Vojnu na ty dnešní spratky!

Šikana učitelky na pražské průmyslovce, která skončila nejhůře, jak mohla. Teenageři, kteří brutálně zkopali člena ochranky na nástupišti metra. Anebo čerstvě třeba případ mladíka, který údajně provokoval policisty během návštěvy čínského prezidenta, načež skončil na služebně, kde byl policajty zfackován a zesměšňován. Rozhodně by nebylo adekvátní poslední jmenovanou kauzu z hlediska závažnosti srovnávat se dvěma předchozími. A už vůbec mi nepřijde přiměřené nazývat bezdůvodné fyzické napadnutí či soustavné šikanování učitele či kohokoliv jiného, byť by třeba nemělo tak smutné vyústění, klukovinou.

Na rozdíl od některých komentátorů či bloggerů jednoznačně souhlasím s tím, že bez ohledu na věk zaslouží původci takového jednání náležitý, tedy dostatečně tvrdý trest. Naproti tomu, zeptat se policisty, zda se nestydí za to, že chrání čínského prezidenta, bych klidně klukovinou pojmenoval, a pokud se dotyčnému za to dostalo odplaty, jak popisovala některá média, pak si v tomto případě potrestat zaslouží příslušní strážci zákona. Ale samozřejmě nebyli jsme u toho a soudit na základě článku, který jen těžko obsáhne celý sled událostí, je vždy velmi ošidné. Všechny jmenované kauzy však mají jedno společné, a to že mnozí lidé v souvislosti s nimi znovu vzývají a nostalgicky opěvují povinnou základní vojenskou službu.

Povinná vojna a dnešní doba

"Ti dnešní zhýčkaní a zpovykaní parchanti by vojnu potřebovali jako sůl. Vždyť vojna přece dělala z kluků chlapy. Naučila pořádku, disciplíně, respektu k autoritám." To je jen stručný výčet názorů, se kterými se lze setkat nejen při diskusích týkajících se zmíněných případů. Abych se přiznal, sám také čas od času narazím na jednotlivce z řad náctiletých, u nichž bych si netroufl odhadnout, zda u nich výchova selhala, anebo jestli vůbec nějaký pokus o ni probíhal.

Jistě lze hledat také širší souvislosti, příčiny a kořeny toho, proč chování některých dětí a dospívajících dokáže spolehlivě v negativním slova smyslu přitáhnout pozornost okolí a někdy dokonce i hlavních médií. Krize hodnot ve společnosti? Nedostatek času a pozornosti ze strany některých rodičů? Častá absence mužského vzoru v procesu výchovy? Kult dítěte? O každém ze zmíněných bodů a mnohých dalších možných vysvětlení by bylo možné diskutovat dlouhé hodiny. Ale vraťme se zpátky k oné vojně, jež je ze strany některých lidí zpětně adorována. Byla opravdu povinná základní vojenská služba tak skvělá a užitečná?

Profesionální armáda vs. Nesmyslná ´pakárna´

V první řadě povinná vojna sebrala klukům dva roky (později 18 měsíců, ještě později rok) života. Nedobrovolně. Zbytečně. Nesmyslně. Snad ani nemohu mít nic proti tomu, když si dospělý muž vybere jako své budoucí zaměstnání službu v armádě. Nepochybně je to nebezpečná, psychicky i fyzicky velmi náročná práce a takoví lidé si zaslouží uznání. Ani bych si nedovolil utrousit jízlivou poznámku na příslušnice něžného pohlaví, které chtějí být součástí profesionální armády. Je to sice možná trochu netradiční, ale pokud má dívka takový sen, budiž jí to přáno. Až do roku 2004 se však nikdo osmnáctiletých kluků neptal. Je tedy pravdou, že v posledních letech povinné základní vojenské služby už bylo více neodvedených než odvedených. Předchozím generacím však rozhodně nebylo co závidět a někteří mladí muži si z vojny odnesli například psychické problémy na celý život.

Je třeba si také uvědomit, že v době před revolucí bylo běžné, když měl mladý muž při nástupu na vojnu již rodinu, anebo těhotnou přítelkyni/manželku. I z tohoto důvodu byly vynucované odvody, ač tedy v souladu s tehdejšími zákony, kruté a jen stěží pochopitelné. Nejen pro ně, ale hlavně také pro ženy a dívky, které tak často na všechno zůstaly samy. V situaci a období, kdy by pomoc partnera ocenily nejvíce.

Vedle toho mnohé partnerské vztahy bez dětí kvůli takzvané službě vlasti nenávratně zkrachovaly. Oblíbenou specialitou též bylo odvelení na druhý konec republiky. Co takhle z Prahy do Prešova? Kdo někdy jel tuto trasu, jistě potvrdí, že je to co by kamenem dohodil. Pro Slováky byly také připraveny velmi zajímavé destinace typu Bor u Tachova, Jince nebo třeba Janovice nad Úhlavou.

Opravdu srovnání nedobrovolné vojny s vězením pokulhává?

Vzhledem k tomu, že mě už se vojna naštěstí netýkala, nedokážu tak úplně posoudit, v čem uměla přeměnit nevyspělého chlapce v plnohodnotného muže. Soukromě si myslím, že je to asi takový nesmysl a iluze jako tvrzení, že vězení napravuje. Jen pro zajímavost, dle oficiálních dat sedm z deseti trestanců se do kriminálu vrátí. Jistě se mnou mnozí nebudou souhlasit, ale těžko bych hledal příhodnější přirovnání než právě vynucenou vojnu a vězení. Jenom s tím rozdílem, že do kasáren byli kluci zavření, aniž by se jakkoliv provinili, na rozdíl od vězňů (pokud tedy nedošlo k justičnímu omylu).

Jestli vojna naučila disciplíně a pořádku? Už jsem v životě viděl tolik ´bordelářů´, kteří vojnou prošli, že bych si o tom dovolil pochybovat. Naproti tomu, oblečení složené do komínků lze spatřit i ve skříních těch, kteří byli vojny ušetřeni. Důkazem toho je i autor článku :-)

Největší přínos vojny? Kamarádi a absurdní příhody

Naproti tomu nedostatek či absence zdravého respektu nejen k autoritám, ale celkově mezi lidmi navzájem, se zdá býti obecně společenským jevem typickým pro současnou dobu, a to nejen ze strany mladých vůči životně zkušenějším. Je ale přece velký rozdíl respektovat přirozenou autoritu, která si zaslouží úctu kvůli své osobnosti, skutečným zásluhám, příkladnému chování vůči svému okolí, anebo se na druhé straně klanět někomu jenom kvůli tomu, že má zelenou uniformu a oprávnění udělovat rozkazy. V zájmu objektivity však musím jistou přidanou hodnotu vojně přiznat. Často tam opravdu vznikala dlouholetá kamarádství, což patrně potvrzuje pravidlo, že nejpevnější přátelství se rodí v těžkých chvílích a nepříznivých podmínkách.

Evidentně byla vojna také bohatým zdrojem nejrůznějších úsměvných historek a příběhů. Samotného mě baví například při táboráku poslouchat vzpomínání těch, kteří vojnu bez závažnější újmy přežili, na různé příhody, které mají kromě své zábavnosti ještě jednoho společného jmenovatele. Absurdnost. Jedna z posledních vět vojína Kefalína ze známého filmu ´Černí baroni´ směrem k soudruhu majorovi o tom, že to celé bylo úplně absurdní, zkrátka přesně sedí.

Řešení zvýšené agresivity dětí hledejme jinde

Řada učitelů i psychologů míní, že agresivita dětí a mladistvých v posledních letech skutečně roste. První dva šokující případy zmíněné v úvodu článku to názorně dokládají. Stejně tak se zvyšuje počet dětí s některou z poruch chování. Rozhodně by nebylo rozumné brát tyto poznatky na lehkou váhu a bagatelizovat je ve stylu, že ´děti vždycky zlobily´. Povinná vojna je ale tím posledním, co by mohlo pomoci. Ponechme ji tedy raději v propadlišti dějin. Přesně tam totiž patří.