Speciální pedagog musí umět všechno

Milan Valenta z Ústavu speciálněpedagogických studií na PdF Olomouc v našem rozhovoru vzpomínal na lékaře a pedagoga Miroslava Čecha, který speciální pedagogy přirovnává ke šlechtě, jež ovšem musí být nejvzdělanější. Mluvili jsme i o nové publikaci pro speciální pedagogy, která před časem vyšla v nakladatelství Portál.

Stál jste v čele autorského týmu, který se podílel na vzniku Slovníku speciální pedagogiky. Nestačil by zájemcům o obor slovník, kde je „ošetřena“ obecná pedagogika? Speciální pedagogika je přece součástí pedagogiky jako takové.

Legitimnost samostatného speciálněpedagogického slovníku vychází jednak z tradice - z existence samostatných oborových slovníků v minulosti vydaných, jednak z potřeby teorie i praxe oboru. Speciální pedagogika je skutečně „speciálním“ a dnes již tak rozsáhlým oborem, že komplexně pojatý pedagogický slovník by byl neúnosně obsáhlý. Navíc by zatěžoval obecné pedagogy hesly, která nemají důvod vyhledávat.

Donedávna, tedy dokud nevyšel slovník, jehož jste editorem, byl posledním velkým speciálněpedagogickým slovníkem Defektologický slovník, který byl poprvé vydán v roce 1978 a byl poté několikrát dotiskován. V čem je Slovník speciální pedagogiky jiný, nový?

Třebaže se poslední reedice Defektologického slovníku pokoušela reflektovat změny po roce 1989, učinila tak neúplně, ale především - vycházela pořád z „defektologického“ pojetí oboru, z paradigmatu překonaných teorií, např. jednostranné orientace na reflexní teorii sovětské školy.

Jak se speciální pedagogika změnila od roku 1989?

Speciální pedagogika je dnes něco jiného, než jsem studoval jako posluchač PdF UP v Olomouci v osmdesátých letech. Proměnila se jak teorie, tak i praxe, protože se změnila filozofie přístupu k osobám s postižením či omezením, ono výše uvedené paradigma. Z pojetí somato-psycho-patologického přešla k pojetí antropologickému. Přístup k člověku s handicapem u nás a „venku“ mi po revoluci vysvětlovala kolegyně z Norfolku, která rok u nás působila v rámci Fulbrightovy nadace: „Vy říkáte - ta sklenice je z poloviny prázdná, my ji vidíme z poloviny plnou.“

Co by podle vás měl speciální pedagog umět? Jakými znalostmi a dovednostmi by podle vás měl být vybaven?

Vzpomínám na přednášky doktora Čecha blahé paměti, který vycházel z přednáškové síně vždy se zvoláním: „Nezapomínejte studenti, že speciální pedagog je šlechticem mezi pedagogy! A jako šlechtic musí umět všechno…“ Kromě „tvrdých“ znalostí a dovedností dávám u svých studentů, především se jedná o speciální pedagogy-dramaterapeuty, důraz na rozvoj sociálně-personálních vlastností, dovedností, tedy „měkkých“ dovedností.

Velký rozruch vzbudil zákon o pedagogických pracovnících, který - ač se o něm vědělo dlouho a jeho účinnost byla odkládána - řadu učitelů zjevně překvapil. Především ty, kteří si měli doplnit kvalifikaci, a neudělali to - možná v naději, že se účinnost zákona opět odloží. Proč by měl učitel být kvalifikovaný? Proč mu nestačí jen to, co má „od přírody“?

Na jednu stranu věřím na jakési „kantorské“ dispozice, kantorskou rodinnou tradici, předurčenost na základě osobních vlastností a na vnitřní motivaci determinující výkon tohoto povolání. Na druhou stranu nás „příroda“ nenaučí předmětové didaktiky, znakový jazyk a alternativní a augmentativní komunikaci, bazální stimulaci…

České školství vstupuje do éry společného vzdělávání, inkluze. Co podle vás školám přinese? A je šance, že by přinesla něco dobrého? Někteří učitelé se jí totiž bojí, mají pocit, že se tím zlikviduje tradice českého školství.

Inkluze se stává pedagogickou realitou a to bez ez ohledu na tradice a fungující systém speciálek. Jsem přesvědčen, že z hlediska mé disciplíny, kterou je psychopedie, není možné plošně říci, zda je to dobře nebo špatně. Vždycky je třeba mít na mysli konkrétního žáka s mentálním postižením, konkrétní rodinu, konkrétní třídu a školu. Pro jednoho žáka s mentálním postižením může být inkluzivní edukační prostředí motivující a „táhnoucí dopředu“, pro jiného demotivující a odsuzující ho k pozici sociálního outsidera se všemi negativními dopady pro život, především „zaučení“ se v roli neúspěšného.

Vraťme se ještě ke Slovníku speciální pedagogiky. Co studentům i lidem z oboru nabízí? Je mi jasné, že abecedně řazená hesla, ale třeba kdybych doma měla ten starý Defektologický slovník, užila bych i ten nový?

Defektologický slovník si dozajista své odvedl, na svou dobu to byl skvělý odborný počin a čas, po který byl na trhu a v užívání, tomu odpovídá. S Defektologickým slovníkem by dnes měl pracovat poučený speciální pedagog, který si v něm umí vybrat. Obsahuje jak hesla „věčná“, tak i ta sociálně-politicky „proměnlivá“. Výhoda nového slovníku spočívá tedy jistě v aktualizaci a nezkreslené reflexi současné speciálněpedagogické reality.

Pro. PaedDr. Milan Valenta, Ph. D., se narodil v roce 1958. Působí v Ústavu speciálněpedagogických studií PdF Olomouc, kde vyučuje především dramaterapii a psychopedii. Je editorem Slovníku speciální pedagogiky (Portál, 2015) a Přehledu speciální pedagogiky (Portál, 2014).

Rozhovor je z roku 2016.