Dvouleté děti jsme v mateřských školách měli vždy

K tomu, aby se takto malé děti cítily ve školce dobře, je potřeba lidský přístup, chuť s takto malými dětmi pracovat a úprava podmínek vzdělávání.

Do mateřských škol dnes chodí i děti dvouleté. V čem je podle vašeho názoru takto malým dětem mateřská škola přínosem?

HS: Děti mají možnost získávat nové zkušenosti, je to pro ně zpravidla první kontakt s vrstevníky a též možnost odpoutání od rodiny. V tom vidím přínos.

JK: Jistý přínos vyplývá i z toho, že se dnes rodina mění a mnozí rodiče si nevědí se svými dětmi rady. Nejde tedy jen o to, že se dítě v mateřské škole „zabaví“, ale že rodiče vidí, jak může předškolní výchova probíhat.

Existují i nějaká rizika, která s sebou nese docházka takto malých dětí do mateřské školy?

JK: Riziko s sebou určitě nese období adaptace. Stejně jako tříleté dítě nemusí být na vstup do vrstevnické skupiny zralé, může to platit i o dítěti dvouletém. Vždy když dítě vstupuje do vrstevnické skupiny, musí se „promořit“. Učitelka by ve spolupráci s rodiči měla zvažovat, jestli je vstup dítěte, které je nějak zdravotně oslabené, do mateřské školy, vhodný či ne. Je-li dvouleté dítě zdravé, nástup do kolektivu mu v této věci neublíží.

HS: Důležitý je ještě jeden faktor. V našich podmínkách se setkáváme s poměrně dlouhou dobou pobytu dítěte v zařízení. Mateřská škola nemůže docházku dítěte časově omezit, limitovat, musí vycházet z pracovní doby rodičů.

Po domluvě s rodiči se dá docílit zkrácení doby pobytu dítěte v případě, že si rodiče upraví pracovní dobu tak, že jeden dítě vodí a druhý vyzvedává. Někdy dítě tráví v mateřské škole delší dobu, než je vhodné. Ale nedá se říci, že v případě delší docházky děti strádají, spíše chybí prostor pro soužití s rodinou.

JK: Mateřské školy by neměly rodinnou péči přebírat, ale doplňovat. Je potřeba najít optimální míru, což je u každého dítěte individuální.

Kolik procent dětí od dvou do tří let dochází do veřejných mateřských škol?

HS: V posledních letech do mateřských škol dochází zhruba 40 % dětí z daných populačních ročníků. Ročně se rodí zhruba 100 000 živě narozených dětí a v minulém školním roce do mateřských škol docházelo přibližně 40 000 dětí mladších tří let. Ze statistik vyplývají regionální rozdíly. Praha a Středočeský kraj mají dosud nedostatek míst i pro děti tříleté, dvouleté děti se tam pochopitelně nedostanou.

Nejedná se tedy o žádnou minoritní záležitost, že?

HS: Už dávno ne.

JK: Dvouleté děti jsme v mateřských školách měli vždy, ačkoli ve statistikách nebyly uváděny. Děti se nerodí tak, aby jim v září, kdy začíná školní rok, byly právě tři roky. A školský zákon tuto praxi umožňoval, stálo v něm, že mateřskou školu navštěvují děti „zpravidla od tří let“. Pro malé mateřské školy na vesnicích je zařazení dětí mladších tří let někdy i řešením, jímž se odvrátí její uzavření.

Mluví se o tom, že s postupným poklesem populace budou takto malé děti pro předškolní vzdělávání „záchranou“, a stát slibuje od školního roku 2020/21 garanci místa v mateřské škole pro dvouleté děti. Určitě bude dobré, aby se pedagogové na práci s touto věkovou skupinou připravili. Jak?

HS: Pokud k nim ještě dvouleté děti nechodí, měli by rozhodně pracovat na přípravě podmínek, které vzdělávání takto malých dětí vyžaduje. Začíná to věcnými podmínkami, tedy přemýšlením, jak zařídit třídu a hygienické zázemí pro takto malé děti. Dále jsou to podmínky personální. S dětmi by mělo být více dospělých, rozhodně by to neměla být pouze jedna učitelka. A to nejen kvůli celkovému počtu. Takto malé děti potřebují více opečovávání.

Pokud jedna učitelka věnuje dítěti individuální péči, musí tam být druhá, která bude dohlížet na ty zbývající, a to i z důvodu bezpečnosti.

JK: Čím je dítě menší, tím více se potřebuje navázat na jednu konkrétní osobu, vytvořit si k ní citové pouto, aby získalo pocit bezpečí a jistoty. Děti by měly dostat šanci, aby si našly tu svoji paní učitelku. A to je reálné, pokud je na jednoho dospělého pět až šest dětí.

Mnohé mateřské školy se v nedávné době opravdu velmi dobře vybavily, mají například interaktivní tabule a koutky, ale zrovna tohle nejsou věci, které potřebují dvouleté děti, ba naopak. Je lépe, když ve třídě, kam chodí, je méně takovéhoto vybavení a více prostoru pro volný pohyb a volnou hru dětí. Takto malým dětem je také třeba nabízet adekvátní hračky, což ale učitelky dělají přirozeně, nebudou jim nabízet třeba stavebnice s větším množstvím drobných součástí. Malým dětem je také vhodné nabídku hraček obměňovat. Pokud toho vidí hodně, budou toho také hodně chtít a všechno vyndají. Nakonec si pak nebudou hrát s ničím. Dvouleté děti též ještě nejsou úplně samostatné z hlediska sebeobsluhy, proto je vhodné, pokud je ve třídě něco jako přebalovací pult. Neznamená to ovšem zvýšené finanční náklady, lze to zajistit například zakoupením molitanové podložky. Mělo by se počítat s tím, že může dojít k „nehodám“, proto by měl být vymezen prostor pro náhradní oblečení například v šatně. Ve třídě musí být prostor pro zajištění klidu při odpočinku dětí.

V některých mateřských školách, kde mají takto malé děti, jsem i viděla, že část hraček vždy na čas uklidí.

HS: Tak je to správně, je potřeba užívat menší množství hraček a obměňovat nabídku. To je sice trochu v rozporu s tím, co chceme od předškolního vzdělávání větších dětí, kdy mají mít děti hračky a pomůcky v dosahu, ale to s takto malými dětmi úplně nejde.

Co dalšího považujete při práci s takto malými dětmi za důležité?

HS: Určitě to je úprava režimu dne. Děti toho ještě moc nevydrží, rychleji se unaví… S tím je potřeba počítat i tehdy, když se s dětmi pustíme do nějaké činnosti, která s dvouletými dětmi zabere mnohem více času než s dětmi staršími, s nimiž je možné pracovat skupinově, zatímco dvouleté děti potřebují individuální přístup. Malé děti se také dříve unaví při pobytu venku, a už z hlediska pocitu bezpečí je pro ně lepší variantou pobyt na zahradě než procházka po okolí. Ta děti více unaví, navíc se všechny děti musejí přizpůsobit tomu nejslabšímu, proto si vždy část dětí nevybije tolik energie, kolik potřebuje. Na zahradě si každé dítě hraje podle momentální potřeby JK: Zahrada jim dává pocit jistoty, kdežto když opouštějí prostor mateřské školy, je to pro ně znejistění. Jsou „ve svém“. Je i zbytečné pro tyto děti plánovat nějaké výlety nebo akce.

Program upravujeme tak, aby v něm bylo méně aktivit, ale aby v něm byl prostor pro volnou hru. Rozhodně by neměly převažovat řízené činnosti, ovšem neznamená to, že by tam neměly být vůbec. Učitelky budou chtít například upevnit u dětí hygienický návyk mytí rukou po použití toalety nebo naučit vhodnému stolování. Pokud u nich budou chtít vytvořit a upevnit určitý návyk, je vhodnější, pokud tak budou dělat s celou skupinou. Učitelky by především u frontálních činností měly mít na paměti, že každé dítě je jiné, a mezi menšími dětmi jsou individuální rozdíly ještě patrnější.

V čem se podle vás liší práce s dvouletými dětmi v mateřské škole od systému práce v jeslích? Nechci jesle nijak znevažovat, jen jsem sama zažila „velkojesle“ za minulého režimu, a věřím, že dnešní jesle vypadají jinak.

HS: Práce s takto malými dětmi vždy stála, stojí a bude stát na lidech. Vždy záleží na empatii dospělého, jak dokáže s konkrétním dítětem pracovat. Některé dítě potřebuje spíše pomazlení, uchlácholení, kdežto jinému toto nepomůže a potřebuje spíše prostor na to, aby si samo prostor „okoukalo“, pozorovalo dění kolem sebe a tak postupně přivykalo novému prostředí, aby pomalu nacházelo cestu k některé dospělé osobě a až pak k vrstevníkům.

Pokud budeme mluvit o zařízeních jako takových, musíme si uvědomit, že dříve měla jinou motivaci, ta dnešní jsou na úplně jiné úrovni. Dřívějším jeslím se právem vytýkala striktní zdravotnická sterilita. Šlo o zdravotnická zařízení, kde pracovaly zdravotní sestry, což ale bylo v pořádku. Ovšem do jeslí pravidelně docházel lékař, prostředí bylo velmi strohé, pro děti neatraktivní. To byly jistě slabší stránky dřívějších jeslí. Ale i tehdy si jistě pracovníci jeslí uvědomovali, že je potřeba s dětmi pracovat individuálně, nebylo to vždy jenom špatné. Nespornou výhodou bylo, že všechny děti měly půjčené oblečení. Dnes musíme spoléhat na rodiče. I mateřské školy tehdejší doby ovšem zasahovala centralizovaná výchova, kdy se děti vychovávaly pro společnost a nikoli pro svůj osobní vývoj.

JK: Dřívější jesle a také mateřské školy i nemocnice byly uzavřeny rodičovské veřejnosti. Tím, že se jí mateřské školy po roce 1989 otevřely, usnadňují adaptaci dítěte a také lepší slaďování zájmů a potřeb všech zúčastněných stran. Dříve bylo vše striktně dáno a jedinec nebyl respektován.

Otevřenost s sebou nese veřejnou kontrolu, že?

HS: Ano, pokud si pedagogové jsou vědomi kontroly ze strany rodičů, je to pro ně velká motivace, aby práci dělali lépe. Podle mého názoru to tak je ve většině zařízení. Záleží jim na tom, aby u nich dětem bylo dobře a aby jejich práce byla dobrým doplněním rodinné péče.

V čem je práce s dětmi, které věkem ještě spadají do skupiny batolat, specifická?

JK: Potřebujeme pro ni více času a více prostoru. Mělo by se při ní opravdu dbát na individuální rozdíly mezi dětmi, které se od sebe velmi liší úrovní svého vývoje, jedno se již například dokáže samo najíst, ale jiné ne.

Rozdíly jsou i v emočním nastavení. Učitelka musí daleko častěji reagovat na momentálně vzniklé situace, složitě se jí plánuje. Musí být připravena na všechno, co se může stát.

HS: Čím jednodušší má práce být, tím je to pro učitelky někdy složitější. Je velmi náročné vymyslet takovou činnost, jejíž výsledek nebude výsledkem práce učitelky, ale bude to něco, co udělaly děti. Pedagog by měl být co nejvíce trpělivý, vstřícný, a měl by nechávat dětem dostatek prostoru pro hru. Také by měl dodržovat pravidelné rituály, na které jsou děti zvyklé, a – například mytí rukou před jídlem – provádět s dětmi frontálně. Děti se v tomto věku učí hlavně nápodobou a ve skupině se mnohé věci naučí mnohem rychleji, než by se je naučily doma.

Setkáváte se s tím, že by už mezi takto malými dětmi vznikaly kamarádské vztahy?

HS: Ano, mám s tím zkušenost. V jeslích, kde jsem pracovala, jsme měli děti ještě mladší, a i ze skupiny dětí od roku do dvou, byla na konci školního roku parta. Když někdo chyběl, zajímaly se, proč tam není, věděly, kdo patří do jejich skupiny, a projevovaly se u nich náznaky empatie, když se ptaly, jestli kamaráda, který nepřišel, něco bolí.

JK: Můžeme se setkat i s dítětem, které bude ve skupině spokojené, i když si tam bude samo hrát a pozorovat ostatní. Odhodlá se mezi ně vstoupit až po určité době. Pak jsou děti, pro které jsou vrstevníci výzva, ale občas k nim přistupují nešetrně.

HS: Děti si ve skupině vytvářejí svoje vzorce chování, zjišťují, co mohou a co ne, a zároveň zjišťují, co jsou ochotny tolerovat druhým.

Jak probíhá adaptace takto malých dětí na docházku do mateřské školy? A je možné dětem nějak adaptaci usnadnit?

JK: Adaptace takto malých dětí je někdy složitější kvůli přístupu jejich rodičů, kteří mají tendenci všechno kontrolovat a dítě tak někdy znervózní. Dá se to zvládnout, ale adaptace by měla být postupná a na jejím průběhu by se měly domluvit obě strany.

HS: Je dobré vyhradit adaptaci dostatečný čas, ideálně měsíc. Je bláhové si představovat, že dítě bude po dvou dnech v mateřské škole na celý den a bude přitom spokojené. I v adaptaci je důležitá určitá pravidelnost. I děti, které budou v průběhu roku chodit do mateřské školy například jen na dva dny v týdnu, by v době adaptace měly chodit denně. Pro dvouleté děti je často náročný i víkend.

Chovají se děti, které nastoupily do mateřské školy ve dvou letech, při nástupu do školy jinak než ty, které nastoupily později?

HS: Zobecnit se to nedá, vždy záleží na individualitě daného dítěte. Z dílčích výzkumů a z mých zkušeností vyplývá, že si tyto děti zpravidla lépe zvykají v novém kolektivu. Když jsem pracovala v jeslích, setkávala jsem se s pozitivními reakcemi mateřských škol, kam od nás děti přecházely. Byly už zvyklé na určitá pravidla, byly samostatnější, a i když v mateřské škole platil jiný denní režim než u nás v jeslích, i v něm byly pevné body. Důležitá je samozřejmě kvalita zařízení – čím vyšší kvalita, tím v něm děti lépe prospívají.

JK: Ukazuje se také, že pokud některé dítě pochází z méně podnětného prostředí, při časnějším nástupu do předškolního zařízení se jeho vzdělávací šance vyrovnávají se šancemi jeho vrstevníků.

Pedagogové, kteří ve státních mateřských školách s takto malými dětmi pracují, říkají, že se tato věková skupina do jisté míry vymyká stávajícím normám a kurikulu pro mateřské školy. Čím by se mateřská škola měla řídit, pokud například zařizuje interiér třídy pro takto malé děti?

HS: Ačkoli předpisy pro zařízení pro různé věkové skupiny se od sebe liší, nic není tak horké, jak to vypadá. Děti do tří let jsou z hlediska požární bezpečnosti brány jako děti se sníženou nebo omezenou schopností pohybu a orientace. Pro mateřskou školu, která je nově zřízena, z toho plyne, že by tyto děti měly být v přízemí, stejně jako ostatní prostory, kde se tyto děti během dne pohybují. Neměly by třeba chodit spát do třídy ve vyšším patře. Pokud je v budově výtah, může být třída i ve vyšším patře. Vždy platí pravidlo dvou východů a toho, že všechny prostory používané dětmi od dvou do tří let mají být v jednom patře. Sama se s tímto předpisem úplně neztotožňuji, protože z vlastní zkušenosti vím, že chůze po schodech dětem prospívá, že si přitom procvičují hrubou motoriku. Další větší odlišnosti nejsou. A hygienické předpisy jsou stejné pro děti do tří i od tří let.

JK: Dodala bych, že dvouleté děti se mohou stravovat stejně jako děti tříleté. Z hlediska stravování jsou normy stejné, odlišné by bylo stravování dětí do jednoho roku, kdy je třeba zajistit mléčnou stravu, kde jsou přísnější hygienická pravidla.

V některých mateřských školách jsou děti mladší tří let v heterogenní třídě, kam chodí i děti starší, jinde mají menší třídu, kam chodí pouze tyto malé děti. Co je podle vás vhodnější uspořádání?

JK: Pro tyto menší děti je vhodnější věkově homogenní uspořádání, ale pokud jde o malou venkovskou mateřskou školu, může být dvouleté dítě s dětmi staršími. Může-li si mateřská škola vybrat, bude samostatná třída pro takto malé děti určitě vhodnější i z hlediska úpravy podmínek. Vždy je potřeba vyhodnotit, jaké možnosti daná mateřská škola má. Není to žádná novinka, v mateřských školách bývaly jeselské třídy.

V mateřské škole je obvyklé, i když ne úplně žádoucí, že poměrně dlouhý časový úsek zajišťuje pouze jedna učitelka. Jak by měla být zajištěna skupina, kde jsou děti od dvou let? A jakou kvalifikaci by pedagog měl mít?

HS: Učitelka by s takto malými dětmi rozhodně neměla být sama. S dětmi od dvou let by vždy měly současně být dvě osoby. Předpokládá se zařazení nepedagogického pracovníka, který by ovšem měl mít určitou odbornou způsobilost, ze které se dá předpokládat, že bude umět s takto malými dětmi zacházet. Může to být někdo se zdravotnickou kvalifikací, ale i pedagog, například vychovatel, případně učitelka mateřské školy, pro kterou ale v danou chvíli nebude pedagogické místo.

JK: Setkáváme se ale občas i s tím, že v mateřské škole mají homogenní třídu pro dvouleté děti, kde je dětí 28 a je s nimi jedna učitelka, což je podle mě velké zlo nejen pro děti, ale i pro učitelku a rodiče.

HS: Spokojené dítě rovná se spokojený rodič.

A spokojený rodič a spokojené dítě rovná se spokojená učitelka. Jsou to spojené nádoby. Když je jeden článek nespokojen, nemohou být spokojeny ani ty ostatní. Pokud je ve třídě 28 dvouletých dětí, vyvolá to v učitelce nervozitu, protože jen je uhlídat je složité, nehledě k tomu, že potřebují „opečovávat“, což v tomto počtu není v lidských silách. Za takovouto cenu by mateřská škola neměla dvouleté děti přijímat.

Zmiňujete, jak by to nemělo vypadat. Můžete popsat nějaký příklad dobré praxe z této oblasti?

HS: Samozřejmě. Práce mnoha zařízení, která převzala roli dřívějších jeslí, se v mnohém blíží tomu, co známe z mateřských škol. Také soukromé mateřské školy děti mladší tří let přijímají běžně a s dětmi pracují velmi dobře. Tato zařízení mají velkou výhodu v materiálních a personálních podmínkách, které si mohou dovolit, protože vybírají školné. A rodiče školné rádi zaplatí, protože vědí, že o jejich děti bude dobře postaráno.

JK: Rodiče preferují soukromá zařízení především z důvodu nízkého počtu dětí na jednoho pedagoga. Zde se státní mateřské školy mohou inspirovat nejenom od soukromého sektoru, ale taktéž ze zahraničí. Ředitelky mateřské školy by neměly přistupovat na možné výjimky, tzn. naplnit třídu dvouletých dětí do počtu 28 dětí, což je naopak příklad špatné praxe.

Určitě se setkáváte s pedagogy, kteří již s takto malými dětmi pracují. Do jaké míry jsou této zkušenosti otevřeni? Setkáváte se i s negativním přístupem?

HS: Setkáváme se s velmi širokým spektrem reakcí, od absolutního přijetí po úplné odmítání práce s dětmi od dvou let. Souvisí to hodně se zkušenostmi, které daná učitelka má. Pokud je sama na 28, ale třeba i „jen“ na 22 dvouletých dětí, nemůžeme se divit, že se jí tato praxe nelíbí a že ji považuje za špatnou, protože je špatná. Vždy záleží na podmínkách.

Učitelka i ředitelka by měly umět vysvětlit, za jakých podmínek je práce s tuto věkovou skupinou reálná. Pokud na školu zřizovatel „tlačí“, měla by mu ředitelka na základě jasných argumentů vysvětlit, co je ještě přijatelné a co už ne. Měla by s sebou také přinést návrhy řešení, i to je její úkol. Pak se dokáže se zřizovatelem domluvit. Znám mateřské školy, kde se to povedlo.

Jak se vzdělávání této věkové skupiny odráží v přípravě pedagogů na práci v předškolních zařízeních?

JK: V přípravě učitelek mateřských škol není velký rozdíl mezi přípravou na práci s dětmi do a od tří let. Vysoké i střední pedagogické školy učí vývojovou psychologii a předškolní pedagogiku, kde se jde vždy od naprostého začátku, ve vývojové psychologii již od prenatálního období. Na naší fakultě se studenty v rámci exkurzí navštěvujeme jesle, dětské skupiny i mateřské školy, kde vidí i děti dvouleté a mají možnost v rámci asistenčních praxí jít například na praxi do jeslí, pokud je to zajímá. V rámci magisterského studia nabízíme specializaci studium raného dětství.