Děti jako všechny jiné

Dobrou zprávou je, že podnětné rodinné prostředí má na rozvoj dítěte velký vliv. Není tedy pravda, že svůj osud mají děti z dětských domovů nebo kojeneckých ústavů předurčen a jejich případné negativní chování se nedá změnit.

Výchova každého dítěte přináší obvykle vedle krásných momentů i události, které jsou náročné, vyvolávají obavy a zklamání. Platí to bez rozdílu pro děti vlastní, adoptované, v pěstounské i ústavní péči. Možná je těch problémů o něco více u dětí, které v prvních měsících, nebo dokonce letech života vyrůstají mimo vlastní rodinu. Nebo v rodině, která jim neumožní láskyplné, bezpečné podmínky a pevné citové připoutání. Je také pravděpodobnější, že jejich početí, následné těhotenství matky i porod byly častěji spojeny s nepříznivými okolnostmi. Jinak ovšem nejsou zásadní rozdíly mezi dětmi v obou skupinách. A tak výchovné postupy, které uvádíme pro děti v biologických rodinách, platí i pro děti v náhradní péči.

Když se ve výchově vyskytnou problémy, hledáme především vysvětlení, snažíme se najít možné důvody. Jen zcela výjimečně je tato záležitost jednoduchá. Člověk je natolik komplikovaný, že zpravidla nelze jeho reakce, chování a jednání vysvětlit jednou příčinou. Zejména ti, kteří k výkladu všech problémů využívají dědičnost, problémy v těhotenství nebo nějakou zásadní životní událost, nemívají pravdu. Někdy hraje zásadní roli i zcela banální, neregistrovaná okolnost. Nicméně i kdyby tomu tak opravdu bylo, stejně vychovatelům nezbude nic jiného než se pokusit co nejvíc ovlivnit výchovou a dalším působením prostředí. Pokud se však rozhodnou, že se stejně nedá vůbec nic dělat, ubližují dítěti i sobě.

Předurčený osud?

Z toho, co dítě zažilo, než přešlo do náhradní rodinné péče, se dá jen částečně předvídat, jak bude probíhat jeho následující vývoj. Čím je dítě menší, tím jsou naše předpovědi všeobecně nepřesnější. Je pochopitelně obecně mnohem větší pravděpodobnost, že po životních komplikacích a traumatizujících zkušenostech se i později budou u dítěte vyskytovat problémy. Ale v konkrétním případě jsme v koncích a naše předpověď je téměř na úrovni hádání ze skleněné koule. Je to také proto, že malé děti všeobecně mají obrovské kompenzační síly. Podstatný ozdravný vliv může mít i rodinné prostředí. Pak se můžeme setkat se zralým jedincem bez jakýchkoli psychických problémů, nad jehož nepříznivým osudem v dětství jen nevěřícně kroutíme hlavami. Objevují se pochopitelně i opačné životní příklady.

Ke špatné předpovědi dochází také proto, že neumíme dobře poznat, jak bude probíhat soužití konkrétních dospělých s konkrétním dítětem. Pak dokonce i jinak sami o sobě bezproblémoví jedinci mohou vytvořit neřešitelnou „třaskavou směs“, když je dáme dohromady. Ještě dokážeme pochopit, že by asi nebylo vhodné dávat dobře vzdělaným, ambiciózním rodičům pomalé, nepříliš nadané dítě. Riziko, že vznikne zklamání z nenaplněných očekávání, je značně velké. U většiny osobnostních charakteristik ale nemáme ani tušení, jak bude spojení probíhat.

Dobrá příprava

Na výchovu dítěte by se měli všichni budoucí nebo stávající rodiče připravovat mnohem víc a důkladněji, než se dnes běžně děje. Náhradní rodiče by se měli připravit ještě o něco více. Ne proto, že by výchovné praktiky, které používají nebo používali naši rodiče a prarodiče, byly špatné. Jenomže tato intuitivní nebo „přirozená“ výchova neodpovídá požadavkům současného života. Jde při ní totiž tak trochu o hru na náhodu. Současná doba má na jedince v řadě ohledů obrovské nároky a zde ,,starý“ přístup často selhává. Takže je žádoucí více využívat poznatky nashromážděné za desetiletí psychologií, medicínou, pedagogikou a s jejich využitím co nejlépe působit na konkrétní dítě. Například se ví, že pozitivní přístup k dítěti, příznivé očekávání, podpora a faktická pomoc ze strany dospělých při dosahování očekávaných výsledků mají mnohem výraznější vliv na utváření vyzrálé, konstruktivní, tvořivé osobnosti než systematické trestání, výtky, kritika, nedůvěra. Není výhodné experimentovat a zkoušet, co s dítětem udělají diametrálně odlišné přístupy.

Chyba i na straně úřadů

Musím připustit, že některé instituce stále ještě se svými klienty, kteří mají zájem o náhradní rodinnou péči, málo komunikují. A málo je připravují na to, jaké problémy je mohou s dítětem potkat. Někteří odborníci nepokládají rodiče za odborníky a domnívají se, že je zbytečné jim vše podrobně vysvětlovat. Jiní by i byli ochotní i komunikovat, ale neumějí to. Podobně se v některých institucích zapomíná na to, že představují pouhý servis rodičům, pomocnou službu. Nicméně každý, kdo chce adoptovat dítě nebo žádat o jeho svěření do pěstounské péče, se musí sám seznámit s odbornou literaturou a také se musí odborníků co nejvíc a velmi naléhavě ptát. Odborníci si někdy ani nemusejí uvědomit, co klienty zajímá, ve kterých oblastech jsou nejistí.

Autor je dětský psycholog.