Každé dítě je úplně jiné

Zní to banálně, ale podle psycholožky Petry Štarkové je při práci s dětmi třeba myslet na to, že každé dítě má jedinečnou osobnostní výbavu. Hovoříme nejen o roli psychologie v životě (nejen) malých dětí, ale také o její nové knize věnované psychologii pro děti.

Co může dětem nabídnout psycholog? Proč rodiče někdy se svým dítětem vyhledají psychologa?

Psycholog může nabídnout někdy třeba jen vyslechnutí a porozumění dětským starostem a problémům, jindy nejrůznější odbornou pomoc pro děti i jejich rodiče – poradenství, nácviky sociálních situací, hypnózu, psychoterapii. Rodiče hledají odborníka pro své děti většinou v situaci, kdy si nejsou jisti, zda problémy zvládnou spolu s dítětem sami nebo zda postupují v jejich řešení správně.

Co by měla učitelka mateřské školy vědět o psychice a vývoji předškolních dětí?

V předškolním věku více než kdy jindy platí, že každé dítě je úplně jiné. Kromě povahových rysů se liší mimo jiné i vyspělostí a vyzrálostí vůle, emocí, chápání sociálních situací. Pro učitele potom může být náročné rozlišit, kdy je nevhodné chování dítěte zapříčiněno jeho úmyslem a kdy je výsledkem například nezralosti, takže dítě se prozatím lépe chovat nezvládne. U těchto dětí je důležitý pozitivní přístup, aby nedocházelo k naučené bezmocnosti a přesvědčení, že snažit se nemá cenu, protože požadovaný výsledek stejně nebude dostatečně dobrý.

Učitelka pracuje se skupinou dětí. Co znamená termín skupina z pohledu psychologa? Je to něco víc než jen soubor jednotlivců?

Určitě. Jakákoliv skupina je svým způsobem živý organismus, který specificky myslí, cítí a reaguje. Každá třída má svého vůdce, svého šaška, svého/své altruistu/y, dříče, provokatéry i své samotáře. Skupina dětí ve školce je navíc částečně definována (a determinována) i prostředím – jiná je maloměstská školka, kde se děti i jejich rodiče znají, jiná ve větším městě, do kterého se sjíždějí lidé za prací z větší vzdálenosti, socioekonomickou úrovní dané oblasti a samozřejmě i způsobem vedení školky a pravidly v ní.

Čeho by si učitelka měla na „své“ skupině všímat, co by měla sledovat?

Faktorů, které stojí za pozornost, je v každé třídě velmi mnoho a ne vždy se musí podařit „ohlídat“ všechno. Nejzákladnějším je asi celkové klima skupiny-třídy, vztahy mezi dětmi a to, jestli některé z dětí není opakovaně vyčleňováno z kolektivu.

Práce s rozmanitou skupinou není hračka. Jak zajistit, aby se třída učitelce neslila v jednolitou masu?

To by bylo ideální zajišťovat menším počtem dětí ve třídách, avšak ne vždy je to reálné. Doporučuji při větším množství dětí pokusit se najít na každém z nich to, v čem je dobré, a podle této silné stránky si je pamatovat.

Jak můžeme podpořit dobré vztahy mezi dětmi?

Základem dobrých vztahů obecně je přijetí daného člověka takového, jaký je. Dále jsou vztahy, které utváříme, do značné míry závislé na tom, jak vztahy umíme vytvořit a udržet. A tady je obzvláště u malých dětí obrovské „pole neorané“. Je to oblast, kterou se z učitelů i odborníků málo kdo cíleně zabývá, ačkoli je to velmi potřeba. Učit děti, jak si vytvářet vztahy a hledat kamarády, jak rozpoznat, jestli je druhý má rád nebo ne, jestli jiné dítě stojí o společnou hru, nebo si chce raději hrát samo, co dělat pro to, aby si své děti přátele udržely, je sice náročná, ale nesmírně užitečná práce.

Co bych měla dělat ve chvíli, kdy zjistím, že některé dítě se ocitá na okraji skupiny, ostatní ho neberou. Jak podpořit jeho zapojení mezi ostatní?

Osamělost nebo snížená schopnost zapojit se mezi vrstevníky je značně rozsáhlá problematika a jednoduchý návod na řešení těchto situací neexistuje. Začít je ale možno například tím, že se budeme snažit rozpoznat, proč tomu tak je. Takové dítě může být například ze sociálně znevýhodněného prostředí, mohou mu chybět komunikační schopnosti, může mít snížené sebevědomí, ADHD nebo PAS, nebo být prostě jen introvert, který si hraje raději sám.

Práce učitelky mateřské školy stojí hodně na kontaktu a vztahu s dětmi. Jak najít a zachovat hranici, aby se z učitelky nestala kamarádka, které mohou děti skákat po hlavě?

Učitel by měl vždy být tím, kdo dětem stanoví hranice. I když se pravidla fungování třídy často vymýšlejí společně s dětmi, je na učiteli, co dětem dovolí a co ne. Pokud se učiteli podaří být pro děti atraktivním, tedy být jejich vzorem – tím, koho chtějí napodobovat a koho vnímají jako autoritu, má z větší části vyhráno.

V poslední době se klade důraz na připravenost dítěte na školu. Ministerstvo školství se vážně zabývá vysokým počtem dětí s OŠD, od jedné úřednice z ministerstva jsem dokonce slyšela, že si jim učitelé ze základních škol stěžují na nepřipravené děti, což mi přijde poněkud přitažené za vlasy. Co podle vás obnáší připravenost dítěte na školu?

Připravenost dítěte na školu je třeba vnímat jak v rovině učební – schopnost soustředit se po určitou dobu, úroveň grafomotoriky atd., tak psychosociální, jejíž důležitost bývá někdy podceňována. Dnes děti nezřídka nastupují do školy s tím, že nikdy nebyly venku samy bez rodičů, nevědí třeba, co to je dojít samostatně ke kamarádovi a zazvonit si na něj, nejsou zvyklé nakupovat v místním obchůdku a neumějí se tudíž vyznat a pohybovat s jistotou v okolí domova nebo školy. Tato nesamostatnost spolu s naučeným „s cizími lidmi se nemluví“ namísto ponechání dítěti možnost seznamovat se se sousedy, komunikovat s dospělými i dětmi třeba na hřišti nebo v obchodě, se stává podhoubím pro pozdější růst šikany a dalších problémů. Dítě, které si i v cizím prostředí umí poradit, případně dokáže požádat o pomoc, je ohrožené daleko méně.

A má vůbec školka být „přípravkou“ na školu? Nemá své vlastní úkoly a smysl?

Mateřská škola do značné míry děti na školu připravuje, o tom by nemělo být pochyb. Kromě toho má mnoho jiných úkolů a funkcí. Jako velmi důležitou vidím třeba určitou „přípravu“ na vztahy s vrstevníky, budoucími spolužáky, ale i možnost naučit se fungovat nezávisle na rodině ve zpočátku neznámém prostředí. Školka je dále velice často místem, kde při porovnání s ostatními dětmi začnou být nápadné některé nedostatky nebo potíže dítěte, ať už v oblasti smyslového vnímání, nebo třeba komunikace, úzkostnosti či intelektové úrovně. Obrovskou výhodu v takovém případě vidím v tom, že pokud učitelé rodiče na tyto věci upozorní, dítě má šanci, že se mu dostane účinné pomoci a podpory už v předškolním věku, kdy je to nejúčinnější.

Co by podle vás měla mateřská škola nabídnout předškolnímu dítěti?

Kromě klasické přípravy pro budoucí školní docházku by měl pobyt ve školce nabídnout předškolákovi i rozvoj samostatnosti, učit zodpovědnosti za svou práci i své chování, učit komunikaci s dětmi i dospělými. Dobré je, když i starším dětem školky umožňují rozvíjet jejich schopnosti a prostřednictvím různých zájmových činností zjišťovat, na co jsou šikovné a co by je bavilo.

Práce učitelky v mateřské škole stojí hodně úsilí. Učitelé navíc čelí velkému očekávání ze strany veřejnosti. Čeká se, že po prázdninách „naskočí“ a pojedou dál. Kde mají brát síly a jak mohou nevyhořet?

Lidé, kteří pracují s malými dětmi, by, stejně jako i všichni rodiče, neměli zapomínat, že existuje i svět dospělých. Že mají své potřeby, plány, cíle a sny a alespoň něco z toho si každý rok splnit.

V mateřské škole učitelky většinou pracují ve dvou, tedy v malém týmu. A někdy se stane, že se neshodnou. Něco jiného jsou „odlišné pohledy na věc“, pokud jde třeba o výběr tématu pro společné kreslení, ale někdy jde o odlišné přístupy k výchově jako takové, zásadní rozdíly ve stylu práce. Jak s tím „přežít“, vyrovnat se s tím, případně z toho profitovat?

Záleží na tom, v čem a proč si nesednou. Pokud je to dáno jen tím, že mají rozdílné zájmy a preferují každá jiné činnosti, je většinou docela dobrým řešením rozdělit si „teritorium“, aby dělala každá s dětmi to, v čem je lepší a co jí lépe vyhovuje. Důležité v takovém případě bývá nekritizovat druhou stranu a nevyvyšovat „své“ činnosti a postupy nad jiné. U rozdílných přístupů k výchově je to poněkud náročnější. Ale i tady je docela dobře možné, aby se např. učitelka, která je více senzitivní a empatická, věnovala spíše citlivějším dětem, zatímco ta, která umí lépe udržet autoritu a více vyžaduje dodržování pravidel, se může více zabývat divočejšími a otrkanějšími dětmi nebo těmi, které potřebují občas usměrnit.

Dalšími partnery, „parťáky“ či spolupracovníky jsou rodiče dětí, které chodí do školky. Jak s nimi navázat dobrý vztah?

Rodiče školkových dětí rozhodně nejsou jednolitou skupinou. Mohou mezi nimi být zastoupeny všechny sociální vrstvy, politické i názorové skupiny. Jedni mohou od školky požadovat, aby jejich dítě co nejvíce naučila, jiní potřebují potomka jen pohlídat. Zatímco ti movitější si například přejí co nejvíce výletů, nákladnější tvořivé činnosti a aktivity a širokou nabídku kroužků, pro jiné, počítající každou korunu může být jakýkoliv program nad rámec běžného dne představovat finanční a tudíž i psychickou zátěž.

Jak podle vás vypadá dobrá učitelka ze školky?

Měla by hlavně opravdu chtít svou práci dělat. A mít potřebu dělat ji dobře. Dále je nutná určitý schopnost porozumět dětem, ale i jejich rodičům a umět se vžít do jejich světa. A taky určité osobnostní předpoklady a nebýt zavalena vlastními problémy.

Nedávno vám vyšla kniha o psychologii pro děti. Není to pro ně moc těžké téma?

Je pravda, že někdy nebylo úplně lehké zpracovat abstraktní pojmy tak, aby byly srozumitelné i mladším dětem, které zatím přemýšlejí jen v konkrétních obrazech. Proto také v knížce hodně využívám přirovnání k nejrůznějším postavám z filmů a pohádek. Děti například nemusejí ihned pochopit definici melancholika, ale mohou si zapamatovat, že podobnou povahu má oslík Ijáček z Medvídka Pů.

Co byste chtěla, aby si děti z vaší knihy odnesly?

Ráda bych, aby začaly přemýšlet samy o sobě. O tom, co vnímají a jak se cítí. Potom je možné, že se třeba naučí sdělit nám, co jim chybí, proč jsou smutné nebo naštvané a co potřebují, aby se cítily lépe.