I děti s poruchami učení mohou studovat!

Jak takovému žákovi pomoci, aby byl přijat a úspěšně zvládnul požadavky studia na vyšších typech škol?

Jestliže je u dítěte na základní škole konstatována porucha učení (PU), bývá to v prvé řadě úleva pro všechny zúčastněné. Diagnóza totiž sděluje, že se nejedná ani o nedostatek inteligence, přemíru lenosti či lajdáctví, ani o následek nedostatečné odborné kompetence či zájmu rodičů nebo učitelů. Současně však stanovením diagnózy začíná tvrdá a vlastně nikdy nekončící práce školy, rodičů, odborníků i samotného dítěte na zlepšení nedostatečných dovedností. Pouhé přidělení diagnózy ještě žádnou poruchu neodstranilo.

Pomáhat i na vyšších stupních školy

Žák s poruchami učení má výukové problémy ve zvládání některých školních kompetencí. Je proto třeba pracovat na jejich zlepšení a to i na druhém stupni základní školy, na střední a vysoké škole. Někdy vidíme, že rodiče i škola věnují největší pozornost dětem na prvním stupni základní školy (a zcela oprávněně), jenže postupně této pomoci ubývá a na vysoké škole mi není známo, že by se někdo systematicky věnoval např. dyslektické nápravě u studentů. Má se za to, že problém už by měl být napravený nebo že jde o soukromou záležitost studenta. Stejný přístup platí i pro samotné studenty, kteří ve věku střední školy a ještě více na vysoké škole mají dost neustálého nápravného cvičení, docházení na nácvik, kontrol ze strany rodičů a učitelů, cítí se plně dospělí, nechtějí být voděni za ruku a problémy řeší častěji mávnutím ruky než pokračující systematickou a usilovnou prací. Jenže porucha učení se nezmírní sama pouze tím, že dítě je starší.

Pokládám proto za sporné poskytovat úplně stejné „úlevy“ studentovi, který celou dobu docházel na nápravu, na doučování, plnil zadané úkoly a cvičení, jako tomu, který se o modifikace přístupů (úlevy) zajímá pouze, když by měl propadnout nebo když neudělal dvakrát dílčí zkoušku z angličtiny.

Porucha učení se dá překonávat i ve vyšším věku

Žáci i studenti zpravidla o sobě vědí, že trpí poruchou učení. Z toho vyvozují, že by neměli psát diktáty, být zkoušeni písemně, že snad dokonce nemohou dostat nedostatečnou nebo propadnout (to je nesmysl!), že nemají číst nahlas před ostatními, že by měli mít na každou práci víc času, a tím jejich znalosti obvykle končí. Málokdy vědí, co způsobuje jejich vzdělávací nedostatky, které schopnosti jsou nedostatečně rozvinuté, které kognitivní funkce jsou slabé. Jenže čím lépe rozumí student problémům, které znesnadňují jeho přístup ke vzdělání, tím lépe může formulovat požadavky na modifikaci přijímacích zkoušek nebo samotné výuky a následně zhodnotit jejich přínos a efektivitu. Stejně dobře by měl student znát různé způsoby nápravy a terapie.

Udělejte ze studentů s poruchami učení odborníky na tuto problematiku a následně i znalce různých cest vedoucích ke zlepšení vzdělávacích dovedností. Léta překonávání problémů a opakujících se menších či větších neúspěchů, horších známek, výtek a zklamání ze strany rodičů i učitelů, vedou u jedince s PU častěji ke sníženému sebehodnocení a sebevědomí. Z toho pak vyplývá, že nechce studovat, protože je přesvědčen, že školu nezvládne, a tak se na ni nehlásí, nevěří si, že zvládne přijímací zkoušky, a tak k nim ani nejde, když už na škole je, tak ho sebemenší neúspěch vyvede z míry a častěji předčasně ukončí studium. Je třeba žáky a studenty podporovat, že překonají překážky, že zvládnou požadavky přijímaček i studia. Ruku v ruce s tím musí jít snaha pomoci jim opravdu dobrých výsledků dosáhnout.

Pomoci, aby to dokázali

Podporujte u studentů s PU pozitivní sebehodnocení, víru v sebe i vlastní síly a dovednosti. Pomozte jim, aby to dokázali!

Běžný student se za léta strávená ve škole naučí organizovat si čas tak, aby přijatelně splnil požadované povinnosti. Někdy to znamená, že se učí noc před zkouškou, že píše práci dva dny před posledním termínem odevzdání, že si podklady vypůjčí od pečlivějších kolegů, že riskne jít na zkoušku s velmi povrchními znalostmi.

U studentů s poruchami učení se častěji ukazuje, že si obtížně rozvrhují potřebné studijní povinnosti, že hůře odlišují podstatné od nepodstatného, v zátěži nebývají s to zvýšit mimořádně výkon. Častěji na ně také dopadají i následky horších sociálních dovedností. To vede k tomu, že si učiteli neřeknou o přípravy na přednášku, o nahranou učebnici, o možnost natáčet přednášku na magnetofon, nebo o modifikaci postupu zkoušení. Jindy si řeknou, ale učiní tak v nevhodnou dobu nebo nepřiměřeným způsobem.

Plánování a organizace času

Trénujte žáky s PU v plánování a organizaci času, učte je, aby svá práva a požadavky uplatnili ve správném čase a vhodným způsobem.

Zatímco malého dítěte se nikdo neptá, jestli souhlasí s tím, aby bylo označeno za dyslektika, starší už mnohem víc zvažují, jestli je tato diagnóza pro ně vhodná a výhodná a jestli ji tedy chtějí nebo ne. Při vstupu na střední školu a zejména pak na vysokou už mnozí studenti nechtějí zveřejnit, že jsou dyslektici. Mnohdy je to oprávněné, protože velmi dobře znají malou kompetentnost pedagogů v této oblasti i stereotypy, které ve vztahu k žákům s PU uplatňují. U vysokoškoláků k tomu přistupuje ještě skutečnost, že vstupem na vysokou školu se začnou pokládat za zcela dospělé lidi, kteří sami od sebe očekávají, že kromě jiných zvládnou i tento problém. Vždy bychom měli pečlivě vážit, která varianta je pro studenta výhodnější. Zda má poruchu učení zveřejnit a risknout problémy (někdo bude mít ironické či výsměšné poznámky) nebo nezveřejnit a risknout jiné problémy (bude mít nedostatečné výsledky, bude pokládán za flinka). Všeobecně se doporučuje maximum osobních informací ponechat v privátní sféře, zveřejňovat pouze údaje, které jsou pro daného učitele nezbytné k modifikaci přístupu.

Vážit vlastní síly

Veďte dítě k tomu, aby pečlivě vážilo své vlastní síly a možnou externí pomoc.

Vedle charakteristik studenta a jeho přípravy hrají významnou roli modifikace a služby, které nabízí škola studentům s poruchami učení. Například, zda jim poskytne některé učebnice nahrané, zda jim dovolí psát na notebooku nebo alespoň oxeroxovat přednášky, nahrávat přednášky, zda škola umí administrovat různé testy a písemky alternativním způsobem – např., že je má nahrané a jedinec s poruchou učení je nemusí sám číst. Lze uvažovat i o tom, že student s PU bude moci studovat o jeden rok déle bez penalizace. Významné je již zmíněné pedagogicko-psychologické poradenství nabízené ještě před vstupem na školu i po celou dobu studia.

Ukazuje se, že podstatnou roli hrají pedagogové a jejich znalost problematiky PU. Ti, kteří jsou seznámeni s poruchami učení a kteří je současně akceptují, jsou s to hledat účinné a přitom organizačně jednoduché úpravy. Učitel, který není s problematikou seznámen, ani nemá představu, jak by mohl studentovi s PU vyjít vstříc bez toho, že by se radikálně změnil obsah studia.

Obeznámení a akceptující učitelé

Efektivní pomoc studentovi začíná od obeznámených a akceptujících učitelů.

V souvislosti se studenty SŠ a VŠ s poruchami učení se musíme vyrovnat ještě s jednou závažnou otázkou. Může být porucha učení diagnostikována až ve věku adolescence nebo dokonce později? Naše tradiční uvažování o těchto poruchách odpovídá, že tomu tak prakticky možné není. Vesměs máme za to, že porucha učení by se měla projevit již při vstupu do základní školy a v prvních dvou třech letech by měla být poznána a diagnostikována. Pokud se tak nestane, jde např. o to, že rodiče odmítali vyšetření v psychologické poradně nebo že škola či poradna zanedbaly svou práci. Jenže zahraniční výzkumy (např. z Velké Británie) pro mě překvapivě a ne zcela srozumitelně konstatují, že značná část (až téměř 50 %) studentů VŠ s poruchami učení byla diagnostikována poprvé teprve v průběhu studia na VŠ. Autoři nabízejí poměrně jednoduché vysvětlení. Řada studentů s následně diagnostikovanými PU projde ročníky primárního vzdělávání bez nápadností díky výborné inteligenci, dobrým pracovním předpokladům (ve škole dávají pozor, jsou soustředěni na učení), rodinné stimulaci a pomoci (rodiče se s nimi učí, vysvětlí a nacvičí nezvládnutou látku) i díky kvalitní školní výuce. V průběhu školní docházky se výrazně zvyšují požadavky a v určitém momentu už síly dítěte nestačí a na povrch se tak dostanou dosud dobře kompenzované nedostatky. Vysoká škola může v tomto směru představovat enormní zátěž: student musí v krátkém časovém období vstřebat velké množství látky, přečíst mnohasetstránkové učebnice, sepsat nespočet stránek seminárních prací apod.

Žáci s poruchami učení nevyžadují rozsáhlé stavební úpravy, nákladné kompenzační pomůcky. Potřebují spíše učitelské pochopení a více času na osvojení potřebných znalostí, vědomostí i dovedností. I tito jedinci představují potenciál, který bychom neměli ztrácet.

Autor pracuje na katedře psychologie FF UK Praha a v Pražské pedagogicko-psychologické poradně.