Domácí vzdělávání má zelenou

Od roku 1998 je v České republice experimentálně povoleno domácí vzdělávání (DV) pro žáky 1. – 5. ročníku základní školy. Doma vzdělávaní žáci patří kmenově do 4 pověřených škol (2 v Praze, 1 v Liberci a 1 v Ostravě), kde mají své učitele-konzultanty a škola je hodnotí a vydává jim vysvědčení. V současné době se DV účastní něco málo přes tři sta dětí. Do DV jsou s výjimkou jedné školy přijímány děti bez předběžných podmínek. Dosavadní výsledky ověřování jsou pozitivní. Očekává se proto, že DV bude začleněno do zákona o vzdělávání a že bude současně alespoň experimentálně rozšířeno i na druhý stupeň základní školy.

Domácí vzdělávání je spojováno v očích veřejnosti s řadou otázek. Pokusím se hledat na ně odpovědi s využitím pedagogicko-psychologické literatury. Dopředu však vydávám počet ze svého zaujatého postoje. Před pěti lety jsem měl minimum informací o domácím vzdělávání a žádné zkušenosti. Dnes mám víc informací a řadu osobních zkušeností jak se školami, kde jsou doma vzdělávané děti vedené, tak s rodiči i se samotnými doma vzdělávanými dětmi. Můj postoj k této formě vzdělávání se změnil a stal se veskrze pozitivní. Podporuji pevné zakotvení této možnosti v zákonu bez jakýchkoli předběžných omezení. Opakovaně navrhuji, aby se pokusně dovolilo ověřovat možnosti domácího vzdělávání i na druhém stupni. Nerad bych dráždil, ale pro budoucnost nevidím důvod, proč by nebylo možné DV i ve středním školství. Neumím si představit jinou formu hledání odpovědi na otázky, než opatrné zkoušení a ověřování.

Při posuzování opodstatněnosti DV bychom měli zvažovat dvě roviny. Na úrovni celospolečenské by mohl prudký rozvoj DV destabilizovat samotné základy vzdělávacího systému. Jediné řešení je učinit školu přitažlivou pro děti všech vrstev obyvatel. Ovšem jednotlivé dítě a jeho rodiče mají jinou hierarchii hodnot a zájmů, jiný je i jejich úhel pohledu a v tomto případě není důvod DV zpochybňovat. Dítě totiž nemůže počkat se vzděláváním, až dojde ke změnám ve škole a ve třídě, kam má chodit, ale musí řešit situaci teď hned.

Vzdělávací výsledky doma vzdělávaných dětí se opakovaně jeví jako lepší nebo přinejmenším srovnatelné s dětmi vzdělávanými ve škole. Nejlepší výsledky dosahují děti, které setrvají v domácím vzdělávání celou školní docházku oproti dětem, které jsou doma vzdělávané kratší dobu. Jedna okolnost je zcela jasná. Rodiče vytvářejí dítěti mnohem příznivější podmínky, než může vytvořit škola. Pedagogická psychologie ukazuje, že v menší skupině jsou vzdělávací výsledky lepší. Optimální velikost skupiny jsou 2 – 3 žáci, u skupiny nad šest žáků výkonnost výrazněji klesá.

Současná škola stále nemá dostatečné nástroje na to, aby přizpůsobila formy výuky i požadavky možnostem jednotlivých žáků. Opět se mimo jiné ukazuje souvislost s velikostí skupiny. Od určitého počtu dětí ve skupině je individualizace prakticky nemožná. Rodinné vzdělávání je při obvyklém počtu dětí (jedno, maximálně dvě, jen výjimečně více) přímo stvořeno pro individualizaci i značnou flexibilitu výuky.

Škola promarní značné množství času, kdy se učitel zabývá zajištěním a organizací vyučování, poskytováním informací, řešením problémů jednotlivých dětí, zkoušením apod. Je velká pravděpodobnost, že určitá část žáků se v takových chvílích neangažuje. Je totiž zcela běžná věc, že část dětí nedává pozor, když má jistotu, že učitel zkouší jiného žáka a jim nehrozí nebezpečí. Učitel občas vykládá látku tak, že některé děti nechápou, o čem je řeč, zatímco jiné se nudí, protože jsou v poznání mnohem dál. Jestliže rodič učí jedno dítě, tyto situace prakticky nemohou nastat a čas k učení je tak využíván mnohem efektivněji.

Literatura se také zabývá komunikací mezi učitelem a žákem. Ve škole probíhá největší část komunikace na nižší úrovni. Jde o příkazy, zákazy, dotazy, pokyny, žádosti o informace, informace. Osobnostní a sociální výchova je stále popelkou. Navíc učitel musí svou pozornost rozdělovat mezi větší počet žáků, takže komunikace s jedním dítětem je krátká. Při vzdělávání v rodině je naproti tomu komunikace mnohem bohatší a současně i delší.

Škola pravidelně ohrožuje dítě zkoušením. Zkouška představuje stresovou situaci. Opakovaný zkouškový stres snižuje obranyschopnost organismu, podílí se na chronickém únavovém syndromu. U dětí, které nejsou úspěšné, se k tomu přidává fakt, že nejsou schopny mít situaci pod kontrolou a nemohou se jí ani vyhnout. Škola tak těmto dětem dává dobrou příležitost ke vzniku tzv. naučené bezmocnosti (Seligman). Naproti tomu doma není důvod psát typické prověrky ani zkoušet klasickým způsobem. Rodiče totiž mají šanci mít dokonalý přehled o výkonnosti dítěte na základě toho, že je učí (tzv. curiculum based assessment), případně co dítě dělá (performance based assessment). Doma také odpadá větší díl nepříliš funkčního srovnávání se spolužáky.

Školství se vytýká značná dekontextualizace. Dítě se učí množství poznatků bez toho, že by tušilo, k čemu jsou dobré, mnohé poznatky nemají pro ně žádný osobní význam. V domácím vzdělávání se signifikantně častěji setkáváme se zařazením učiva do kontextu života rodiny a potřeb i představ dítěte. Někdy je obdivuhodné, jak vynalézavě včleňují rodiče poznatky běžného života do vzdělávání. Dříve to tak nedělali, protože neměli za vzdělávání zodpovědnost, neměli tak velké povědomí o tom, co se ve škole učí, a hlavně škola je zrazovala před velkou samostatností při výuce dítěte. Pro učení jsou v DV využívány i situace, které dřív sloužily výlučně k zábavě a rekreaci.

Vzhledem k tomu, že k výuce dítěte v DV se od rodičů nepožaduje pedagogická kvalifikace, objevuje se obava, že děti jsou ohroženy nekvalifikovanou výukou. Je otázka, na jaké kompetence učitele je položen důraz v nejnižších ročnících základní školy. Jestli to je především hluboká znalost oboru a metodiky výuky nebo vztah k dítěti, schopnost i možnost porozumět mu, nabídnout mu přitažlivý vzor. Neměli bychom zapomenout na to, že učitel musí mít mnohem širší pedagogické i psychologické znalosti i dovednosti, protože on se v jedné třídě setká s dvaceti individualitami naráz. Rodič naproti tomu může vycházet v první třídě ze šestiletých hlubokých znalostí jednoho dítěte. Zahraniční výzkumy přesvědčivě ukazují, že i rodiče s nižším vzděláním, dovedou své dítě k výsledkům nad průměrem populace.

Údajné omezené sociální vztahy doma vzdělávaných dětí představují nejfrekventovanější a jednu z nejsilnějších námitek vůči DV. Mluví se o možné izolaci, nedostatečné socializaci, neschopnosti navazovat kontakty, komunikovat s vrstevníky i dospělými.

Je nepochybné, že vztahy s vrstevníky hrají významnou roli v rozvoji dítěte. V USA zjistili, že DV děti se učí ročně cca 800 hodin. To dává značný prostor pro bohatou volbu volnočasových aktivit. V rámci těchto aktivit absolvují DV děti řadu kontaktů s vrstevníky (ukazuje se, že mají více zájmových činností). Socializace znamená, že se učíme vycházet s druhými lidmi. Nikde v literatuře jsem zatím neobjevil, že socializace se realizuje nutně a výlučně prostřednictvím spolužáků. Navíc vztahy ke spolužákům bývají ve škole nutně omezené na jednu věkovou kategorii.

Neměli bychom také zapomínat, že člověk se alespoň někdy dokáže poučit ze zkušeností a korigovat následně své chování. Většina rodičů doma vzdělávaných dětí se programově snaží umožnit dětem bohatší sociální kontakty ve volných chvílích. Je rovněž velmi povzbuzující, že rodiny DV dětí z regionu vytvářejí podpůrné skupiny, které se i s dětmi scházejí o víkendech, někdy i o prázdninách.

Do domácího vzdělávání se zatím u nás hlásí spíše rodiče zodpovědní, uvědomující si dominantní význam rodinného prostředí při rozvoji dítěte. Tomu odpovídají i zjišťované výsledky.

I pro budoucnost zůstane patrně DV omezeno na velmi malou část populace. Ovšem pokud se základní školy výrazněji nezmění, lze očekávat podobný vývoj jako v USA, kde počet doma vzdělávaných dětí dosáhl 2,8 % (absolutně jde o 1,5 milion žáků v ročnících 1 –12) a přírůstek je asi 10 % ročně (J.Educ.Psychol, 94, 2002, 2, 307-380).

Naše společnost velmi obdivuje hrdiny, vynálezce, umělce, osobnosti. Pokládáme je za činitele změn. Na druhé straně si přejeme být jako druzí, tedy konformní, při odlišnosti velmi snadno saháme pro nálepku „nenormální“. Tyto tendence lze slučovat jen velmi obtížně. Domácí vzdělávání přispívá k různosti osobností, podporuje jedinečnost každého dítěte. V tom spatřuji jeho přínos i z hlediska společnosti.