Před několika dny oživil příslušný sněmovní výbor během projednávání novely školského zákona také návrh plošného povolení individuálního, chcete-li domácího, vzdělávání i pro druhý stupeň základních škol.
Před několika dny oživil příslušný sněmovní výbor během projednávání novely školského zákona také návrh plošného povolení individuálního, chcete-li domácího, vzdělávání i pro druhý stupeň základních škol. Doposud je možné individuálně vzdělávat šesťáky až deváťáky pouze v rámci experimentálního režimu, do kterého je zapojena pouze úzká skupinka základních škol a jenž trvá už osm let. Ačkoliv ještě není projednávání klíčové právní normy z oblasti školství u konce, šance na rozšíření možnosti takzvaného domácího vzdělávání i pro starší školou povinné děti jsou údajně nebývale vysoké a je celkem pravděpodobné, že k němu skutečně dojde. Skutečně a konečně, chtělo by se dodat.
Pár dnů zpátky jsem se shodou okolností při večerním, tedy spíše nočním, surfování napříč televizními kanály propracoval přes různé věštce, terminátory a jiné pozoruhodné existence k programu, který reprízuje třeba patnáct, dvacet let staré pořady. Právě tam běžela talk-show o domácím vzdělávání. Přiznám se, že mi přijde celkově zajímavé sledovat a porovnat názory lidí třeba z doby mého dětství, kdy se v našich zeměpisných šířkách zdaleka nedalo hovořit o masovém rozšíření internetu mezi běžnou populací, s dnešními převažujícími postoji k tématům, které jsou mnohdy stále aktuální a rozdělující. Konkrétně v tomto případě ale žádný významný posun neregistruji. Když si člověk prohlédne internetové diskuse nebo výroky politiků, ze strany odpůrců individuálního vzdělávání se setká se stejnými názorovými stereotypy a argumenty, jako jsem slyšel v onom pořadu z devadesátých let.
Pomyslné první místo by si nepochybně odneslo klišé s pracovním názvem ´socializace´. Upřímně řečeno, dovedu si představit konkrétní modelové situace, kdy může mít takzvané domácí vzdělávání negativní vliv na socializaci dítěte. Třeba v případě, když by dítko bylo opravdu celé dny zavřené doma, nepotkávalo se s jinými dětmi ani v rámci vzdělávání, ani by nechodilo do žádných zájmových kroužků a podobně. Logičtěji a reálněji však vyznívá předpoklad, že individuální vzdělávání přitahuje především aktivní rodiče, kteří si uvědomují potřebu všestranného rozvoje dítěte, a tak i díky časovým úsporám vzniklým nespornou efektivitou tohoto modelu oproti institucionálnímu způsobu výuky zbývá dětem více prostoru, energie a chuti na další neformální vzdělávání a plnohodnotné trávení volného času. S ohledem na náš vysoce selektivní školský systém je pak na druhou stranu třeba brát s patřičnou rezervou často zmiňovaný argument zastánců individuálního vzdělávání odkazující na studie, jejichž závěry říkají, že takto vzdělávané děti mají vyšší procento úspěšnosti dostudování vysoké školy, apod. Otázkou tedy je, zda má větší zásluhu na studijní úspěšnosti způsob vzdělávání, anebo podnětnost rodinného prostředí, na což zmíněné studie neodpovídají.
Přestože individuální výuka patří ke školním tématům z kategorie nejtřaskavějších, její reálný dopad z pohledu celku je marginální a v podstatě se týká řádově stovek dětí a jejich rodičů. Výhledově maximálně jednotek tisíc, což je pochopitelné vzhledem k organizačním, ekonomickým a jiným nárokům, jež individuální vzdělávání na rodiče klade. Vzhledem k české kupní síle tak nelze očekávat, že by se z individuálního vzdělávání stal nějaký zásadní sociologický fenomén. A i kdyby se z něj postupem doby významnější trend stal, tak pořád nějak nechápu, co na tom komu může vadit. Občas mám pocit, že žijeme v nějaké demo-verzi svobodné společnosti. Jak se říká, svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého. Pokud se rodiče rozhodnou, že vzdělávacímu systému nedůvěřují a chtějí za formální vzdělávání svých dětí převzít větší díl zodpovědnosti, tak tím nikoho druhého nepoškozují, ani neomezují a stát by jim v tom neměl bránit. Tím spíše, že prostřednictvím půlročního přezkušování má individuálně vzdělávané děti nadále pod kontrolou.
Jsou otázky, které dostávám ze všech možných stran tak často, že odpovědi na ně mám již zautomatizované. Patří k nim i dotaz, zda nelituji toho, že jsem ve školách strávil tolik času a zda to nepovažuji za zbytečné. Někdo mi to věří, jiný nevěří, ale v žádném případě toho nelituji. Já jsem i na základní školu chodil docela rád. Stejně tak pravidelně dodávám, že kritizovat je to nejjednodušší a že české školství z mého pohledu není zdaleka tak špatné, jak se o něm někdy říká.
Existují však lidé, kteří mají zkušenosti jiné a jsou přesvědčení o tom, že své ratolesti dokážou provést alespoň částí formálního vzdělávání lépe než školní instituce. Že jsou třeba někteří z nich nesoudní, nekonformní či neobjektivní? I kdyby byli, tak autorovi článku, ani komukoliv jinému to nepřísluší jakkoliv komentovat, hodnotit, či snad dokonce kritizovat. Zkrátka a dobře, za děti jsou zodpovědní rodiče a jednoznačně by měli mít právo volby, jak naloží s jejich vzděláním, a to třeba i nad rámec všelidového vnímání standardnosti, mnohdy notně pokřivenému a omezenému.
Rozhodovat o zavedení možnosti individuálního vzdělávání i pro starší školáky však budou samozřejmě politici. Každé téma lze zpolitizovat, do každého tématu se promítá i odborný aspekt, nicméně otázka individuálního vzdělávání je více než o čemkoliv jiném o respektu a toleranci - k alternativnímu přístupu k formálnímu vzdělání, k jinému pohledu na věc, k rodičovské autonomii. A právě respekt a tolerance by měly být samozřejmou součástí povinné výbavy každého skutečně vzdělaného člověka, nehledě na to, zda byl do jedenácti, případně patnácti let vzděláván takzvaně doma, anebo institucionálně.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.