Nikdo Aničku neřeší

„První naší zkušeností s inkluzí byly určitě různé kroužky, kde se Anička poprvé setkala s řízenou činností. A já viděla, jakou radost jí dělá možnost zapojit se do aktivit spolu s ostatními dětmi. Chodili jsme na hudební kroužek Yamaha, plavání a řadu dalších, nebo si jen tak hrát do mateřského centra u nás v Čelákovicích. Dobrý příklad od ostatních dětí je totiž „tahoun“ k nezaplacení. Stejně tak pochvala a uznání od osoby, která daný kroužek vede,“ vypráví Stefania Martinez, původem z Polska, která se se svým kolumbijským manželem seznámila při studiích na české vysoké škole. A Českou republiku si také nakonec zvolili jako svůj domov, společně se zde usadili a vychovávají zde také své dvě dcery - osmiletou Evičku a téměř pětiletou Aničku.

„Integrace do běžné mateřské školky se mi tak jevila jako zcela přirozená a o jiné cestě – speciální školce – jsem ani neuvažovala. A to i přesto, že jsem znala v tomto směru výborné zařízení, „Štíbrovku“ na Praze 8, kam jsme jezdili na „miminkovskou skupinku“ a posléze i na přípravku do školky,“ vzpomíná Stefania Martinez na možnost zapsat svou dceru Aničku do Mateřské školy speciální Štíbrova. Ta má právě s dětmi s Downovým syndromem dlouholeté a bohaté zkušenosti a děti s Downovým syndromem i jejich rodiny podporuje již od raného věku.

„Do mateřské školky Anička nastoupila poprvé v Hamzově léčebně v Košumberku. Funguje tam maličká školička, vlastně jediná místnost, a vedou ji dvě báječně milé paní učitelky. Rodiče tam mohou mezi procedurami přivést své děti a školku navštěvují také zdraví sourozenci. Tam jsem se poprvé, když byly Aničce necelé tři roky, přesvědčila, že je moje dcera schopna zůstat bez maminky a poslouchat paní učitelku. A tak mě napadla šťastná myšlenka, že školku zkusíme už teď, ještě před jejími třetími narozeninami,“ vypráví maminka Stefi.

„Zvolila jsem soukromou školku Větrníček u nás v Čelákovicích, kterou navštěvovala i naše prvorozená dcera Evička. Paní ředitelka měla určité pochybnosti, ale rozhodnutí nechala na paních učitelkách. Ty si vzaly Aničku do školky takzvaně „na zkoušku”. A zkouška dopadla dobře! Rozhodlo se, že Anička bude chodit do Větrníčku na zhruba 2,5 hodinky denně – v době, kdy ve třídě jsou obě paní učitelky, a to pro případ, že by se jedna z nich musela Aničce věnovat individuálně. Ve Větrníčku se Anička naučila sama jíst, chodit na záchod, držet krok s ostatními dětmi na procházkách a tvořit nejrůznější výrobky. Účastnila se také keramického kroužku a všeobecně udělala obrovský pokrok. Byla to taková “školka nanečisto”, která Aničce velice prospěla. Nicméně vedení školky nemělo zájem žádat pro Aničku o asistenta pedagoga na další rok. Školka se měla zavírat, k čemu nakonec nedošlo, ale vyměnil se celý kolektiv učitelek a tak jsme se rozhodli školku vyměnit za klasické statní zařízení,“ vzpomíná Aniččina maminka na první zkušenosti své dcery s návštěvou soukromé školky.

„Po konzultaci se sociální pracovnicí z našeho speciálně pedagogického centra SPC Štíbrova jsem zvolila tu nejjednodušší možnost. Naši spadovou školku MŠ Rumunská v Čelákovicích. Máme ji ani ne pět minut pěšky od domova, což je obrovská výhoda, a navíc celé prostředí jsem znala, neboť i do této školky chodila moje první dcerka. Krom toho tato školka měla již s inkluzí zkušenost. I v Eviččině třídě byl tehdy integrován chlapeček s lehčí formou dětské mozkové obrny a ve třídě fungovala také asistentka pedagoga,“ vypráví Stefania Martinezová, proč pro svou dceru zvolili právě spádovou školku, která pro ně byla přirozenou a logickou volbou.

„Anička nastoupila do třídy se svými vrstevníky a hned se mezi ně začlenila. Zkušenost s Větrníčku jí určitě pomohla a stejně tak přítomnost asistenta pedagoga. Na začátku jsme si ale zažili trochu stresu, naše první paní asistentka po měsíci nečekaně dala výpověď. Paní ředitelka nám ale slíbila, že do týdne najde náhradu, a slovo dodržela. Měli jsme velkou radost, především proto, že Anička si novou paní asistentku okamžitě velice oblíbila. Obě paní učitelky a paní asistentka jsou velmi vstřícné a pozitivně laděné, což opravdu oceňuji. Do třídy přicházíme vždy s úsměvem a odcházíme také tak. Paní učitelka Ivana a asistentka Jolana jsou pro Aničku jako další dvě mámy a z každého jejího pokroku a nového slovíčka mají stejnou radost jako já. O vstřícnosti paní učitelek z MŠ Rumunská svědčí také fakt, že se nám po dvou měsících odcházení “po obědě” podařilo domluvit, aby dcerka mohla ve školce také spát a odpoledne svačit už bez přítomnosti asistentky, kterou má jen na čtyři hodiny denně. Mnohokrát se stává, že po odpoledním odpočinku jsou ve školce třídy slučovány. A tak často Aničku vyzvedávám po svačině z jiné třídy a od jiných paní učitelek. I ty ji chválí, jak je hodná a šikovná. A já mám z toho velikou radost!“ popisuje maminka Stefanie, jak dobře a bezproblémově inkluze Aničky v jejich spádové školce probíhá.

„V šatně nebo v parku se často bavím s ostatními maminkami a také z nich cítím stejně pozitivní přístup. Nikdo Aničku „neřeší“, lidé ji berou jako každé jiné dítě. Když je někdo zvědavý, co Downův syndrom obnáší, ráda mu vše vysvětlím. Stává se, že i rodiče běžných děti s nimi musí cíleně pracovat, kvůli nějakým dílčím problémům, jako jsou ploché nohy, logopedické problémy nebo zkřížená lateralita. Tak si dokonce můžeme i vzájemně doporučit nějaká dobrá cvičení. Myslím si, že podstatné je to, že já sama své dítě bez výhrad přijímám. Lidé to vycítí a pozitivním přístupem se tak řečeno „nakazí“, dodává vždy usměvavá maminka Stefi.

„Samozřejmě si nedělám iluze, že jsme stejní jako ostatní. I jako cizinci, i jako rodiče dítěte s Downovým syndromem jsme odlišní, a je to tak normální. Naše odlišnost může pak být i výchozím bodem k navázání kontaktu s dalšími lidmi. Takhle se můžeme v našem městě, které je pro nás všechny domovem, vzájemně obohacovat. A tak je i zcela přirozené, že si Anička v tomto společném prostoru nejen hraje na hřišti, jezdí na odrážedle, nakupuje s maminkou v supermarketu a na sobotním trhu, ale také se vzdělává společně s dětmi ze svého okolí,“ vysvětluje Stefania Martinez svůj otevřený postoj k různorodosti, kterou vnímá jako obohacení pro všechny.

„Za necelé tři roky budeme pro Aničku vybírat školu. Jsem přesvědčená, že nejdůležitější jsou při této volbě vždy potřeby samotného dítěte. Pokud zjistím, že Aničce více vyhovuje individuální přístup speciálního školství, nebudu se mu bránit. Nicméně už vím, že základní škola Kamenka v Čelákovicích, kterou navštěvuje také naše starší dcera Evička, je inkluzi nakloněná. A tak pevně věřím, že pokud budeme poctivě pracovat, abychom byli na školu co nejlépe připravení, bude moct naše Anička i nadále pokračovat v sestřiných šlépějích,“ uzavírá Stefania Martinez s optimismem v hlase.