Domů do školy

V něm se nabízí možnost stoprocentně ovlivnit průběh školní výuky svého dítěte do páté třídy tím, že rodiče učí doma sami.

Slyšela jsem spoustu názorů proti domácí škole od odborníků i rodičů (děti žijí v sociální izolaci, rodiče často nemají potřebně odborné vzdělání pro výuku, děti nebudou připraveny na nástrahy života apod.), ale také mnoho názorů pro domácí školu (děti mohou být vzdělávány a rozvíjeny individuálně, rodiče znají nejlépe potřeby svých dětí, děti se v domácím láskyplném prostředí mnohem lépe připraví na životní nástrahy atd.). Odpovědí na to, na které straně stojí pravda, mohou být jen ohledy na konkrétní potřeby a požadavky konkrétního dítěte v konkrétní rodině.

O radostech i strastech domácí školy jsem si povídala s Ludmilou Štěpánkovou, která učí své děti druhým rokem. Nejstarší Anička je čtvrťák a Honzík se učí látku pro první třídy. Doma mají ještě tříletou Terezku, která ještě sice není školou povinná, ale už nyní projevuje zájem o vzdělání napodobováním svých sourozenců.

Důvody, proč se zapojit do projektu „domácí škola“, mohou být různé. Mám dojem, že všechny rodiče, kteří se rozhodli učit své děti doma, spojuje citlivý a živý zájem o co nejharmoničtější rozvoj jejich potomků. Co vedlo tebe a tvou rodinu k rozhodnutí učit děti doma?

Projekt domácí školy mi byl od začátku sympatický, ale v době, kdy začala moje nejstarší dcera chodit do první třídy, ještě nefungoval. S učením nebyl problém, Anička měla od začátku samé jedničky, ale z běžného provozu školy, kroužků a zájmů byla tak unavená, že se rozhodla vzdát se svých zálib, které měla ráda. Mně připadalo schůdnější pomoci jí od napětí ze školy a zachovat kvalitní odborné kroužky (angličtinu, kytaru, dramaťák), které vedou zajímaví lidé. Říkala jsem si, že se radši vzdáme docházky do školy, protože školní základy jsem schopná jí předat sama, než třeba hry na kytaru, kterou bych ji naučit neuměla.

Jaké byly tvoje výhrady ke škole?

Nelíbilo se mi víc věcí. Třeba důraz na to, jak píšeš, a ne co píšeš. Rutinně se učíš počítání, když existují zábavné hry a způsoby výuky. Nejsem úplně proti škole. Do dobré soukromé školy bych děti dala. Jenže taková nikde v blízkosti není, takže mi nezbývá, než učit sama tak, jak nejlépe můžu.

Vstupem do první třídy se dítě hodně vyčlenilo z rodiny a to mi také nevyhovovalo. V šesti nebo sedmi letech se mi to zdá příliš brzy. Vyčerpávaly nás i povinnosti spojené se školou. Každé ráno honička, vstávání, rychlá snídaně, spěch na autobus, nezapomenout svačinu, pohlídat, jestli má všechno do školy, do zítřka koupit kružítko. Anička je navíc úzkostlivá, takže když náhodou něco zapomněla nebo nesplnila, byla z toho úplně nešťastná. Je absurdní, aby děti kvůli škole prožívaly napětí, když by mělo být nejdůležitější vypěstovat si k učení pozitivní vztah.

Takže domácí školu si zvolila i Anička?

Dítě to nikdy neví na sto procent a je to vlastně rozhodnutí rodičů. Záleží na tom, jakým způsobem to vysvětlíš. Takže když jsem popsala výhody, které to s sebou nese, samozřejmě chtěla.

Podobně se ovšem dají ovlivnit všechny děti. Myslíš si, že je domácí škola vhodná pro každého a záleží jen na rodičích, jak k tomu přistoupí?

Myslím, že není úplně pro každého a rodiče by se měli snažit respektovat povahu a potřeby dítěte. Některé děti jsou naopak spokojenější ve větším kolektivu a princip školy jim vyhovuje. Třeba můj prostřední syn by byl v běžné škole asi spokojený. Kdyby neměl vzor v Aničce, doma by se trochu nudil. Určitě bych mu musela celý den vymýšlet zábavu. Naproti tomu Anička se školnímu kolektivu vymykala a necítila se úplně spokojená. Byla sociálně méně zralá, ale měla velké znalosti, takže se chvílemi nudila. Nebavilo ji čekat na ostatní děti, když už mohla pokračovat dál, takže se i hůř soustředila. Na druhou stranu je hravější a hodně si vystačí sama.

Když chceš svým dětem přichystat kvalitnější výuku než ve škole, určitě tomu musíš věnovat hodně času. Jak se připravuješ?

První tři měsíce trvalo, než jsme si našli svůj rytmus. Připravovala jsem motivační hry, abych děti nenutila učit se, ale aby si to vzaly za svoje. Chtěla jsem je hlavně naučit učit se, aby je bavilo pracovat pro sebe a ne proto, že jim to někdo řekne, aby jasně viděly výsledek svého snažení, že se při výuce postupuje od něčeho k něčemu. Trochu jako celoroční táborové hry. Také děti nehodnotím, aby je uspokojovala práce ne známka. Říkám, kde dělají chyby a pak si je opraví, ale nekritizuji.

První rok jsme měli udělaný rozvrh celého dne (práce v domácnosti, kroužky, hraní, jídlo). Aničku uspokojovalo, že den opravdu proběhl podle programu, že něco splnila. Po roce už je schopná sama si určit, kolik práce udělá. Chvíli zanedbávala matematiku a pak ji musela dohánět. Už si hlídá, aby nebyla ve skluzu, protože jí to bylo nepříjemné.

Připravuji se samozřejmě i dnes, ale spíš nárazově než každý den. Sbírám nové nápady, čtu knížky. Důležité je, že na trhu je velký výběr učebnic a pracovních sešitů a některé jsou velice kvalitní. Těmi se řídím, protože nemám pedagogické vzdělání a celým rokem mě snadno provedou, takže si nemusím dělat náročné přípravy. Mám radost, když mohu těch chytrých pracovních sešitů využít a děti nemusejí vyplňovat ty průměrné a podprůměrné, kterými jsou často zásobené školy.

Věnovat se celý den třem dětem včetně plnohodnotné výuky musí být náročné…

Ani ne. Zvlášť když se neděje nic výjimečného. A za mimořádné situace, jakou je třeba návštěva u babičky, je Anička schopná pracovat samostatně, takže jen zadám úkoly, které si pak plní. Navíc jsme ušetřili spoustu času. Když se věnujete jen jednomu dítěti a ne třídě o 25 dětech, učení zabere podstatně míň času, takže ho víc zbývá na hry. To s sebou nese i sblížení sourozenců, kteří mají víc prostoru pro společné hry. Ušetřili jsme stresy, které jsou se školou spojené. Výroba svačinek mě rozhodně unavovala víc než učení v domácí škole.

Když jsem unavená a potřebuji vypnout, pošlu děti na zahradu a čtu si nebo odpočívám. Můžu je poslat na několik dnů k babičce a nemusím kvůli tomu čekat na prázdniny nebo svolení paní učitelky.

Celé to vyznívá jednoznačně příjemně a pozitivně, ale musí přece existovat i druhá strana mince. Má pro vás domácí škola vůbec nějaké zápory?

Pro Aničku určitě ne, ta by dnes zpátky do školy nešla a u Honzíka se to ukáže, až půjde Anička na druhý stupeň. Uvidíme, když bude doma sám, jestli bude spokojený.

Opravdu žádná nevýhoda? Ani pro tebe?

Jedině snad, že s vlastním dítětem je horší pořízení, když se dostane do vzdoru. Na mne se klidně naštve a během učení odejde od stolu, kdežto ve škole by to klidně spolklo. Je nespravedlivé, že k učitelce by si tolik nedovolilo, ale uklidňuji se tím, že bych to stejně odnesla já. Kdyby došlo ve škole k nedorozumění s učitelkou, tak by si napětí stejně odneslo domů a nějak ho na mne vyventilovalo. Tak to holt mám z první ruky a hned vím, co se proč děje.

Když nad tím hodně přemýšlím, tak také nemám ráda, když mi Anička vstupuje do výuky Honzíka. Samozřejmě ho kritizuje a vlastně se snaží používat metody klasické školy. Pochopitelně si přeje, aby se učil stejným způsobem, jakým se v první třídě musela učit ona. To ji ale velmi rychle zarazím.

Těžko si odpustím připomenout častý argument proti domácí škole – nedostatečný kolektiv, ve kterém mají děti možnost učit se například sociální přizpůsobivosti a toleranci.

Pro mne to není pádný důvod, proč dávat děti do školy. Tam je sice opravdu větší prostor pro vztahy s vrstevníky, ale ten bývá na úkor vztahů s rodiči, sourozenci, prarodiči. Také se mluví o nutnosti sžít se se sociálním průměrem, ale i dospělí si vybírají, s kým se chtějí stýkat.

Záleží na tom, aby se dítě cítilo spokojené. My jako rodina žijeme společensky, takže Anička má naopak potřebu být doma a v klidu. Bohatou zkušenost s vrstevníky dětem určitě poskytují i skaut, kroužky, na které chodí, a děti ze sousedství.

Děti čas od času vymýšlejí, jak to udělat, aby nemusely zítra do školy. Nepřemlouvají tě, aby se dnes nemusely učit? Není někdy pohodlné říct si, že si dáte všichni neplánované volno?

Kupodivu mě nepřemlouvají nikdy. Snažíme se dodržovat určitý řád a školu vypustit, jen když se objeví něco důležitého, jako třeba divadlo nebo planetárium. Automaticky se učíme každý den a na konci týdne, když splníme týdenní rozvrh, dostanou děti malou odměnu. Někdy se vyskytne týden, kdy se sejde víc mimořádných akcí a školu zanedbáme. Mám ale vyzkoušeno, že Anička neprotestuje dohnat učení v sobotu nebo v neděli. Opravdu dnes po roce a půl domácí školy bere učení jako něco, co je tady pro ni. A o to mi šlo, to mi přijde důležité!

Jak vypadá váš běžný denní program?

Já ráno spím a děti mají domácí práce. Dělají snídani, většinou jim večer připravím lupínky, které Anička zalije mlékem a Honzík třeba zatápí. Dopoledne se učíme. Chvíli se věnuji jednomu a druhý má samostatnou práci a pak se vymění. Na konci výuky čtu všem encyklopedii. Příjemné je, že i nejmladší čtyřletá se učí s nimi. Když vidí sourozence, jak si prohlížejí encyklopedii, tak to samozřejmě dělá taky. Před obědem je hodina na hraní a odpoledne bývají kroužky nebo děláme něco výtvarného. Později chodí obvykle ven. Některé dny se Anička učí i večer. Na jaře a na podzim se učíme venku.

Pravidelně jednou týdně se scházíme se dvěma rodinami z okolí, které mají také domácí školu. Tam si děti vymýšlejí kvizy nebo matematické a zeměpisné hry, které se dají hrát jen ve větším kolektivu, takže i takové setkání využijeme k učení.

Zdá se, že tvůj způsob výuky je kreativní a tvůrčí nejen pro děti, ale i pro tebe. Kde bereš inspiraci?

Scházím se s kamarádkou, která učí v soukromé škole, čtu knížky o alternativním školství, vkládám do toho svůj tvůrčí proces. Je to nový zájem, který mě po 11 letech na mateřské velmi obohacuje. Je to způsob seberealizace. Navíc vidíš konkrétní výsledky, protože když se snažíš dávat dítěti, co potřebuje, tak se postupně uvolňuje a rozkvétá, a to mě motivuje. Ve chvíli, kdy by mě škola přestala bavit, toho nechám. Celá výuka by ztratila pozitivní náboj a to děti poznají. Může se stát, že se jednoho dne vyčerpám a vrátím se do práce, ale zatím mě to baví stejně jako na začátku.