Chválením nic nezkazíte

Někteří dospělí stále nechápou, jak moc dítě ke svému rozvoji potřebuje jejich zájem a pozitivní odezvu. A tak se stále zaměřují na to, co dítě ještě neumí, kde udělalo chybu, co se mu nepovedlo, co nesplnilo, jak slíbilo. Případně, v čem by se mělo zlepšit, jaké by mohlo mít výsledky, kdyby se víc snažilo, neloudalo se, nelajdalo, neodkládalo povinnosti... A zdůvodňují to tím, že chvála ještě není na místě, protože jejich výkon je velmi vzdálený cíli. Totéž platí i pro hodnocení chování. Tento způsob hodnocení je pochopitelně zcela legitimní. V činnosti dítěte se nutně objeví nějaké chyby a nedostatky a vždy je co zlepšovat. Rodiče nebo učitelé proto nejsou nespravedliví, když odmítají dítěti přiznat úspěch, který fakticky není.

Jiný uhel pohledu

Jenže k nedokonalým výsledkům či chování dítěte lze přistupovat i jiným způsobem. Ten se zaměřuje na hledání pozitivních momentů. Dosažený výkon pak můžete ocenit slovy jako překvapivý, povzbudivý, slibný, zajímavý, lepší než posledně. Ocenit lze zájem, snahu, trpělivost, množství odvedené práce, úsilí vedoucí k výsledkům, ale i dobrou atmosféru při práci. Výlučně kritické hodnocení totiž neukazuje dítěti cestu, jak příště činnost zlepšit nebo jak se lépe chovat. Zatímco ocenění ano.

Dítě chce objevovat

Velká část činnosti zejména u malého dítěte vychází prvotně z jeho potřeb a zájmů, nikoli z požadavků okolí. Dítě chce poznávat, zajímá se o svět kolem sebe. Jak s trochou nadsázky uváděl profesor Matějček, už velmi malé dítě je přirozený objevitel a výzkumník. Této aktivitě věnuje často mnohem větší úsilí než skuteční badatelé. Je k ní puzeno velkou silou a je ochotné překonat řadu překážek. Proč jsi, Terezko, orazítkovala tu zeď a komodu, ptá se maminka? Protože se mi chtělo, odpoví Terezka. Terezka je hodná dvouletá holčička, jenže pokusnictví bylo u ní mnohem silnější než maminčin zákaz a strach z trestu.

Pro radost dospělým

Dobrou zprávou ale je, že dítě si kromě činností, které uspokojují některou z jeho potřeb, volí i činnosti, které pozitivně hodnotí dospělí. To má pro dítě velký význam. Zřetelný příklad nabízí rozvoj řeči. Když se rodiče nezajímají o to, co a jak dítě říká, netěší se z toho, že se naučilo básničku, nereagují na jeho požadavky, nebude mít povídání časem pro dítě velký význam. Jestliže se naopak zajímají třeba o jeho malování, dítě za kresby chválí, ukazují kresby prarodičům a vystavují si je na pracovní stůl, dodávají této činnosti větší význam. Vůbec to neznamená, že dítě bude i v pozdějším věku trvale rádo a hlavně dobře malovat, ale pravděpodobnost se zvyšuje. Když se dítě snaží a rodiče nereagují, jeho aktivity v konkrétní oblasti postupně vyhasínají. Mnohé činnosti se tak dítě učí proto, že jimi udělá radost rodičům, později učitelům a jiným dospělým osobám. Samo ani příliš nechápe význam a důležitost konkrétní činnosti, ale snaží se, protože za úspěch je následně pochváleno, oceněno.

Přispět k úspěchu

Mnozí dospělí čekají, až bude mít jejich dítě úspěch, za který ho konečně pochválí. Jenže úspěch u dítěte není jen jeho záležitostí. Jsou to dospělí, kteří vytvářejí podmínky pro to, aby mohlo uspět. Například školní vysvědčení u mladších dětí odráží úroveň práce a spolupráce celé rodiny a školy. Nejde jen o to, že dítě povzbuzujeme a vyjadřujeme víru v úspěch, ale zejména o to, že jej fakticky podpoříme a pomůžeme mu, aby úspěchu dosáhlo. Důležité přitom je umožnit dítěti, aby na dosažení tohoto úspěchu mohlo samo vynaložit úsilí.

Přechválit dítě nelze

Někteří vychovatelé si myslí, že dítě nesmí přechválit, aby neusnulo na vavřínech. Mají strach, že dítě se spokojí s dosaženými výsledky a přestane usilovat o zlepšení. Při správném použití pozitivní odezvy však přechválit nelze. Naopak hojná a správně používaná pochvala vede ke zvýšení radosti, zájmu, chuti, úsilí i zlepšení výkonnosti. Výzkumy v této oblasti přinášejí docela hezké a srozumitelné výsledky. Ukazuje se například, že je zcela nevhodné čekat s pochvalou na dosažení cílových výsledků. U některých dětí bychom se pak k pochvale vůbec dostat nemuseli. Takže je nutné chválit i postupné kroky vedoucí k cíli.

Nechvalte vlastnosti, ale činnost

Někteří lidé chválí předpoklady dítěte k určité činnost. Říkají například, jak je potomek šikovný, inteligentní, bystrý. Problém spočívá v tom, že tyto vlastnosti jsou v něm již zakódovány a chvála přímo neodráží aktivitu dítěte. Děti tak spojují svou výkonnost se svými vlastnostmi: ,,Jsem chytrý (hloupý), proto jsem to dokázal (nedokázal).“ Jestliže pak přijde neúspěch, dochází k velkému propadu výkonu i sebehodnocení. Dítě si totiž myslí, že svoje vlastnosti změnit nemůže, a tedy nemá naději na úspěch. Tento způsob chválení proto psychologové příliš nedoporučují.

Efekt takřka zaručený

Nejpodstatnější je chválit aktivity, které vedly k dosažení výsledku. Patří sem snaha, úsilí, vůle, vytrvalost, zklidnění, vynalézavost, ochota překonávat překážky a nevzdat to, i když se nedaří. Podporujeme tím vlastnosti, které zvyšují pravděpodobnost budoucího přijatelného výsledku bez ohledu na aktuální schopnosti. Dítěti se možná schopnosti a temperamentové charakteristiky příliš nezmění, ale vynaložit více snahy v jeho silách jistě je. Efekt je takřka zaručený.

V jednom výzkumu se experimentátoři zajímali o názory vysokoškolských studentů na to, zda se může měnit inteligence. Výsledky výzkumů na studentech vysokých škol sice nelze mechanicky přenášet na děti na zcela jiném vývojovém stupni, ale můžeme si jimi inspirovat. Někteří studenti se domnívali, že inteligence je stálá, neměnná charakteristika, zatímco jiní ji pokládali měnitelnou, ovlivnitelnou vlastní aktivitou, snahou a úsilím. Obě skupiny proto velmi odlišně vnímaly selhání v experimentální úloze. Ti, kteří věřili v neměnnost inteligence, reagovali na neúspěch výraznější rezignací. Naopak ti, kteří pokládají inteligenci za potenciál, který je možné rozvíjet, v případě selhání mnohem více hledali způsoby, jak ho překonat.

Diagnózou nic nekončí

Podobně jako pesimistická skupina vysokoškoláků se některé děti s diagnózou specifická porucha učení stanou pasivní, přestanou bojovat o zlepšení a hledají výlučně různé úlevy v učení. Často to platí i pro jejich rodiče a přátele. Postupem času se naučí, že díky diagnóze lze získat určité výhody a vědomě nebo podvědomě ji účelově využívají. Místo aby pracovali dvojnásobně, sníží úsilí na polovinu. Jiní mají stejné potíže, nicméně napnou síly, aby problémy překonali. Netvrdím, že se jim to vždy plně daří, nicméně snaha odráží naději na zlepšení.

I v těchto případech záleží na tom, co dáme do popředí. Tedy to, zda jde o stabilní a prakticky neměnnou charakteristiku, jako je například drobné poškození mozku či dědičná porucha, nebo zda dítěti ukážeme, že důležitější je jeho úsilí, které ho nakonec dovede k výsledku. Chválení a povzbuzování dítěte se prostě nemusíme bát. Zejména když se zaměříme na rozvíjení takzvaně morálně volních vlastností. Neměli bychom také zapomínat na to, že i upřímný zájem o to, co dítě dělá, jak se mu daří, jak se přitom cítí a co prožívá, je také součásti chválení. A mějme na paměti i to, že dítěti musíme někdy opravdu pomoci, aby dobře zvládlo to, co je třeba.

Autor je dětský psycholog.