Ironie a výsměch ve výchově

Děti se smějí rády. Milují legraci, jsou potěšené, když se smějí jejich blízcí, samy se zaujetím vyprávějí vtipy a humorné historky. Ty bývají většinou prvoplánové, přímočaré, někdy musíme přemýšlet, čemu se vlastně dítě směje. Občas nějaký čas trvá, než dítě vtip pochopí, ale když už k tomu dojde, má tendenci opakovat ho až k uzoufání celého okolí. Jindy se patrně směje samotnému faktu, že pochopilo, že jde o legraci. Nejblíž k této dětské přímočarosti má výsměch. Proto se ho také i malé děti docela dobře naučí chápat a používat. Malé dítě však hodně dlouho neumí vytvořit, použít ani pochopit ironii a sarkasmus. Uplatnění všech těchto prostředků je vyvádí z míry a více či méně je traumatizuje. Uvedu několik podpůrných dokladů pro tento názor.

ČERNOBÍLÉ VIDĚNÍ

Dítě nevnímá svět v jeho složitosti a komplikovanosti, prakticky není s to přijmout, že jedna událost může být pro někoho špatná, zatímco pro jiného dobrá a prospěšná. Vnímá svět, život i lidi spíše černobíle. Buď je to pravda, nebo lež, člověk je dobrý, nebo zlý, zpěvák zpívá krásně, nebo odporně. Jak postupuje životem, učí se poznávat nejrůznější další stránky světa, život i jeho hodnocení nabývají stále realističtější podoby. Když někdy s povzdychem zmiňujeme čistotu dětských názorů, máme na mysli právě tuto život nevystihující jednoduchost, ale i úplnou jednoznačnost. V rodině, ve vztazích k rodičům se odehrává veškerý život dítěte. Z rodiny nemá dítě kam odejít. Žádný jiný život, který by mohl být označen jako opravdický, skutečný, pro ně neexistuje. Vztahy v rodině jsou tedy navýsost závažné. Jestliže rodiče řeknou, že je něco zelené, tak je to prostě zelené. Když řeknou, že dítě dělá něco špatně, tak to sice nemusí vést k tomu, že se dítě polepší, ale velmi dobře cítí, že to opravdu dělá špatně. Je pak nejisté, plné obav, smutku, že rodiče jsou zklamaní.

Podobně i škola je pro dítě velmi vážnou institucí. Abychom ještě posílili význam vzdělání i školy, upozorňujeme odmala dítě na to, že až půjde do školy, tak nebude moci dělat to či ono, bude muset všechno poslouchat, teprve pak mu začnou opravdové povinnosti. Přejeme si, aby vzdělání mělo svou váhu. Leckdy úspěšnost ve škole ovlivňuje to nejcennější, co dítě v životě má, lásku rodičů a vztahy s vrstevníky. Takže pro ně nejde o instituci, která je prvotně zaměřená na legraci a zábavu, na vymýšlení vtipů. Sami někteří učitelé jsou tak vážní, předmět, který vyučují, prezentují div ne jako střed vesmíru, drobné problémy a přestupky dětí dramatizují.

ÚTOK NA SEBEVĚDOMÍ ŽÁKŮ

Jak by potom mohlo dítě pochopit a přijmout, že význam konkrétní věty je zcela opačný, než jak v prvním plánu naznačují samotná slova? Jak by mohlo chápat výsměch jen jako nevinnou legraci? Jenže lze tvrdit, že ironie a sarkasmus dítě traumatizují, když současně prohlašuji, že je špatně chápou?

Obvykle je používáme v situaci, kdy dítě udělalo něco špatně, nedaří se mu… Ono samo ví, že je něco v nepořádku, a teď se dovídá, jak je úžasné, jak se mu to zase povedlo. Ostatní to cítí podobně, vždy se najde někdo, kdo situaci přesně pochopí, začne se smát a přidají se všechny děti, včetně „postiženého“. Co má taky dotčené dítě dělat? Moc možností k obraně nemá.

Učitel hledá u dětí různé způsoby motivace, povzbuzení. Je mi srozumitelné, proč občas použije ironii, sarkasmus a koneckonců i výsměch. Patrně je přesvědčený, že ostatní způsoby poskytování zpětné vazby už selhaly, proto musí použít silnější podnět. Má pocit, že tímto razantním přístupem se dítě probudí. Předpokládá, že se také zastydí a půjde do sebe, změní se. Dítě má velice křehké, nestabilní sebevědomí. Snadno je vyvedeme z míry, nevinná poznámka způsobí pláč, podobně drobný neúspěch je vnímán jako fatální, vybavme si, jak je v určitém období citlivé i na domnělé vady na kráse. Pokud pochopí výsměch nebo ironii, je to jeden z nejtěžších útoků na jeho integritu. Z toho, co jsem zatím uvedl, je zřejmé, že jednoznačně hájím názor, že ironie do školy nepatří.

VÝSMĚCH JE FORMA ŠIKANY

Samostatnou kategorii pro mě představuje výsměch. Vysmívat se dítěti pokládám za zcela nepřípustné. Výsměch představuje jeden z nejtěžších útoků na psychiku dítěte. Vysmíváme se totiž něčemu, co může pro samotné dítě představovat vážný problém, který není s to řešit (je tlusté), nebo útočíme na něco, co má velmi rádo (tvoje maminka je…). Učitelé by měli bránit dítě před útoky ostatních dětí. Pokud se vysmívá učitel, pak to pokládám za pedagogický trestný čin. Výsměch neumím ospravedlnit žádnými důvody. Výsměch je hnusná forma šikanování.

Rodina i škola mají dítěti poskytovat bezpečné prostředí. Proto se také snažíme bojovat proti šikaně, násilí, sexuálnímu obtěžování. Když už k něčemu takovému dojde, mělo by se dítěti dostat pomoci. Zatímco v rodině mají rodiče šanci slovy a dalšími činy okamžitě přemazávat původní trauma, způsobené např. ironickou poznámkou, mohou říct, vždyť to byla jen legrace a já to tak nemyslel a mám tě pořád rád, ve škole je tato možnost minimální. Zazvoní, přijde jiný učitel a dítě je ponecháno samo sobě. Navíc v rodině si dítě na způsoby rodičů zvyká dlouhou dobu, takže po měsících a letech „tréninku“ se stane, že je vůči těmto atakům nepatrně imunizováno. Naproti tomu ve škole přijde tento útok často zcela neočekávaně.

Jestliže tedy už mermomocí chceme použít ironickou poznámku, doporučuji dlouhou dobu hlásit dopředu, to občas si dělám legraci, že to nemyslím úplně vážně, nebo okamžitě po pár vteřinách musíme oznámit, že se jednalo o vtip, že jsme to tak nemysleli.

Nemělo by se rovněž stát, že když samotné dítě udělá vtip a použije sarkasmus, ironickou poznámku vůči dospělému, tak že nasadíme vážnou masku a napíšeme mu poznámku, protože „přece něco takového si rozhodně nemůže dovolit“.