Těhotentsvi jsem si skvěle užívala, čekali jsme naše vysněná dvojčátka – chlapečky.
Podezření, že s dítětem není něco v pořádku, může pronásledovat rodiče plíživě a dlouhou dobu. Někdy sílí - a jindy ustupuje. Vlny úzkosti stoupají a klesají. Jednou však zpravidla přijde okamžik poznání - okamžik, jenž se už nedá vytlačit z našeho vědomí.
Rodina, do které se narodilo dítě s postižením, se ocitá v situaci, která je nečekaná a náročná pro celý rodinný systém.
Na rok ve škole vzpomínám jako na nejtvrdší školu života. Ale měla jsem děti ráda a nezáleželo na ničem, čeho se dopustily. Učily mě bezpodmínečné lásce.
Již několikrát jsem psala o výchově naší Míši, nyní bych se s vámi chtěla podělit o několik vánočních okamžiků.
Když přijdete do jednoho z bytů v bezbariérovém domě v ulici Hornomlýnská v Praze 4, přivítá vás srdečně mladá sympatická žena a její téměř čtyřletý synek Lukášek, kterému maminka s láskou říká „Pan Dolejš“.
Ve středu dopoledne, poté co jsem synka odvezla hrdě do školky (hrdě proto,že jsem o to musela bojovat 2 roky vzhledem k jeho postižení), jsem cestou nazpátek zajela na polikliniku pro léky. Zaparkovala jsem jako vždy za budovou a byla jsem mile překvapená, že tentokrát s místem nebyly problémy.
„My Vítka vychováváme, jako kdyby mu nic nebylo,“ říká Eugenie Klufová, jejíž čtrnáctiletý syn potřebuje na levém oku jedenáct dioptrií a na pravé nevidí vůbec. A stačilo krátké setkání s touto energickou ženou, abych pochopil, že ani trochu nepřeháněla.
Nejvíc mě zaujalo, jak se okamžitě měla k Lukáškovi, pořád ho hladila a chtěla vozit kočárek.
Čas rodiče trávený s dítětem je naprosto nepostradatelný pro jeho rozvoj.
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.
Skok
