Nakonec všechno bylo jinak

„ Když jsem se před pěti lety vrátila po rodičovské „dovolené“ zpět na místo učitelky, bylo mi sděleno, že do šesté třídy chodí holčička s Downovým syndromem “ říká Ladislava Polická, učitelka češtiny na druhém stupni v ZŠ Dukelská v Českých Budějovicích. „ Upřímně jsem byla z této informace na rozpacích, jakým způsobem budeme obě v té třídě fungovat. Nikdy jsem s dětmi takto postiženými nepracovala a v duchu si kladla otázky: Na kolik je takové dítě vzdělavatelné, co všechno se může naučit? Jak ji přijmou ostatní děti? To budu muset dělat zvláštní tematické plány a přípravy do hodin? “ upřímně přiznává svoje prvotní obavy mladá paní učitelka.

„Nakonec všechno bylo jinak. V první řadě bylo pro mě naprosto ohromující zjištění, že Zuzka zvládá psát diktáty zaměřené na vyjmenovaná slova, zvládá používat v psané podobě pravidla pravopisu shody podmětu s přísudkem s minimální chybovostí,“ popisuje své ohromení nad tím, co tato dívka s relativně vážným zdravotním postižením umí a zvládá.

„Další překvapení přišlo v podobě před-připravených pracovních listů do českého jazyka, které Zuzce pracně vytvářela její maminka a všechny materiály mi dávala k dispozici,“ komentuje výjimečné nasazení rodičů a jejich aktivní spolupráci na vzdělávacím procesu jejich dcery. „Asistentka pedagoga Jířa za mnou po každé hodině docházela s vyplněnými pracovními listy, na kterých se Zuzkou v hodinách pracovaly, abych je opravila. Spolu jsme poté konzultovaly, co Zuzka zvládá a co je potřeba ještě procvičit,“ popisuje obvyklý průběh vyučovací hodiny.

„Asistentce Jíře patří můj velký obdiv, s jakou trpělivostí Zuzce pomáhala v hodinách s úkoly a celkově, aby dívenka, teď už velká slečna, mohla ve škole fungovat. Úplně největší poklonu však skládám Zuzčiným rodičům. Jako máma dvou dětí vím, jak je mnohdy složité děti vychovávat. Rodina se Zuzce maximálně věnuje, ve všem ji podporuje, i když si nikdo z nás nedovedeme představit, kolik úsilí stojí každý Zuzčin pokrok,“ dodává s pochopením a úctou Ladislava Polická.

Tuto neobyčejně dobře fungující spolupráci s asistentkou pedagoga i s rodiči považuje paní učitelka Polická za základní předpoklad úspěšného začlenění Zuzky do běžné výuky. „Zde je potřeba zdůraznit, že bez asistentky a speciálně připravených pracovních listů si nedovedu představit, jak by výuka probíhala,“ tvrdí. „Takové dítě skutečně potřebuje asistenta výhradně jen a jen pro sebe, aby bylo možné kdykoliv přizpůsobit změny ve výuce v závislosti na momentálním rozpoložení dítěte. Musí mít možnost kdykoliv z hodiny odejít, pracovat ve vedlejší místnosti, a pak se zase vrátit mezi děti na jiné výukové předměty,“ rozvádí paní učitelka Polická svou první osobní zkušenost se společným vzděláváním.

„Takže moje odpověď na otázku společného vzdělávání postižených dětí v běžných třídách zní ano, ale musí být splněno následující: rodiče, kteří se dítěti věnují s obrovským nasazením, schopná asistentka, která má na starost jedno dítě, a dobrá vůle na obou stranách,“ uzavírá Ladislava Polická.