Poradna: Manžel upřednostňuje syna před dcerou

Mám dvě děti, osmiletou dceru a pětiletého syna. Jsem rozvedená a děti se s otcem pravidelně vídají. Ale v posledním půlroce se objevily problémy, které se stupňují. Bývalý manžel dává jednoznačně přednost synovi před dcerou, a dcera to velmi špatně nese.

Jakákoliv roztržka mezi dětmi končí (často nespravedlivým) potrestáním dcery. Vyslechla si mnohokrát, že je hloupá, zlá a že si jí syn (a otec s ním) nebude všímat. Zpočátku byla nešťastná, teď za mnou chodí s otázkou, proč ji táta nemá rád a proč má rád jen bráchu. A já jí to vlastně ani nemůžu vyvracet, protože jeho chování je jednoznačné. Kdybych jí tvrdila, že to tak není, měla by pocit, že jsem ji v tom nechala, nebo že je něco špatně na ní. Začalo ji bolet bříško, kdykoliv k otci jde, pláče a přemlouvá mě, že tam nechce být. Několikrát říkala, že to chce někomu říct, aby k tátovi nemusela na noc. Otec ji opravdu ponižuje. Začíná se k ní chovat tak, jako za doby našeho manželství ke mně. Ale dcera je malé dítě a postavit se mu nemůže. Co mám dělat?

Stává se, že konflikt mezi rodiči pokračuje i po manželském krachu a děti jsou do něj různým způsobem vtahovány. Otec nebo matka se v takových případech mnohdy zaštiťují zájmem dítěte, který ovšem nedokážou odlišit od svých vlastních psychických potřeb.

Jestliže se ale zamýšlím nad vaší otázkou, napadá mě ještě něco mnohem hlubšího, nebál bych se říci pro vztahy v rodině zásadního a základního. Jde o význam emočního přijetí dítěte jeho rodiči. Právě v něm totiž často nacházíme klíč k řešení velkého množství dětských nesnází. Proto si v poradně všímáme, jak rodiče o svém dítěti mluví, které jeho vlastnosti, schopnosti a dovednosti zdůrazňují. Kromě důkladného popisu obtíží chceme od nich o dítěti slyšet i něco pěkného a pozitivního. Například co dobrého umí, čím jim dělá radost, které rysy jeho povahy oceňují.

Záleží tedy na tom, jestli rodiče dítě ve svém životě vnímají jako něco přínosného a pozitivního, a ne problémového nebo omezujícího. Měli by být také vyrovnaní a smíření s tím, jaké dítě je, a to i tehdy, pokud zcela nesplňuje jejich požadavky a očekávání.

Samozřejmě, že těžší pozici mají v tomto smyslu děti s různými vývojovými odchylkami a hendikepy.

Možná jste již něco slyšela nebo četla o „bezpodmínečné lásce“. Předpokládá se, že maminky a otcové by měli mít své děti rádi bez výhrad a přijímat je za všech podmínek, ať jsou jakékoliv a dělají cokoliv. Neznamená to ale, že jejich chování za všech okolností schvalují.

Avšak v mezilidských vztazích není nic zcela jednoznačné. Někteří rodiče by možná byli s dítětem spokojenější, kdyby mělo ve škole lepší známky, vedlo si lépe ve sportu nebo mělo podobný smysl pro humor jako oni. Promítají si do něho vlastní nenaplněné ambice. Dcera třeba otci připomíná svým chováním tchyni nebo manželku, s níž se rozvedl. Komplikujícím činitelem může být i pohlaví dítěte. Otec si přál syna, ale má dceru, které moc nerozumí a která s ním tolik nesdílí jeho zájmy a záliby. Jiní rodiče se potom obtížně vyrovnávají s určitým vývojovým obdobím, např. raným dětstvím. Přáli by si, aby už dítě bylo velké a rozumné, nejlépe přímo dospělé. Setkat se můžeme i s opačným extrémem. Rodič, většinou matka, podvědomě nechce, aby dítě dospělo a ona tak o něj mohla stále pečovat.

Jistě už jste zkoušela s bývalým manželem o všem v klidu promluvit. Předpokládám, že to patrně příliš nepomohlo. Vztahy po rozvodu bývají občas vypjaté. Vstupují sem totiž různá psychická zranění a neuvědomované komplexy. Nevystačíme tu ani s jednoduchou poradenskou intervencí, jakou je rada přes náš časopis. Za prospěšnou považuji rodinnou terapii. Spojujícím tématem by se mohl stát zdravotní stav dcery, na kterém zpravidla rodičům, i přes nejednotné názory a výchovné postoje, záleží.

Potřeboval bych také vědět, jak vámi popsanou situaci vnímá otec. Možná některým projevům dívky správně nerozumí. Ona si chce svým chováním získat více jeho pozornosti, on si to vykládá jako zlobení.

Různé tresty, ignorování dcery nebo srovnávání obou dětí mezi sebou nic nezmění.

Podobné postupy pravděpodobně naopak značně zkomplikují jejich sourozenecký vztah. Za riziko pokládám i nepřiměřené posílení vztahu mezi otcem a synem na jedné straně a matkou a dcerou na straně druhé.

V psychologii rodiny hovoříme o vzniku nežádoucích koalic jedněch proti druhým.

Domnívám se, že nesmírně důležité bude právě prohloubení emočního přijetí dívky otcem a získání většího náhledu na její osobnostní vlastnosti a prožívání aktuální životní situace. V tom spatřuji hlavní cíl poradenských snah nebo případné terapie.

Souhlasím s vámi, že dcera si sama určitě neporadí. Problém není ani tak její jako váš - rodičů. Od nich bychom spíše očekávali, že si uvědomí některé své nesprávné výchovné tendence a pokusí se je alespoň do určité míry korigovat. Rovněž bych se zaměřil na to, jak je ve vaší rodině řešena sourozenecká rivalita či žárlivost.