Vyrůstají z dnešních dětí flinkové?

Zdá se, že současné děti se do práce nehrnou. Mnoho rodičů si až zoufá. Proč bývá tak těžké potomky něčím smysluplným zaujmout? Přimět je k pomoci v domácnosti či na zahradě a často i ke školní práci?

S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ nejsme ještě tak daleko, aby za bílého dne běžně postávaly na ulicích hloučky nudících se mladých lidí, jak se s tím můžeme setkat v některých vyspělejších státech. Nicméně v očích některých rodičů jsme tomu již dost blízko. Je znepokojující, když dítě nebo spíš dospívající či mladý dospělý dokáže celé dny nedělat nic, nic ho nebaví, nezajímá, a podle rodičů jen tak bezcílně prochází životem, k ničemu nesměřuje, nanejvýš vysedává hodiny u počítače, kde donekonečna hraje hry nebo je na facebooku. Nebudu rozebírat případné negativní působení televize, počítačů, zaměstnanosti rodičů, složitostí v rodinách, malé životní perspektivy některých dětí, byť vím, že v jednotlivých případech dítě výrazně ovlivňují. Zaměřím se naopak na to, kde hledat zdroje aktivity.

PO CELÉ DĚTSTVÍ JE DŮLEŽITÉ využívat pozitivní příklad rodičů. To je sice doporučení banální, leč stále účinně funguje, a současně jde o velice jednoduchý prostředek. Jestliže jsou rodiče sami aktivní, je pravděpodobnější, že i dítě povzbudí k aktivitě. Má to ovšem několik podmínek.

• Dítě by mělo ve vlastních aktivitách rodičů spatřovat většinou radost a potěšení, a ne jen povinnost, únavu, schvácenost a děs v očích.
• Rodinné činnosti by měly být pestré.
• Alespoň část aktivit by měla skutečně těšit a bavit i dítě. (Jestliže veškerý volný čas tráví rodiče na zahradě a nutí dítě neustále zalévat, okopávat a plít, pak je menší pravděpodobnost, že je pro tuto zálibu získají.) Činorodost lze sice dítěti po určitou dobu vnutit, jenže hrozí nebezpečí, že po nějaké době dítě odmítne nejen tuto, ale úplně všechny činnosti.

Aktivitu dítěte naopak posiluje fakt, že odmala provozuje maximum činností společně s rodiči. Rodiče jsou totiž s to poskytnout dítěti chráněné a podpůrné prostředí, nepředstavují pro ně konkurenci, takže dítě si může hru užít, je s to déle se zabavit, víc se při ní naučí, má větší šanci být úspěšné.

A úspěch je významnou podporou jakékoli činnosti.

ZÁJMY JE TŘEBA PĚSTOVAT A ROZVÍJET od předškolního věku. Není vždy nezbytné, aby dítě bylo celou dobu nadšené a vehementně se jich dožadovalo.

Stačí, že mu rozšíříme repertoár dovedností, že něco nového vyzkoušíme a trochu dítě i naučíme - když pak dospěje do věku dospívání nebo mladé dospělosti, nemusí se cítit vyčleněné z kolektivu vrstevníků, protože leccos umí nebo to alespoň má vyzkoušené. Vůbec to také neznamená, že všechny zájmy vydrží dítěti až do dospělosti, ale zvyšuje se pravděpodobnost, že i později má na co navázat, k čemu se vrátit, co prakticky používat. Proto rodičům doporučuji být za určitých podmínek ke střídání zájmů shovívaví.

Řada jedinců se k aktivitám z dětství vrací po určitém období, kdy je odmítali. V pozdějším věku se vrátí na zahradu a v práci na ní nacházejí velké potěšení a uspokojení, začnou zase hrát na klavír, rekreačně sportují. Je dobré, když se mají k čemu vracet.

Některé děti se odmítají zúčastnit činnosti, kterou neznají, která je pro ně nová.

Nejraději jsou doma, protože zde je pro ně absolutně bezpečno a mají zde veškeré pohodlí a komfort. Takové děti je k aktivitě třeba i mírně dotlačit.

ŠKOLNÍ VZDĚLÁNÍ PŘEDSTAVUJE PRO VŠECHNY DĚTI a dospívající podstatnou aktivitu a náplň času. Nejedná se vždy o bytostně nejhlubší vztah, nicméně školní povinnosti představují rozumnou náplň podstatné části času. Pokud má dítě alespoň přijatelné výsledky, rodiče akceptují, že ve zbývajícím čase nic moc nepodniká. Všichni vnímají jako samozřejmé, že vzdělávání bude ještě řadu let pokračovat - i pro dítě jde o samozřejmou životní aktivitu.

Školní vzdělání je sice trochu jednostranné, nicméně poskytuje jistotu a je proto mnohem lepší než nicnedělání. Aby tomu tak opravdu bylo, musí vytvořit podmínky rodina i škola. Dítě, zažívající trvale školní neúspěchy, jen stěží učiní ze školního vzdělání samozřejmou a podstatnější náplň svého života. Ve věku základní školy pak ještě jakž takž akceptuje alespoň povinnost, ale následně již uniká do příjemnějšího a pohodlnějšího světa. Po letech neúspěchů se mu vůbec nedivím. Bezvýsledné snažení dovede k pocitu bezmocnosti a pasivitě dříve či později každého. Kdyby se jednalo pouze o negativní postoj ke školnímu vzdělání, škody by nemusely být tak velké, jenže my vidíme, že dospívající pak odmítá jakoukoli aktivitu, která byť jen vzdáleně připomíná školní učení. A navíc, když ani jinak nic moc neumí, je nucen vybírat takové „aktivity“, které jsou hodně jednoduché, bohužel však často nebývají společensky příliš žádoucí.

ŠKOLA NABÍZÍ VHODNOU PŘÍLEŽITOST i pro volnočasové aktivity. Nespekulujme o tom, jestli jde o nejvhodnější prostředí také pro volný čas, když jde o prostory určené pro učení a často i o osoby, které jsou dopoledne v roli učitele. Určitě se shodneme, že jde o lepší řešení než žádné.

Společnost by měla podporovat možnosti kroužků ve škole. Škola má totiž jednu velkou výhodu - jde o prostředí důvěrně známé, dopravně zpravidla dostupné, pro rodiče důvěryhodné. Škola má rozvoj aktivit i ve své náplni, jenže stále se jí to příliš nedaří. I takový tělocvik je mnohdy pro děti předmětem spíše pro zlost než pro vylítání, vyblbnutí, vyřádění, a tedy i pro podporu současné a budoucí aktivity. O „výtvarce“ nebo „hudebce“ ani nemluvě.

AKTIVITA MUSÍ MÍT PRO DÍTĚ NĚJAKÝ SMYSL, musí je uspokojovat. Odmalička je vhodné, aby dítě mělo srozumitelné životní cíle, ke kterým bude směřovat.

U malého dítěte jde pochopitelně o drobnosti, na které se může těšit za týden, za čtrnáct dní. Každé dlouhodobé směřování má i krátkodobé mety, které by měly dítěti přinést úspěch, ocenění, povzbuzení pro další aktivitu. Sem patří například i to, že by si dítě mělo šetřit na něco, co chce získat. Problém ovšem nastane, když má všechno, co si zamane. Jestliže dítě získá okamžitě vše, co chce, bez vynaložení sebemenšího vlastního úsilí, jen obtížně je budeme motivovat k tomu, aby se snažilo získávat potřebné věci obyčejnou a někdy otravnou, zpravidla však dlouhou prací. Někteří pak raději nechtějí nic, jiní se snaží cestu k získání věcí podstatně zkrátit -i nepoctivým způsobem. Stejný problém ovšem je, když nemá nic a není velká perspektiva, že něco mít bude. Směřování k naplnění materiálních cílů bychom jako zdroj aktivity rozhodně neměli podceňovat. Touha po novém mobilu, značkových džínách, příspěvek na exotickou dovolenou nebo nový notebook nám může jako životní cíl připadat přízemní, nicméně dokáže motivovat dospívajícího na dost dlouhou dobu.

Děti je třeba učit a vést k tomu, že když se snaží, mají šanci být relativně úspěšné a mohou něco dokázat. Ve škole ani v běžném životě bychom jim to neměli kazit tím, že jim nejsme ochotni pomoci při dosažení úspěchu.

NEZAPOMÍNEJME, ŽE DÍTĚ POTŘEBUJE I ODPOČÍVAT. Navíc v určitém období má „nicnedělání“ pro jeho rozvoj nemalý význam.

Chceme-li podpořit aktivitu u dětí, měli bychom si víc ujasnit výchovné postupy. A ani hyperaktivitu netřeba šmahem pokládat za poruchu, snažme se ji co nejvíc usměrnit ve prospěch dítěte.

I KDYŽ MÁ HLAVNÍ ODPOVĚDNOST za případnou pasivitu dítěte rodina, existuje i řada objektivních překážek, které přístup dětí ke kvalitním volnočasovým aktivitám znesnadňují. Překážku mohou představovat místní podmínky a tedy dostupnost, rodinné finance, jistě i zdravotní stav dítěte. A jde samozřejmě i o zájem a podporu volnočasových aktivit ze strany této společnosti. Vzhledem k tomu, že se jedná o možnou formu prevence vandalismu, kriminality a drogových závislostí, měla by i společnost snadnější příležitost dětí k rozumnému trávení volného času podporovat. Ale to je už téma pro jiný článek.