Děti a senioři pod jednou střechou

O jeho začátcích, současnosti i budoucnosti jsem si povídala s Bětou Petrů, která se podílí na jeho vedení.

Co vedlo k založení Fabiánku?

„Fabiánek byl založen v roce 2008 jako občanské sdružení,“ říká Běta Petrů. „U úplných začátků Fabiánku jsem nebyla. Rodiče z Mníšku pod Brdy a Stříbrné Lhoty Fabiánek založili proto, že tehdy zde byla naprosto zoufalá situace, co se týkalo míst v mateřských školách. Na začátku fungoval Fabiánek pouze dvě dopoledne v týdnu, pracovala v něm pouze jedna lektorka a k ní vždy jedna maminka. Říkalo se tomu příslužba,“ vzpomíná Běta Petrů. „Během osmi let existence Fabiánku se mnohé změnilo. Já jsem zde od roku 2010, kdy nám sem chodila dcera, která se také nedostala do školky, takže jsem si fungování Fabiánku prožila i z pozice rodiče. Dnes Fabiánek funguje celý týden, a to od rána do půl páté, a u dětí se střídají dvě lektorky a dvě asistentky. Náš provoz se nyní už blíží klasické mateřské škole.“

Zajímalo mě, jak vypadá den ve Fabiánku. „Podobně jako v klasické školce. Ráno máme nějaký čas příchodu, děti mají čas na volnou hru, a pak následuje program podle pedagogického plánu. Potom máme svačinu, děti jdou ven, vracejí se na oběd a po obědě odpočívají. Po spaní se postupně rozcházejí domů,“ popisuje Běta Petrů. „Snažíme se, abychom fungovali podobně jako mateřské školy. Už proto, že děti od nás často přecházejí do běžné školky… Chceme, aby jim přechod nedělal problémy, aby je nepřekvapil. A v něčem jsme samozřejmě zase jiní.“ Byla jsem zvědavá, v čem se Fabiánek liší od klasické školky, a Běta Petrů mi odpověděla: „Jiní jsme v přístupu k dětem, což vyplývá i z nižšího počtu dětí. Kapacita je 16 dětí a vždy je s nimi lektorka a asistentka, takže mají větší prostor k tomu, aby se dětem věnovaly individuálně. A pochopitelně se zde většinou nesejde všech 16 dětí, průměrná docházka je 13 dětí, což je fajn. Nejde jen o větší možnost individuální práce, ale pokud se ve skupině něco seběhne, dá se to okamžitě vyřešit. Také se nám snadněji komunikuje s rodiči, máme pro to více prostoru a lektorky mají díky nižšímu počtu dětí možnost zaznamenat všechny situace, které by bylo třeba probrat s rodiči. To je z mého pohledu velmi cenné. Na našem webu je také deníček, kam se každý den zaznamenává, co děti dělaly, a lektorky tam vkládají i fotky. Rodiče mají díky tomu možnost s dětmi mluvit o tom, co celý den ve Fabiánku dělaly, například jakou básničku, která je v deníčku samozřejmě zapsaná, se učily. Čerstvě tříleté děti ještě nedokážou rodičům popsat, co se dělo, a rodiče mají díky deníčku možnost si s dětmi povídat o tom, co proběhlo,“ zdůraznila Běta Petrů.

Zapsaných dětí je ve Fabiánku 25, ale některé děti sdílejí jedno místo, podobně jako to je možné i v klasických mateřských školách. Docházejí sem děti od tří do pěti let, předškoláci již přecházejí do klasické mateřské školy, protože podle stávající legislativy tam mají garantované místo a rodiče za jejich docházku navíc nemusejí platit. Běta Petrů zmínila, že zájem o docházku do Fabiánka je velký. „Překvapilo nás, že z něčeho, co vzniklo jako řešení nouzové situace, se vylouplo něco, co se drží už osm let, a zdá se, že se udrží i nadále. Samozřejmě pokud budou děti. A pokud nebudou, bude to pro nás dobrá zpráva, že jsme splnili svou misi, a budeme vymýšlet něco dalšího.“

Zaujal mě roční plán Fabiánku. Zajímalo mě, z čeho lektorky při jeho tvorbě vycházejí. „V dnešní době je k dispozici spousta zdrojů, takže se mají kde inspirovat. A pochopitelně znají i Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání.

Zakládáme si na tom, že nejsme pouze hlídací služba, ale že dětem nabízíme i vzdělávací aktivity,“ uvedla Běta Petrů. „Ve vedení Fabiánku je od jeho počátku Andrea Kučerová, která je učitelkou mateřské školy a zároveň vede skauty, proto má z čeho vycházet.“ Dodala, že je ráda, že Fabiánek má formu občanského sdružení, respektive podle stávajícího občanského zákoníku spolku. „Nejsme vázáni řadou předpisů, jako to mají klasické mateřské školy, čehož se snažíme využít, ale rozhodně to nezneužíváme. Nemáme například tolik administrativy jako klasické školky. Můžeme být v lecčems pružnější, například když je dopoledne pěkně, děti si vezmou svačinku, kterou si nosí z domova, a vydáme se s nimi do lesa. Nemusíme řešit, že svačina by měla být podávaná u stolečku. Jsme si svými pány, což je na provozu znát.“

Dětský elán a radost

Fabiánek sídlí v prostorech domova pro seniory. Zajímalo mě, zda domov pro seniory zvolilo vedení Fabiánku záměrně. „Záměr to nebyl, ale zájem o docházku Fabiánku rostl, tak jsme začali ,tlačit‘ na město, aby nám poskytlo další prostory. Mohli jsme si samozřejmě najít klasický pronájem, ale tím by se zdvojnásobila cena ,školného‘, což jsme nechtěli, Fabiánek by se tak stal pro mnohé nedostupným,“ vysvětlila Běta Petrů. „Město nám poskytlo prostory v domově pro seniory a dva roky jsme pracovali jak v původních prostorech družiny místní základní školy, tak zde. Do třídy, kterou jsme měli v základní škole a kde byl polodenní provoz, chodily ty nejmenší, čerstvě tříleté děti, a ty starší docházely do nových prostor, kde máme otevřeno každý pracovní den od rána do odpoledne. O družinu jsme ale přišli, protože se přestavěla na školku.“ Zajímalo mě, jak se v provozu Fabiánku promítá fakt, že děti a senioři se setkávají pod jednou střechou. „Vytvořili jsme model, kterému pracovně říkáme Fabiánek 3G, tedy tři generace. Setkávají se tu generace dětí, rodičů a seniorů. Snažíme se aktivity, kterých je mnoho, propojovat. Seniory zveme k nám do Fabiánku, rodiče napečou moučníky, a senioři dětem čtou a mohou si u nás dát něco dobrého.

Pořádáme karneval, kdy děti v maskách projdou celý domov a zajdou i za těmi, kteří už nemohou chodit a jen leží v pokojích. Měli jsme společnou olympiádu, jezdíme společně na výlety. Jsme také hlavními partnery projektu Děti seniorům, senioři dětem a ve spolupráci s hnutím Brontosaurus se nám společně mimo jiné podařilo vytvořit venkovní prostor, kde se mohou setkávat děti a senioři. V jedné části jsou herní prvky a pískoviště pro děti, a v druhé cvičební prvky pro seniory a lavičky.“

Běty Petrů jsem se ptala také na to, jaký zájem mají senioři o setkávání s dětmi. „Akce jsou vždy koncipovány tak, aby se jich účastnili ti, kdo chtějí, nikoho nenutíme. Někdo stojí o to, aby například při společném tvoření seděl s dětmi u stolku a pracoval s nimi, jinému stačí sedět na lavičce a na děti se jen dívat, čerpat z dětského elánu a radosti tímto způsobem,“ odpověděla.

Dodala, že děti vnímají setkávání se seniory jako přirozenou věc. „Smysl inkluze dětí a seniorů vnímám v tom, že v našem městě žije mnoho rodin, které se sem přistěhovaly s dětmi, ale už bez třetí generace. Děti pak mají třetí generaci své rodiny daleko, případně ji nemají vůbec. U nás mají možnost setkávat se s lidmi ve věku svých prarodičů a čerpat z toho. Sama inkluzi dětí a seniorů považuji za velmi důležitou. Mé babičce je 92 let a je to v mém životě i v životě mých dětí velmi důležitý člověk. Tato součást naší práce mě moc těší a byla bych ráda, abychom v tom pokračovali,“ zdůraznila Běta Petrů.

Na závěr našeho společného povídání jsem byla zvědavá, co Bětě Petrů Fabiánek dává, co pro ni znamená. „Až mě překvapilo, jak moc mě práce v něm baví a jak je pro mě důležitý. Vždycky říkám, že mám tři děti - dvě svoje a třetím je Fabiánek. Těší mě, že jsme původně vznikli jako příležitost pro děti, které se nedostaly do školky, ale dnes k nám chodí i děti, které by se do školky dostaly, a přesto je rodiče dají k nám.“