pedagogům a rodičům, kteří by tuto metodu chtěli používat?

Knížka je velmi návodná, takže pokud si ji pořídí, uvidí, jak by měli postupovat. A pokud umějí anglicky, mohou k ní najít řadu doprovodných materiálů na internetu. Dají se dokonce shlédnout videa, kde jsou přímé interakce pedagogů a dětí. Ale pokud chtějí, vystačí si i s knížkou. Doporučila bych začít s popisem emocí. Lidé jsou někdy překvapeni, jak tento krok funguje, že obrušuje hroty. Emoce už pak nemá nad člověkem takovou moc. A funguje tadyi moment přijetí dítěte i s jeho emocí. Často dětem říkáme: „Jdi pryč, já tě nechci. Přijď, až budeš normální.“ Někteří lidé potřebují něco jako odpočinkový čas, aby mohli věci vydýchat, ale poslat dítě pryč není ta správná cesta.

PhDr. Simona Hoskovcová, Ph. D., se narodila v roce 1973 v Rakousku. Absolvovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a prezenční studium v doktorském programu na katedře psychologie FF UK, obor sociální psychologie. Věnuje se psychodiagnostice a poradenství, pracuje jako odborná asistentka na katedře psychologie FFUK.