Co je příčinou problémového chování dětí?

Na tuto otázku se na loňských Speciálně pedagogických dnech, které pořádá Univerzita Palackého v Olomouci, zaměřila Mgr. Kateřina Štrausová, DiS. Ve svém výzkumu sledovala, jak prožitá krize ovlivní chování dítěte a jaké jsou možnosti případné intervence.

„Náročné situace, krizové situace a traumata v životě dítěte se mohou stát významným faktorem formování jeho osobnosti a mohou dítě odchýlit od normálního vývoje,“ říká Mgr. Štrausová. „Děti volí na vědomé i nevědomé úrovni strategie chování podle toho, jak kognitivně hodnoti svou situaci, především z pohledu schopnosti a zdrojů situaci zvládnout. Na toto hodnocení má významný vliv i okolí dítěte, tedy dostupná opora a pomoc. Jak vyplývá z teorie i praxe, děti s poruchou chování nemají dostatek uspokojivých sociálních vztahů, tedy i sociální opory. Mají nízkou schopnost učit se, tedy i omezenou schopnost učit se novým adaptivním a vyrovnávacím strategiím,“ konstatuje.

Krize jako spouštěč

Problémové chování je podle Kateřiny Štrausové často vyvoláno nějakou nemilou situací. „Krize je dětmi vnímána jako náročná situace, která přináší pocity bezmoci, bezradnosti a ztracenosti, úzkostnou náladu. I přes veškeré prožité těžkosti a často užívané obranné mechanismy únikového charakteru mají děti na tyto situace náhled a dokáží je ve svém životě identifikovat a pojmenovat.

Nejčastějšími traumaty, s kterými se děti setkávají, jsou rodinné problémy, nejčetněji pak rozvodová problematika nebo konflikty mezi rodiči navzájem či mezi rodičem a dítětem,“ uvádí. „Druhou nejčetnější kategorií krizových situací v životě děti jsou vztahové problémy, zejména konflikty s kamarády.

Třetí oblastí jsou školní problémy ve smyslu špatného prospěchu, konflikty se spolužáky a šikana,“ doplňuje.

Mgr. Štrausová zjistila, že děti se s krizovými situacemi vyrovnávají v rámci svých možností. „Děti mají odlišné vyrovnávací strategie, mají omezené zdroje a možnosti řešení. Lze říci, že děti využívají méně efektivní vyrovnávací strategie. Často se objevují obranné mechanismy únikové ve formě úniku faktického, což může být útěk, i symbolického, jímž je například rezignace. Obranné mechanismy útočné se nejčastěji projevují ve formě vnější agrese u chlapců a u dívek agrese vnitřní v podobě sebepoškozování se.“

Limity dětských možností řešení představuje například PhDr. Jan Svoboda, který se během své poradenské praxe setkává i s dětmi, které nedokážou samy zvládat své chování, které je důsledkem nepříznivé rodinné situace. „Vybavuje se mi předškolák Patrik, který navštěvuje nyní již třetí mateřskou školu,“ vzpomíná PhDr. Svoboda. „První změnu si vyžádalo stěhování po rozchodu rodičů, druhou pak stížnosti ostatních dětí v mateřské škole na jeho chování. Problém? Krátce po odchodu matky a vstupu do herny zrychluje krok, dokáže až běhat – po všech přítomných plive, případně je napadá rukou, nohou. Nezastaví se, pokud není atakován jiným dítětem. Toto chování předvádí zhruba 20 minut. Zpravidla však v oddělení vytvoří napětí, které učitelky řeší direktivním přístupem k jeho osobě. Po zhruba dvaceti minutách se Patrik zklidní, zpravidla si vezme hračku a samostatně si hraje, postupně je schopen zapojit se i do hry s ostatními dětmi. Chování je nejvýraznější v pondělí po víkendu, který trávil s otcem. Vstupní chování se v průběhu týdne pozitivně mění, velmi však záleží na reagování ostatních děti,“ popisuje psycholog.

Krizová intervence má v případě takto malého dítěte jistě své limity, ale je reálná a může se jí ujmout pedagog ve spolupráci s psychologem. „Po vstupu Patrika do herny jej osobně vítala učitelka, procházela s ním celý prostor a komentovala, ‚co se právě děje‘, kde, kdo a s čím si hraje, atd.,“ popisuje Jan Svoboda průběh práce s dítětem. „Patrik se ke komentování postupně přidával. Po třetím týdnu nebylo třeba Patrika držet za ruku. V doprovodu učitelky sám pojmenovával po vstupu do herny aktuální činnost děti. Učitelky výrazněji dbaly na ošetření ‚jeho místa‘ a také Patrik pojmenovával věci, místa ostatních. Problémové chování se po pěti týdnech výrazně změnilo, ostatní děti začaly Patrika lépe přijímat.“

Kudy ze začarovaného kruhu?

„V případě, že se dítě setkává s krizovou situací, se objevují neefektivní mechanismy, využívá neefektivní vyrovnávací strategie a má nedostatečné zdroje sociální opory, dochází k rozvoji negativních projevů v chování, tedy k poruše chování,“ konstatuje Kateřina Štrausová. „Tyto negativní projevy v chování často přinášejí další krizové situace, a stávají se tak zdrojem sekundárních krizí. Zejména děti s poruchou chování pak nemají dostatečné zkušenosti, vyrovnávací strategie a zdroje se z tohoto kruhu vymanit.“

Mgr. Štrausová zjistila, že významnou roli ve zvládání krize a v prevenci případného problémového chování hraje krizová intervence, kterou dítěti poskytne kvalifikovaný terapeut. „Možnost využít služby krizové intervence má své limity, neboť některé děti nedokážou vyhodnotit svou situaci jako krizi a nejsou si vědomy dostupné sociální opory,“ upozorňuje. Z jejího zjištění vyplývá, že významnou roli v této oblasti hrají dospělí. Mohou to být rodiče dítěte, a to v případě, že krize nesouvisí s rodinnou situací, a také pedagogové, kteří jsou s dětmi v kontaktu mnoho hodin týdně a často vypozorují, že se dítěti děje něco špatného. V případě předškolních a mladších školních děti pak může mít krizová intervence podobu zásahu, který uskutečnily pedagožky v uvedené kazuistice předškoláka Patrika.