Pohled na dyslexii podle vědců je již dlouhodobě shodný – jedná se o jedince, kteří mají jiné dovednosti než ostatní, ale neznamená to, že jsou „hloupější“.
V britském tisku se objevila zpráva o studii prokazující souvislosti mezi dyslexií a nevyhraněnou lateralitou, tedy obourukostí. Vyplývá z nich, že dyslektici jen z 52 % upřednostňují pravou, či levou ruku. To jim umožňuje lépe kreslit, ale hůře psát. Pohled na dyslexii podle vědců je již dlouhodobě shodný – jedná se o jedince, kteří mají jiné dovednosti než ostatní, ale neznamená to, že jsou „hloupější“. Proč to školský systém stále nemůže přijmout?
Znalému člověku proto běhá mráz po zádech, jestliže první otázka u psychologického vyšetření dyslektika někdy i dnes zní: „Jaký byl porod, maminko?“ A když se pak v diagnostických závěrech objeví blíže nespecifikovaná věta „mozková dysfunkce“, padá podezření na dysfunkční systém dalšího vzdělávání psychologů pedagogického poradenství. Je už dávno prokázáno, že porod nemá na dyslexii vliv a k nefunkčnímu mozku mají tito lidé opravdu velmi daleko. Jejich mozek ve většině případů funguje mnohem lépe než mozek průměrného jedince. Jen funguje trochu jinak a školní systémy si pořád s čímkoliv jiným neví rady. Je to jako v továrně, která celá léta vyrábí jedny a tytéž boty. Vyrobit jiné boty znamená předělat stroje a naučit se odlišně pracovat. Je to nákladné a nikomu se do toho nechce, i když výsledek by mohl být mnohem lepší a přínosnější.
Mít doma dyslektika představuje pro rodiče stále velkou zátěž a nekonečné debaty s vyučujícími, kteří nejsou vždy ochotni vyjet ze zajetých kolejí. Jsou ovšem i rodiče, kteří se problémy svých dětí příliš nezabývají. Učitelé mají ve třídě takových dětí víc a malý časový prostor jim neumožňuje věnovat se jim nad rámec vyučování. Pokud se takovému dítěti nedostane dostatečné péče, přijde na řadu jeho frustrace a nízké sebevědomí. Proč se stále o něco snažit, když stejně dělám všechno špatně a nejsou vidět žádné výsledky, že? Celkem logická úvaha. Jen málokomu z pedagogů dojde, že svým počínáním odepsali něčí talent, ještě než se vůbec mohl začít vyvíjet. Pokud jsou ale přesvědčení o tom, že ten človíček je takhle postižený už od porodu a „fakt se s tím skoro nedá nic dělat“, pak je těžké kázat něco jiného.
Přitom je docela logické, že když někdo dokáže používat obě ruce najednou, má jinak rozčleněny mozkové hemisféry. Ve výtvarném umění předčí ostatní, ale než dosáhne dokonalosti v psaní, nějakou dobu to potrvá. Pochopitelně, že píše písmena naopak, jestliže nerozeznává přesnou hranici mezi tím, co je vpravo a co vlevo. Řekněte ale učiteli, aby dal takovému dítěti na lavici velkou šipku ukazující směr z leva doprava a jen málokdo to opravdu udělá. Přitom takové jednoduché pomůcky mohou hodně pomoci. Je jich spousta, ale zájem o ně je malý. Ti, co nezapadají do „systému“
Ačkoliv české veřejné mínění je přesvědčeno o slabosti amerického vzdělávání, má přece jen několik kladných stránek, které stojí za povšimnutí. A to hlavně pokud jde o žáky, kteří mají problémy s učením. Nejde o žádnou dobrovolnou iniciativu škol, kterou si mohou samy programově vytvořit. Vše má pevnou oporu v zákonech, první z nich upravující povinné individuální studijní plány žáků pocházejí ze sedmdesátých let a další následovaly v letech devadesátých. G. W. Bush junior pak prosadil nové cíle ve vzdělávání a heslem tehdejší reformy bylo „No Child Left Behind“, což v překladu znamená že žádné dítě nesmí být ponecháno za ostatními. Některé body programu se u pedagogů setkaly s vlažným přijetím, jiné byly nepochybně přínosné. Nešlo ale jen o program, jeho součástí byla i novelizace legislativy. Také povinné vzdělávání učitelů je stanoveno zákonem. Díky tomu prakticky nelze v USA najít učitele, který by neodcitoval různé zákony vztahující se na povinně poskytovanou péči dětem majícím problémy s učením. A nejde jen o děti s poruchami učení, ale také o děti imigrantů, které ještě nezvládají jazyk. Každý z vyučujících je detailně informován o potížích jednotlivých žáků a musí na ně ve výuce brát ohled. Všem je poskytnuta adekvátní pomoc přímo ve školách, které navštěvují. Odpoledne je pro žáky připraven program přesně zaměřený na jejich individuální potřeby. V malých skupinách s nimi nepracují jen odborníci, ale i učitelé, protože právě oni znají své svěřence z hodin nejlépe. Nikdo se nespoléhá na angažovanost rodičů a jejich dobrovolné navštěvování logopedických či jiných poraden. Při tak vysokém počtu imigrantů by to ani nebylo racionální.
Jedním z podnětů reformy se stala také studie vycházející z průzkumu jedinců, kteří vykazovali nějaký druh poruchy pozornosti. Zarážející byla zvýšená kriminalita mládeže právě v těchto případech. Vysoký stupeň frustrace z učení, nízké sebevědomí a sklon k impulzivnímu chování bez ohledu na následky v kombinaci s vyšší inteligencí dává evidentně dobrý základ deviaci různého druhu. Je snadné si spočíst, že mnohaletý pobyt jedince ve vězení je mnohem nákladnější než investice do jeho výchovy a vzdělání. Naopak, společnost může z takových lidí profitovat, pokud jim dá možnost plně rozvinout své schopnosti. A že z řad dyslektiků či lidí s poruchami pozornosti vystoupilo mnoho geniálních osobností, je známá pravda. Ale také příliš velké množství z nich skončilo ve vězení, bohužel. Výchovně vzdělávací proces tady hraje významnou roli. Už filozof J. B. Wantson zabývající se teorií učení tvrdil, že ze zdravých 12 dětí vychová cokoliv budeme chtít a má stále hodně zastánců. Vůbec ale nejde o poskytnutí podpory žákům se studijními problémy, aby se mohli dát na intelektuální dráhu, jak je to často mylně interpretováno. Jde o to, aby z nich vyrostly zdravé osobnosti s určitým cílem, které nebudou v životě bloudit.
Nedá se říct, že by české školství v tomto směru nic nedělalo, ale radovat se taky zrovna není z čeho. Stále schází koordinované vzdělávání pedagogů i psychologů; uzákonění toho, co by mělo být samozřejmé. Nelze se spoléhat na dobrovolnost škol a iniciativu rodičů. Zní to možná tvrdě, ale k drogové závislosti má dnes mládež příliš blízko na to, abychom to mohli nadále ignorovat. Kdo je nešťastný a frustrovaný podlehne drogám snadněji, k další kriminalitě je už to pak jen krůček. Současné odhady hovoří o výskytu poruch pozornosti u 15 i více procent populace. Žáci s poruchami pozornosti patří prokazatelně mezi ohrožené skupiny. K tomu, aby se jim dostalo účinné pomoci, je nutná lepší informovanost pedagogů, zainteresovanost úřadů i veřejnosti. A netvařme se všichni, že se nás to vůbec netýká.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.