Re: ?

Tak já to vidím takhle:
Výsměch a exkomunikace je ta příroda v nás (často tvrdá až krutá), zbavit se jí nedokážeme, můžeme se s ní pouze nějak vyrovnat (najdeš to v podstatě v každé učebnici sociální psychologie).
Je ale stále rozdíl v tom, jestli se vysmívám za to, jaký někdo JE, nebo co DĚLÁ. Příklad: dvanáctiletá neteř přinesla ze školy domů křečka. Tušila asi, že není v pořádku postavit rodiče před hotovou věc, tak zkoušela hrát na city a vymyslela si, že křeček, chudinka, ležel opuštěný před školou a opaloval se... Smáli jsme se jí za tu lež, až jsme se za břicha popadali. Nakonec se sama musela smát taky. Křeček zůstal.