Slovní zásoba předškoláků se rozvíjí velmi rychle

Ve své poslední knize nabízí náměty, které nám pomohou v rozvíjení vyjadřovacích schopností předškolních dětí.

„Předškolák je bytost, která toho má hrozně moc před sebou a má chuť objevovat. Rozvoj řeči a vyjadřování je součástí celé jeho osobnosti a jde ruku v ruce s rozvojem myšlení,“ říká Markéta Mlčochová. „V životě dítěte dojde k velkému zlomu, když má nastoupit do první třídy. Nebude moci dělat jen to, co samo chce, ale bude se muset podřídit požadavkům učitelky, učitele. To samozřejmě znalo i z mateřské školy, ale teď už je vše posunuto zase o kus výš. Malý školáček chce nějak vynikat nad ostatními a snaží se na sebe upozornit. Když k tomu využije svých znalostí, které dokáže i hezky formulovat, bude mít určitě pocit, že to hezky zvládl. To samo o sobě je silnou motivací k další práci.“

Co si můžeme představit pod pojmem rozvinuté jazykové a komunikační schopnosti? Jak člověk, který je takto vybaven „vypadá“? „Víte, ono to vůbec není složité. Jen si vzpomeňte, co nás učily maminky. Hezky pozdrav, požádej, poděkuj, neskákej do řeči, mluv pomalu,“ vysvětluje pedagožka. „Od této základní komunikace, která na první pohled vypadá velmi jednoduše, se postupuje dál. Děti spolu komunikují stejně jako dospělí verbálně i neverbálně a to na různé úrovni, která odpovídá jejich věku, zrcadlí podmínky, ve kterých dítě vyrůstá a postoje jeho rodičů, popřípadě vychovatelů. Do první třídy přicházejí děti, o nichž jsou rodiče ve většině případů přesvědčeni, že mají perfektní jazykové schopnosti, výborně komunikují – důkazem toho je, že umějí ovládat počítač.

Že neumějí pozdravit, požádat nebo chvilku počkat, to je přece samozřejmé, protože před sebou máme osobnost. Jazykově jsou také velmi šikovné, vždyť chodí už tři roky na angličtinu.

Ale neměli bychom zapomínat na českou slovní zásobu. Nikdo z nás záměrně chyby nedělá.

A vůbec by je nechtěl udělat ve výchově svého vlastního potomka. Pokusme se ale být trochu objektivní, pokorní a soudní. Poslouchejme nejen sebe, ale i ty, kteří s našimi dětmi pracují, rodiče jejich kamarádů. Jak má vypadat dítě nastupující do první třídy je rozepsáno v mnoha publikacích, na internetových stránkách školy, základní informace připojují k pozvánkám k zápisu.“

Řadu rodičů i pedagogů zajímá, zda vyjadřovací schopnosti souvisejí s tím, jak dítě vyslovuje. „V předškolním období u dítěte roste slovní zásoba velmi rychle. Nevadí mu, když jeho výslovnost není ‚čistá‘, a bez problémů se do komunikace s ostatními začleňuje. Zlobit se začne, když mu nerozumíme a nevíme, co po nás chce. Pokud přetrvává vada výslovnosti ještě ve škole, může se stát, že se dítě začne stydět mluvit a od toho se odvíjejí další potíže. Děti mezi sebou bývají kruté a špatnou výslovnost svému spolužákovi ‚vmetou‘ do obličeje v tu nejméně očekávanou chvíli. Potom je pro něj lepší raději nic neříkat, začne se stranit kolektivu. Potíže mohou nastat také při diktátech, kdy diktované slovo, např.

‚řepa‘, přepíše podle svého vlastního diktátu jako ‚žepa‘.“

Jak rozvíjet slovní zásobu

Setkáváme se s dětmi i s dospělými, kteří mají „vyřídilku“ a pusa se jim nezastaví. Přesto je jejich projev obsahově chudý. Jak můžeme svou slovní zásobu rozvíjet? „Vyprávění by mělo mít ‚hlavu a patu‘. Pokud dítěti přečteme nějakou pohádku, příběh, měli bychom mu dát časem možnost nám ji převyprávět. Tím procvičíme jeho myšlení, paměť, slovní zásobu, učíme ho vybírat, co je důležité.

Přesně k tomu by měl sloužit pracovní sešit, který mi nedávno vyšel. Dítě by mělo pochopit děj, dodržet časovou posloupnost a nic důležitého nevynechat. Obrázky mu pomohou,“ doporučuje Markéta Mlčochová. „Knihy jsou při rozvíjení slovní zásoby nezastupitelné. Můžeme si zvolit papírovou nebo elektronickou podobu, ale myslím si, že pro dítě je důležité vnímat knihu nejen zrakem, ale i hmatem a v neposlední řadě i čichem. Nová knížka přece krásně voní.“

Jednou z cest, jak rozvíjet vyjadřovací schopnosti dětí, jsou společné rozhovory. Někdy slýchávám, že na ně není čas. Je to pravda? Kde brát čas na povídání s dětmi? „Učíme se chodit chůzí, číst čtením, psát psaním… tak bych mohla pokračovat donekonečna. Řídit auto se také naučíme jenom za volantem. Jak se má tedy naučit dítě vyjádřit své myšlenky, když nemá takového posluchače, který si nejen poslechne jeho zážitky, ale který se neposmívá, poradí, zeptá se, když něčemu nerozumí a hlavně projevuje o jeho vypravování laskavý zájem? Je pravdou, že rodič přichází unavený z práce, ale může za to dítě?

Důležité jsou preference. S dítětem si můžeme povídat u vaření, žehlení, můžeme s ním uklízet. Vždyť je to hra. Není jednoduché ubrat čas v neprospěch televize, koníčků a společenského života ve prospěch dítěte, ale věřte, vyplatí se to. Ale pozor, i tady platí: všeho s mírou.“

Šikovný, ale slova mu chybí

Setkávám se s dětmi, které jsou šikovné, mají dobrou slovní zásobu, ale mají problém se vyjádřit, najít v pravou chvíli „to pravé“ slovo. „Nejsme všichni stejní,“ konstatuje Markéta Mlčochová. „Někteří jedinci jsou komunikačně silnější a vydrží jim to až do dospělosti, jiní slabší. Už ze školy si jistě vzpomínáte, že když bylo něco potřeba, vždycky to vyřizovala Mařenka. Všichni věděli, že je šikovná, vše lehce zařídí, s ničím nemá problém. Nikdy to nevyřizovala Zdenička, protože ta je pomalá, nikoho nenajde a všechno poplete. Přesně tak to také dopadlo. Než by maminka čekala, až dítě řekne paní prodavačce, stevardce nebo lékařce, co potřebuje, raději to udělá za ně. Není přece čas na zdržování, to by dlouho trvalo. Na jedné straně dětem ‚umetáme cestičku‘ – kupujeme drahé hračky, oblečení, děláme z nich předčasně dospělé, ale na straně druhé jim nedovolíme, aby se učily těmi šikovnými dospělými stát. Nechme zařizovat i Zdeničku, když to poplete, určitě najdeme něco, co udělala správně a za co ji pochválíme, příště už to bude v pořádku a možná se budeme divit,“ radí pedagožka.

Také se najdou děti, které mají prostě trému, bojí se projevit. Co poradit jim, jak jim pomoci? „Takové dítě není dobré nutit a přesvědčovat.

Všichni víme, že učitel neustále vymýšlí nové a nové techniky a ‚fígle‘, jak vyhrát. Třeba: ‚Kdo mi předvede postavu ze své oblíbené pohádky, dostane tady tu krásnou samolepku.‘ Chválíme za maličkosti, dítě cítí, že s ním počítáme. Vžijme se do jeho pozice. Nejde to dnes, příště začneme zase od začátku. Dávejme mu šanci, ‚neškatulkujme‘.“ Zdá se mi, že čeština postupem času poněkud degraduje, některá slova se z ní vytrácejí, případně je děti už neznají. „Každý živý jazyk se vyvíjí. Je přece živý. Naši prarodiče do češtiny přidávali německé výrazy, nám se do slovníku tlačí angličtina. Nesouhlasím s tím, že degraduje čeština. Spíše hledejme ‚jádro pudla‘ v lidech, kteří jazyk používají. Nezapomínejme, že jazyk patří také k našemu kulturnímu dědictví, stejně jako pohádky, které nám jej pomáhají uchovávat. Proto čtěme dětem, čtěme i my.“

Kulturu projevu se dítě učí od nás

S vyjadřovacími schopnostmi souvisí kultura projevu. Co bych jako učitelka předškoláka nebo mladších školních dětí mohla udělat pro to, aby moji žáci vystupovali kulturně? A tím nemyslím nucenou škrobenost. „Děti se učí především nápodobou. Nemohu po dítěti chtít, aby zdravilo, když sama nepozdravím nebo na pozdrav neodpovím, nemohu křičet na děti, že tady nikdo křičet nebude. Tím se akorát hladina zvuku zvýší. Začít bychom měli u sebe,“ doporučuje Markéta Mlčochová. Dodává, že nedávno zažila situaci, kdy v duchu ocenila dobrou práci paní učitelky a pomyslně „smekla“. „Byla jsem na chalupě v poměrně osamoceném místě a kolem šel asi pětiletý chlapeček s mužem přibližně mého věku. Dítě vzorně pozdravilo, já jsem mu odpověděla a co myslíte, že udělal dospělý muž? Neřekl vůbec nic.“

Ve své knize Markéta Mlčochová představuje metodiku s klasickými pohádkami. Co by měla dětem nabídnout? Hodí se pro společnou práci v mateřské škole nebo pro třídu? „Většinou děti předškolního věku ještě neumějí číst, proto by tato publikace mohla pomoci právě při rozvoji komunikace, jemné motoriky, myšlení i řeči.

Rodiče přečtou krátké povídání na druhé straně obrázku, dítě obrázky vymaluje a nastříhá, samo zkouší příběh převyprávět. Dospělý mu pomáhá, povzbuzuje, pochválí. Potom, třeba cestou do školky, nám může dítě pohádku povědět samo. V mateřské škole se totéž dá udělat při individuální činnosti, ale i se skupinou dětí. Děti ve skupince se mohou domlouvat, jakými barvami obrázky vymalují, jak je za sebe zařadí, každý řekne kousek příběhu. Obrázky mohou být zvětšeny, každé dítě má svůj, který vymaluje, potom se mají za úkol domluvit, jak jdou obrázky za sebou – poskládají se do řady – a příběh interpretovat. Máme inspiraci třeba k vystoupení pro rodiče.

Své uplatnění najde publikace i na základní škole, kdy dětem ukážeme pouze obrázky a ony vyprávějí děj. Není to vůbec jednoduché a tuto dovednost cvičí ve slohu ještě v páté třídě.“

Na závěr jsem se Markéty Mlčochové zeptala, jakou roli podle ní mají ve vzdělávání pohádky.

„Pohádky zachycují poučení, děti přemýšlejí nad dějem, ale napadají je i další otázky. Pohádky jsem vždycky při práci s dětmi využívala – ať už jako speciální pedagog s dětmi ve speciální škole, centru nebo při logopedické nápravě. V současné době jsem učitelkou na prvním stupni základní školy a pohádky využívám stále. S většími dětmi už do nich můžete promítnout i angličtinu – která slovíčka znáš k těmto obrázku, poskládat jednoduchým jazykem příběh, v českém jazyce kromě slohu to mohou být klidně vyjmenovaná slova, v matematice mohu zašifrovat pod příklady barvičky, kterými má dítě obrázek vymalovat.

Pohádky se tedy hodí i k tzv. projekčnímu vyučování, záleží na fantazii vyučujícího. Co se týče fantazie dětí, o té víme, že je bezbřehá, tak ji nechme pracovat. Uvidíte, že děti samy objeví další možnosti jak s publikací pracovat.”