Dítě s postižením sluchu v mateřské škole

Současný inkluzivní trend, ale i snaha rodičů dětí s postižením své potomky posílat do běžných škol a školek, vedou k tomu, že se i v mateřských školách setkáme s dětmi, které mají za ouškem sluchadlo nebo které mají kochleární implantát.

Podle psycholožky Ivy Jungwirthové se v České republice udává četnost sluchových vad u novorozenců v rozmezí 6-12 z tisíce se středně těžkou sluchovou vadou a jedno novorozeně z tisíce s velmi těžkou sluchovou vadou. Každý rok se tak narodí zhruba 80-100 neslyšících dětí. „Jakmile se slyšící rodiče dozvědí, že jejich dítě má vadu sluchu, po první fázi šoku a popírání obvykle rodina zapojí veškeré své adaptační mechanismy a zaměří se na to, aby dítě své sluchové postižení co nejlépe zkompenzovalo a aby se co nejrychleji začala rozvíjet mluvená řeč. Energie a úsilí celé rodiny jsou tomuto cíli podřízeny na dlouhou dobu,“ říká Iva Jungwirthová, která pracuje v Rané péči Čechy Centra pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. S integrací dětí se sluchovým postižením do mateřských i základních škol má dlouholetou profesní zkušenost.

„U neslyšících rodičů je situace jiná. Někteří z nich si přejí, aby se jejich dítě dobře rozvíjelo řečově a co nejlépe se zařadilo do většinové společnosti a snaží se pro to udělat maximum. Pořizují dětem kvalitní sluchadla, a pokud je třeba, zařadí je do programu kochleárních implantací. Přejí si, aby jejich děti chodily do běžných škol a školek.

Jiní neslyšící rodiče však nevnímají hluchotu jako handicap, neslyšet je pro ně normální, výhradním komunikačním prostředkem je znakový jazyk. Tito rodiče mívají zdrženlivý postoj ke kochleárním implantacím, někdy i ke sluchadlům a samozřejmě pak své děti nesměřují do integrace,“ doplňuje psycholožka pohled druhé skupiny rodičů neslyšících dětí.

Dítě neslyší nebo slyší špatně z řady různých důvodů. Může to být genetika, a pozor, vady sluchu z genetických příčin se objeví i v rodinách, kde nikdo předtím sluchovým postižením netrpěl. Další možností mohou být velmi těžké záněty středouší, případně zánět mozku, ale Iva Jungwirthová se setkává i s dětmi, které nemají v anamnéze žádné vážnější onemocnění, ani u nich nebyla zjištěna genetická příčina, a přesto mají problém se sluchem.

Možnosti integrace

Některé děti se sluchovou vadou jsou do běžné mateřské školy integrovány neoficiálně.

„Tento postup je vcelku běžný zejména u dětí s lehčími vadami sluchu nebo u dětí s výbornou kompenzací těžké sluchové vady. Škola se nechce zabývat další administrativou, přesto je k přijetí dítěte vstřícná,“ říká Iva Jungwirthová. „Bizarní situace nastala v jedné mateřské škole, kam přijali chlapce s těžkou vadou sluchu a se sluchadly.

Učitelky se s maminkou domluvily, že nebude problém syna přijmout, ale tvrdily, že ředitelka integraci dětí se speciálními potřebami nepřeje a že bude proto lepší jí o sluchovém postižení dítěte neříkat. Podařilo se to u zápisu a dařilo se to snad další dva roky, během nichž si ředitelka nevšimla, že její zařízení navštěvuje chlapeček se dvěma závěsnými sluchadly. Dítě bylo výborně zařazeno a pokračovalo pak v docházce do jazykové základní školy. Předpokládám, že v případě, kdy by zařazení dítěte domlouvalo SPC nebo raná péče, nemohlo by k tak absurdní situaci vůbec dojít. Možná by pak chlapec ale nebyl do této školky vůbec přijat,“ uvádí poněkud kuriózní případ ze své praxe.

Další možností je oficiální integrace bez asistenta pedagoga. „Tato forma je v současnosti asi nejčastější formou integrace. Rodiče se obrátí na školské poradenské zařízení (SPC nebo PPP), výběr konkrétního pracoviště závisí na nich a není určen striktně regionálně. Do tří měsíců od žádosti o zařazení do služby by SPC nebo PPP měly dítě objednat na vyšetření a do jednoho měsíce po vyšetření by rodiče měli dostat zprávu nebo doporučení k integraci. Rodiče pak odevzdají tzv. doporučení k zařazení žáka se speciálními vzdělávacími potřebami do MŠ či ZŠ. Ve výkazu odesílaném do konce září si škola vykáže dítě podle stupně jeho postižení a dostane pak na ně o něco vyšší finanční normativ. Ten může ředitel využít podle svého uvážení např. na finanční odměnu učitelkám, případně na malé navýšení jejich úvazku, aby se ve třídě překrývaly třeba už při dopolední činnosti,“ uvádí odbornice.

Další možností je integrace s tím, že ve třídě pracuje také asistent pedagoga. „Asistenta škola hledá a vybírá sama a ten se stává jejím zaměstnancem. Některé krajské úřady mají na svých webových stránkách metodický postup pro ředitele škol pro žádost o zřízení funkce asistenta pedagoga. Také v případě integrace s asistentem pedagoga škola obvykle vypracuje individuální vzdělávací plán a školské poradenské zařízení jej 2x ročně vyhodnocuje. Nikde nicméně není specifikováno, jak toto vyhodnocení probíhá, zda pracovník zařízení školu 2x ročně navštíví, dítě sleduje při výuce a o jeho zařazení diskutuje s učiteli, což považuji za velmi důležité, nebo zda je možné je provést pouze formálně. IVP nicméně nejsou povinné, některé inspektorky České školní inspekce dokonce tvrdí, že v mateřské škole se nejedná o IVP, ale o plány rozvoje dítěte a IVP se vytvářejí až na základní škole,“ popisuje praxi integrace s podporou asistenta psycholožka.

Přidružené postižení

Některé děti s postižením sluchu trpí zároveň dalším handicapem. Pokud jejich rodiče usilují o integraci, je velmi vhodné, aby v případě kombinace postižení bylo dítě integrováno s asistentem. „Lukáš se narodil s mozkovou obrnou a těžkou vadou sluchu. V necelých dvou letech dostal kochleární implantát, se kterým se u něj rozvinula mluvená řeč na úrovni věku. Motorický vývoj byl pomalejší, Lukášek začal chodit až kolem třetího roku,“ popisuje Iva Jungwirthová příběh ze své praxe. „Při jakémkoli pohybu jsou vidět dyskinézy, tedy mimovolné pohyby, přesto chlapec vždy zvládne pohyb, o který usiluje.

Stojí ho to ale větší úsilí a potřebuje na aktivitu delší dobu než jiné děti. Z důvodu dyskinéz má méně čitelný písemný projev a také o něco horší výslovnost, než odpovídá kochleární implantaci, jeho inteligenci a dlouhodobé logopedické práci celé rodiny. Navštěvoval mateřskou školu pro děti s postižením sluchu, spíše než kvůli sluchové vadě proto, že tam byl malý kolektiv dětí a velká podpora dospělých.“

Do přípravného ročníku již chlapec nastoupil do běžné školy v místě bydliště, s podporou asistenta pedagoga. „Asistentka mu dopomáhala spíše s osobními aktivitami, jako je převlečení na tělocvik, nebo vyndání a otevření penálu, které sice zvládal, ale trvalo mu to dlouho. V tomto smyslu se činnost asistentky podobala spíše činnosti osobního asistenta.

Během první třídy začal Lukášek tyto aktivity zvládat samostatně, ve třídě byl výukově jeden z nejlepších, navzdory tomu, že má kochleární implantát. Paní učitelka využívá asistentku pro práci s dalšími problémovými dětmi ve třídě, s Lukáškem již prakticky nepracuje, asistentka je přesto oficiálně napsaná ,na Lukáše‘. Toto řešení je zcela nesystémové, ale můžeme se s ním setkat vcelku běžně, právě proto, že na neslyšící dítě lze finance na asistenta pedagoga získat mnohem snáze, než na dítě s ne zcela specifikovaným postižením.“

Jak se na integraci připravit

Integraci by měla předcházet schůzka všech zúčastněných, tedy pedagogů, rodičů a zástupců SPC, případně dalších odborníků. Někdy se ale rodiče první schůzky neúčastní. „Pokud se informační schůzka koná bez rodičů, má i vedení MŠ možnost ptát se zástupců SPC otevřeně na důležité otázky, např. zda dítě nemá další postižení, zda je rodina spolehlivá v péči o kompenzační pomůcku, jak by postupovali, kdyby se po několika měsících zdálo, že dítě není na integraci zralé, jak pracovat s ostatními dětmi apod. Obě varianty, tedy s rodiči i bez nich, mají své výhody a nevýhody.

První schůzky jsou někdy podle zkušenosti Ivy Jungwirthové, která se jich účastní z pozice odborníka z poradenského zařízení, náročné. „Pětiletá Deniska má velmi těžkou vadu sluchu, řečově se nicméně vyvíjí velice dobře. V obci je jen jedna školka, maminka nemá řidičský průkaz a tatínek bývá pracovně mimo domov. Pokud by Denisku nepřijali tady, bude na internátě ve speciální MŠ v krajském městě. Při telefonickém rozhovoru s ředitelem ZŠ a MŠ jsme se setkali s razantním odmítnutím s argumentem, že ,pro tyto děti máme speciální školství‘. Ředitele jsme nicméně přesvědčili k informační schůzce, výslovně si přál, aby se jí účastnili i rodiče s holčičkou. Na schůzku pozval všech osm učitelek, zřejmě chtěl rodičům ukázat, že postoj školky je jednotný. Celé setkání probíhalo ve velmi nepříjemné atmosféře, učitelky byly odmítavé, ředitel několikrát zopakoval svoji tezi o speciálním školství a o „dnešní módě integrovat, ale my víme, jak to pak končí“. Holčička naštěstí většině rozhovoru nerozuměla, maminka zadržovala slzy, tatínek naštvání. SPC nakonec intervenovalo na školském odboru kraje a dítě bylo tak trochu proti vůli ředitele přijato. Deniska si rychle získala učitelku, která si uvědomila, jak bystrá a snaživá holčička to je. Dnes ve stejné základní škole se stejným ředitelem navštěvuje třetí třídu, o speciální škole se již nemluví,“ popisuje psycholožka.

Integrace v praxi

Co Iva Jungwirthová doporučuje mateřským školám, které se pro integraci dítěte s postižením sluchu rozhodnou? „Snažme se navázat s dítětem kontakt, naučme se mu rozumět. Dítě před promluvou oslovme a počkejme, až se na nás podívá. Mluvme zřetelně, ale bez přehnané artikulace, důležité je přiměřené tempo řeči. Ve třídě udržujme klid a řád. Proberme s rodiči technické problémy týkající se sluchadel, zajistěme baterie ve školce. Pravidelně komunikujme s rodiči.

Zaveďme komunikační notýsek. Usnadněme dítěti seznámení se spolužáky. Zaměřme se nenásilně na rozvoj slovní zásoby i porozumění.

Průběžně si ověřujme, zda nám dítě rozumělo.

Větší pozornost věnujme práci ve skupině, je pro děti hůře srozumitelná. Podporujme dítě v jeho sociálních dovednostech. Zajistěme dobré světelné podmínky, pokud si dítě pomáhá odezíráním. Zajistěme poslechově výhodné umístění dítěte.

Předem upozorněme na změnu běžného režimu dne nebo na náhlou změnu tématu. Nedávejme dítěti žádné zvláštní úlevy.“