Říkali mi, že z toho vyroste

Děti s poruchou autistického spektra nepoznáte na první pohled. Vypadají jako všechny ostatní, jejich postižení není hned viditelné. O to těžší je pak zjistit, proč se chovají a vyvíjejí jinak.

Petra Diestlerová, maminka prvňáka Matýska, vzpomíná, že její syn byl „jiný“ už jako miminko. „Matýsek byl náročné miminko, odmalička málo spal, hodně běhal, u ničeho neposeděl a měl svoje zvláštnosti. Ale neměli jsme s čím srovnávat a nijak zvlášť jsme se tím neznepokojovali. Až v jeho dvou a půl letech, kdy začal chodit na jedno dopoledne v týdnu do jesliček, nás ,tety‘ poprvé upozornily, že Matýsek se od ostatních dětí liší. Odlišnosti ještě víc vynikly, když začal chodit do školky.“

Poruchu autistického spektra umí diagnostikovat jen někteří psychologové, proto se zpočátku dozvídala, že její syn má jenom nerovnoměrný vývoj nebo problémy s adaptací na školku a že z toho vyroste. Nakonec změnili psychologa. Verdikt zněl: Aspergerův syndrom. „Matýsek měl ale dál velké potíže s chováním ve školce. Tehdy jsme se obrátili na Asociaci pomáhající lidem s autismem, která nám velice pomohla. Speciální pedagožka prověřila situaci ve školce a přesvědčila vedení Matýskovy školky, která do té doby neměla zkušenosti s integrací, aby Matýska integrovali jako dítě s asistentem.“

Každý slib musím dodržet

Zajímalo mě, jak se Aspergerův syndrom odráží v Matýskově chování. „Především má snížený respekt k autoritám, je roztěkaný, impulzivní a navíc hyperaktivní. Jsou mu lhostejné věci, které většinu dětí nadchnou, a naopak jeví živý zájem o ty, které dětem bývají obvykle lhostejné. V zoo ho například fascinovaly elektronické mluvící informační tabule s číslovanými tlačítky, ale zvířat si nevšímal,“ vypráví Petra Diestlerová. „Velké problémy má v sociálních kontaktech, nepozná, jaké chování je v určité situaci vhodné, chodí k lidem příliš blízko, mluví příliš nahlas a o věcech, které zajímají jeho, ale ostatní moc ne.“ Vysvětluje také, že Matýsek těžce nese nesplněné sliby a všechno, co se naplánuje, je třeba dodržet. To souvisí s jeho velkou zálibou: „Poslední dobou si oblíbil jízdu tramvajemi, hlavně těmi novými, moderními, zajímají ho výluky a sbírá jízdní řády. Takže když někam jedeme, slíbím mu, že když se bude chovat hezky, na zpáteční cestě počkáme na ,poršáka‘. A těch zase tolik nejezdí, takže občas stojíme na zastávce, odjíždí jedna tramvaj za druhou a my čekáme a čekáme…“

Do školy se zdravými vrstevníky

Matýsek chodí do běžné školy, přitom integrace dětí s autismem u nás stále ještě není moc obvyklá. „Měli jsme velké štěstí, že Matýska přijala škola v místě našeho bydliště. Tady nám zase velmi pomohla paní Čadilová z asociace. Matýskovo přijetí ve škole předjednala. Vysvětlila, jakou poruchu přesně má, a upozornila na problémy, které se dají očekávat. Měli jsme také štěstí na velice vstřícnou učitelku. Ještě před začátkem první třídy se zajímala o to, jak s Matýskem pracuje speciální pedagožka, nastudovala si literaturu a absolvovala i odborný seminář,“ líčí maminka školní začátky prvňáka Matyáše.

Také hodně pomohlo, že ze školky s Matýskem přešla do školy pedagogická asistentka, která ho znala a věděla, co od něj může čekat. „Díky asistentce Matýsek nároky školy docela zvládá, těší se tam a na školní režim si zvykl. Jeho spolužákům učitelka vysvětlila, že zvláštnosti Matýskova chování pramení z toho, že je ,nemocný‘. Z toho jsme měli největší obavy, protože mnohé děti s autistickou poruchou působí jako nevychované nebo příšerně ,zlobivé‘, čehož si ostatní děti samozřejmě všímají,“ vypráví Matýskova maminka. Za zmínku stojí, že škola, kterou si vybrali, je jejich „spádová“, a tak Matýsek nemusí nikam dojíždět.

Prostě řešíme problémy

„Moc nevěřím na to, co se občas říká - že speciální děti se rodí speciálním rodičům, těm, kteří mají sílu a schopnost to zvládnout,“ vysvětluje Petra. „Myslím, že to zvládne každý nebo skoro každý, když se v té situaci ocitne. Prostě jdete a řešíte problémy tak, jak se objevují. Kdybych měla dítě bez postižení, určitě bych měla jednodušší život, ale taky bych pravděpodobně byla samolibější, víc sobecký člověk. A velký přínos vidím v tom, že jsem se seznámila s dalšími rodiči dětí s poruchou autistického spektra, s vesměs velmi zajímavými, pozoruhodnými lidmi, kterým se můžu svěřit, když je toho na mě někdy příliš, a kteří vědí, o čem mluvím, protože mají podobné zkušenosti.“