Skoro se mi nechce věřit, že prvního září to bude přesně dvacet pět let, co jsem měl jako tehdejší prvňáček poprvé možnost ochutnat něco z českého školství...
V obchodech už se nějaký ten čas důrazně hlásí o pozornost haldy sešitů, penálů a jiných školních pomůcek. Ze schránek každý den vypadává štos letáků vzácně se shodujících svým heslem "Zpátky do školy!". V novinách a na webových portálech se s čím dál větší intenzitou různí odborníci předhánějí v radách, podle jakých kritérií vybrat tu správnou školu, jaké požadavky má splňovat školní aktovka, jak vychytat oblečení na první školní den, anebo jaký svačinový box odpovídá aktuálním trendům. Člověk ani nepotřebuje kalendář, aby mu bylo jasné, že letní prázdniny se neúprosně chýlí k závěru (psáno koncem srpna 2015 - pozn. redakce). Jako každý rok to hrozně rychle utíká. Ono to celkově všechno nějak letí. Skoro se mi nechce věřit, že prvního září to bude přesně dvacet pět let, co jsem měl jako tehdejší prvňáček poprvé možnost ochutnat něco z českého školství, které bylo se všemi svými klady i zápory součástí drtivé většiny roků mého dosavadního života. Hodně lidí říká, že školství se zastavilo v minulém století. Mnohokrát jsem také v posledních letech slyšel, že s naším vzdělávacím systémem to jde od deseti k pěti. Některé z mých předchozí článků a zamyšlení zde publikovaných svědčí o tom, že ani já nenahlížím na vývoj našeho školství skrze růžové brýle. Pokud bych si však mohl vybrat, určitě bych byl radši prvňáčkem v roce 2015, než v roce 1990. Co mě k tomu mimo jiné vede?
Nedávno jsem měl možnost kompletně si prohlédnout základní školu, kterou jsem sám navštěvoval a opravdu se změnila téměř k nepoznání. Kompletně zrekonstruovaná, moderní plášť, nové interiéry, špičkový multifunkční kotel ve voňavé jídelně, útulné třídy, venkovní hřiště odpovídající nejmodernějším standardům. Člověku školou nepovinnému by se chtělo konstatovat, že sem se děti musí těšit. Značné investice, byť většinou do původních starých budov, jsou patrné i v řadě malých měst či obcích. I mimo Prahu jsem tak často překvapen, jak dnes mnohé školy, nejen díky evropským fondům a nasazení jednotlivých ředitelů, vypadají a že se nezřídka ze studených socialistických typizovaných budov stávají moderní a v rámci možností slušně vybavené školy.
V dnešní době mají také rodiče budoucích prvňáčků mnohem širší rozhodovací prostor, zda pro formální vzdělávání svého dítěte vyberou školu s klasickým vzdělávacím programem, anebo zvolí některý z alternativních přístupů. Vlastně je i velkým posunem, že vzdělávací přístupy na základě konceptu waldorfského, montessori nebo daltonského nejsou oficiálně považovány za alternativu, nýbrž jako standardní vzdělávací program, který je součástí hlavního proudu. Jasně, lze namítnout, že spektrum možností je jiné třeba v Praze, anebo jiných krajských městech na jedné straně a v méně osídlených částech na straně druhé. Nicméně osvícení ředitelé a pedagogové se naštěstí vyskytují napříč naší zemí bez ohledu na velikost sídla. Jednu kritickou poznámku si však přesto neodpustím. Nepochopitelným pro mě zůstává silně zpátečnický postoj k domácímu vzdělávání, které je dosud zcela nelogicky povoleno jen pro první stupeň ZŠ.
Nepatřím k těm, kteří si myslí, že úplně každé dítě například s těžkým kombinovaným postižením zvládne vychodit běžnou devítiletku. Myšlenku sociální inkluze, bez aktivistické sluníčkářské naivity, však považuji za jednoznačně správnou, samozřejmě tam, kde je to reálně možné. A v tomto směru došlo za dané čtvrtstoletí opravdu k významnému posunu, který mohu ilustrovat na příběhu z mojí ´základky´. V devadesátém roce bylo ještě takřka nemyslitelné, aby se handicapované děti učily v normálních školách, a tak se naše 1.A díky spolužačce jménem Vlaďka stala námětem pro televizní dokument a další reportáže. Přestože má integrace znevýhodněných jedinců stále řadu odpůrců, určitě už dnes nejsou školy podporující společné vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí bez nich žádnou raritou, jako tomu bylo v době, kdy do školy začínal chodit autor článku. Ačkoliv sám vnímám určitá úskalí a zvýšené nároky, které s sebou integrace nepochybně přináší, pro budoucí život dětí je prospěšné učit se zdravému, předsudky nezatíženému, vnímání jinakosti. V tomto ohledu ušla česká škola pěkný kus cesty.
Můžeme pohlížet na počítače a jiné komunikační technologie jako na zabijáky času. Můžeme lamentovat, že dnešní děti do nich neustále koukají, a to často na úkor přirozenějších venkovních aktivit. Můžeme kritizovat smysluplnost projektů typu ´Tablety do škol´, které někteří učitelé považují za nepromyšlené hurá akce. Ať se nám to však líbí, nebo ne, počítače jsou obecně důležitou součástí životů dnešních lidí, přičemž právě děti tento poznatek vnímají ještě mnohem samozřejměji než generace předchozí. Informační technologie mají ale zejména také pozitivní vliv na efektivitu vzdělávacího procesu a přinášejí řadu každodenních usnadnění i pro rodiče. Až na výjimky je dnes běžným standardem možnost napsat vyučujícímu email, zkontrolovat známky své ratolesti v elektronické žákovské, podívat se na jídelní lístek online týden dopředu a podobně. U většiny škol dokonce dnes ani vybavení počítačových učeben nepřipomíná muzejní exponáty, jako tomu bylo v devadesátých letech. Když si vzpomenu na tehdejší počítače ´386´, které skoro nešly ani uzvednout…
Důležitost vzdělávání je takřka ze všech stran deklarována jako jedna z prioritních hodnot. Osobně si nedělám velké iluze o tom, že tomu tak v nynější společnosti skutečně je. Stačí se například podívat na žebříček výdělků vysokoškolsky vzdělaných lidí a asi nikoho nepřekvapí, že na samém chvostu se nacházejí právě učitelé. Něco se ale přece jen změnilo. Témata týkající se škol a vzdělávání přestala být okrajovými. Dříve bylo nepsaným pravidlem, že v redakcích novin byla svěřována školní témata takzvaným elévům, anebo ženám vracejícím se po rodičovské dovolené. Málokdy se některé z témat týkající se žáků a učitelů dostalo na první stranu novin. Dnes není výjimkou, že vzděláváním inspirované články plní funkci ´otvíráku´. Podobně je tomu i u článků na internetu, kdy školně zaměřené příspěvky patří nezřídka k těm nejčtenějším a nejkomentovanějším. Netvrdím tedy, že jsou tyto diskuse vždy studnicí moudrosti a ukázkou životního nadhledu. V každém případě je však zřejmé, že nejen rodiče školou povinných dětí se o vzdělávání obecně více zajímají než v minulosti, a to je první krok k tomu, aby se něco změnilo i v dalších oblastech, kde třeba onen posun za předchozí čtvrtstoletí mohl či měl být mnohem výraznější.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.