Komunikace dítěte v předškolním věku

Při komunikaci s dítětem je třeba dávat pozor na spoustu věcí, například na vhodnou volbu otázek, především slov. Na začátku mé praxe jako učitelky v mateřské škole jsem si to až tak neuvědomovala. Když mi dítě na otázku: „Jak vypadá Mikuláš? Popiš mi ho,“ zoufale odpovědělo s prstíkem na obrázku: „Ale já neumím psát. Takhle vypadá,“ vyvedlo mě to z míry. V první chvíli mi nedošlo, že pokud chci určitou odpověď, musím také umět položit otázku a vhodně volit slova. Děti přemýšlejí a chápou jinak než my dospělí. Pod určitými pojmy mají v paměti vtisknutý pouze jeden jeho význam.

S některými dětmi, stejně jako s dospělými osobami, nemusí být vždy jednoduchá komunikace. Na vstřícnosti ke komunikaci se odráží mnoho faktorů. Například to, zda je dítě spíše introvertní nebo extrovertní. Malý introvert potřebuje čas na rozkoukání, na poznání druhé osoby a být v prostředí, ve kterém se bude cítit dobře. Pokud mu to není umožněno, může jeho začleňování do kolektivu trvat velmi dlouho. Dítě při kontaktu s cizím člověkem málokdy zpočátku komunikuje jinak než mimikou, tedy pohledem či úsměvem. Stydlivost dítěte před cizími lidmi a tím i menší ochota s nimi komunikovat se postupně mění přímou úměrou s adaptací na dané prostředí či komunikačního partnera. Čím více si dítě zvyká na přítomnost někoho dalšího, který se stává postupně známou osobou, tím více je ochotné komunikovat a svěřovat své pocity. Získat si důvěru takového dítěte vyžaduje značnou trpělivost, která se nám mnohonásobně vrátí.

Trpělivost komunikaci usnadní

Trpělivost je ale samozřejmě potřeba také u dítěte, které je jindy velmi sdílné. Nemusí být totiž zrovna v dobré náladě nebo o dané téma konverzace nejeví větší zájem a snaží se vést rozhovor do ztracena. Zájem dětí o dané téma totiž velmi ovlivní charakteristiku jejich komunikace s druhou osobou. Vlivem nezajímavosti pak většinou jedinec směřuje komunikaci jiným směrem nebo ji úplně ukončí. A jeho odpovědi na otázky se tak stanou v konverzaci pouhým jednoslovným „ano“ či „ne“ nebo jednoduchou větou: „Já nevím!“ Pozor bychom ale měli opět dát na způsob položených otázek. Pokud se dítěte zeptáme takovým způsobem, že mu dáme možnost odpovědět pouze jednoslovně a ono nejeví zájem samo nějak konverzaci rozvinout, odpoví nám přesně tak. Proto je dobré samotnou otázkou dítě nabádat pro samostatné vyprávění.

Zajímavou zkušeností pro mě byla adaptace šestiletého chlapce. Zpočátku jsme se téměř neznali, a proto byla komunikace z jeho strany poněkud zdrženlivější. V případě otázek, na které neznal odpověď, zpočátku reagoval právě větou: „Já nevím!“ Po čase bylo ovšem možné pozorovat, že se jeho odpovědi změnily na: „Jak to mám vědět?“ Přitom se proměnila i jeho intonace v hlase z provinilého na mírně vyzývavé. Z toho pro mě vyplynulo, že se chlapec pomalu učil nebýt při komunikaci ostýchavý, naopak z oznamovací věty tvořil větu tázací a pobízel tak k další konverzaci.

Po čase se ovšem intonace v chlapcově hlase opět poněkud změnila a věta tak zněla spíše vzdorovitě. Tento způsob odpovědi odpozoroval od své starší sestry, která zrovna procházela obdobím vzdoru. Většina dětí vidí ve svých starších sourozencích vzor, proto si mohou jejich některé komunikační vzorce osvojit. Způsob komunikace ale samozřejmě odpozorují od kohokoliv z prostředí, ve kterém vyrůstají, nejen od rodičů a sourozenců, ale také od svých vrstevníků, kamarádů z mateřské školy či z okolí.

Děti jsou v tomto věku velmi vnímavé a - i když si myslíme, že nás neposlouchají - moc dobře nás slyší. Dokážou pochytit velkou spoustu výrazů a rozšířit si tak svou slovní zásobu o slova, jejichž význam až překvapivě dobře znají. A když neznají, zeptají se nás, dospělých, nebo to proberou se svými kamarády. Ovšem díky nim můžeme od dětí potom slyšet opravdové perly konverzace.

K čemu komunikace slouží?

Tak jako u dospělých lidí, zastává samozřejmě i u dětí komunikace několik funkcí. Mezi ty základní patří například funkce informativní. Jejím účelem je informovat jedince o něčem novém, či pouze něco oznámit, doplnit zprávu o nějaké informace. Zvláště u dítěte je tato funkce komunikace velmi znatelná. Aniž byste se během konverzace dotkli určitého tématu, dítě vás o něm může bezprostředně informovat. Nejednou se vám jistě stalo, že s dítětem hovoříte například o jeho oblíbené hračce a ono vám z ničeho nic s velkým nadšením prozradí, že mu babička slíbila k obědu kynuté knedlíky s borůvkami. Mě takto každý den dopoledne radostně informuje chlapec o tom, že ho po obědě vyzvedne z mateřské školy maminka, ač tomu během jeho docházky nikdy nebylo jinak.

Chlapec nikdy nejeví zájem o bližší vysvětlení, chce mě pouze informovat a vždy si odejde zpátky hrát.

Další funkcí může být funkce instruktážní, kdy se jedinec snaží toho druhého něco nového naučit, něco mu vysvětlit. U dětí tomu může být například u her, kdy se nás snaží vtáhnout do svého světa, naučit nás svá pravidla. V tomto věku se snaží určitý postup dopodrobna vysvětlit, ale místo slov využívají spíše ukazovací zájmena a preferují tak praktickou ukázku před teoretičtějším vysvětlováním. Proto jejich verbální projev velmi často obsahuje ukazovací zájmena jako „tohle“, „takhle“, „sem“, „tam“ a další. Pokud se ale přece jenom baví o věci, kterou nemá zrovna před sebou, ale onen předmět nebo činnost je jeho oblíbený, rozpovídá se velmi barvitě a z jeho hlasu je znát velké nadšení. V opačném případě, kdy je pro dítě předmět konverzace nezajímavý nebo ho nezná, jsou odpovědi velmi stručné nebo je nahradí pokrčení ramínek či zavrtění hlavou.

Každý jedinec využívá při komunikaci prostředky neverbální komunikace, jako je hlasitost a rychlost řeči, pauzy, slovní důraz, intonace a další. Ze změn hlasu dítěte je velmi dobře pozorovatelná například právě ona výše zmíněná oblíbenost či zajímavost věcí kolem něj při jejich pojmenovávání. V případě, že se jedná o neoblíbenou věc, dítě ji stručně pojmenuje a víc jí nevěnuje svou pozornost. Pokud jde ale o oblíbenější předměty, především hračky, dítě o nich dokáže velmi zaujatě a s nadšením vyprávět a poměrně dlouho se jim věnovat. Velkým překvapením pro mě osobně bylo, když mi chlapec asi půl hodiny vyprávěl o dinosaurech, které má doma. Se zaujetí m listoval velkou knihou, každého jedince přesně pojmenoval a dokázal určit jeho výrazný charakteristický rys. Nebýt popisků u jednotlivých obrázků, člověk by řekl, že zapojil svou dětskou fantazii a jména těchto živočichů si vymyslel.

Slovní zásoba

Stejně jako dospělí lidé rozšiřují i děti svou slovní zásobu o pojmy z oblasti , která je zajímá a baví. U chlapců to jsou většinou právě dinosauři či auta, u dívek panenky nebo zvířata. Momentálně pracuji v mateřské škole v logopedické třídě a u dětí s těžkými vadami řeči je znatelná velká zásoba slov z oblasti , která je zajímá.

Pro děti v předškolním věku je velmi charakteristická častá změna konverzačních témat vlivem nestálé pozornosti. I když je dítě nadšené například popisem oblíbených věcí, které nám ukazuje, pořád může jeho pozornost odvést jiná, ještě oblíbenější, hračka. Nemusí se ale nutně jednat o fyzický kontakt s předmětem. Stačí, když si s vámi dítě povídá o něčem, co ho až tolik nezajímá a začne hledat očima. Pokud narazí na věc, která jeho pozornost upoutá více, konverzace na dané téma končí. Oddálení od tématu stejně tak dobře může způsobit vzpomínka nebo asociace, která odvede myšlenky dítěte jiným směrem. Což může znamenat, že vám odpoví, ale vzápětí naváže na téma svým příběhem. Obdobná situace ale může nastat i v případě, kdy si dítě hraje samo.

Stačí, když bude se zápalem hledat hračku a narazí při tom na jinou.

Původní předmět zájmu je vzápětí zcela zapomenut.

Dítě v tomto věku udrží pozornost pouhých deset až dvacet minut.

Pokud by si hrálo samo, dokázalo by se hračce či činnosti věnovat i déle. Pokud máme ale tendenci si s ním o něčem povídat a tím ho vlastně vyrušovat, jedná se většinou o kratší dobu.

Četnost slovních druhů použitých v komunikaci je u dětí velmi různorodá.

Záleží nejen na věku a slovní zásobě, ale také na psychickém a fyzickém stavu dítěte a dalším. Při samostatné hře se děti velmi rády doprovázejí citoslovci, především onomatopoii, kterými vyjadřují své vlastní citové rozpoložení, vůli nebo předvádějí zvuky jednotlivých hraček, a zpříjemňují si tak činnost, kterou právě provádějí. Stejně tak děti mluví samy se sebou. Samomluva je naprosto přirozený jev. Každý člověk si někdy mluví sám pro sebe a lépe si tak třídí myšlenky. Jsou ale také děti , které se snaží opakovanými výzvami vtáhnout další osobu do hry.

Děti a jejich fantazie

Ráda bych ještě zmínila dětskou fantazii. Ano, děti velmi rády ubíhají do svého snového světa, ale ne vždy si vymýšlejí. Měli bychom je více poslouchat, respektive je vnímat. Jednou mi chlapec v předškolním věku vyprávěl o tom, že jeho křeček má nádor v pusince. Nevěřila jsem mu a snažila se ho přesvědčit, že si tam určitě schoval zrníčka, protože se mu to údajně ztrácelo a zase objevovalo. Domnívala jsem se, že má pouze barvitou fantazii, ale on se mi snažil vysvětlit, co jeho malého kamaráda trápí. Nakonec se ukázalo, že měl pravdu. Několik týdnů na to mi oznámil, že křeček umřel.

V prvé řadě mě velmi překvapilo, s jakým klidem a vyrovnaností o smrti svého domácího mazlíčka dokázal mluvit. Samozřejmě velmi záleží na věku dítěte, na jeho povaze a na způsobu vysvětlení toho, co se stalo. Rozhodně není vhodné říkat dětem to, že jejich domácí mazlíček pouze odjel. Dítě by tak totiž mohlo očekávat jeho návrat. Nebo v horším případě si může dávat za vinu to, že jeho kamarád odešel kvůli němu.

Tím podstatným zjištěním ale pro mě bylo to, že i když jsou děti v tomto věku velmi přesvědčeny o pravdivosti svých názorů, ač se zdá, že neprávem, neměli bychom je podceňovat a aspoň trochu se zamyslet nad tím, o čem mluví a jak to myslí. Možná to není správný příklad, ale já si to díky této situaci opravdu uvědomila.

Mluvme s dětmi, potřebují to

Děti v předškolním věku komunikují všemi možnými způsoby, ať už verbálně či neverbálně. Je velmi důležité u nich schopnost komunikace rozvíjet všemi možnými způsoby. Práce s těmito dětmi je velmi záslužná a důležitá, protože děti vlivem dnešní vyspělé doby, vlivem televize, počítačů nebo velké vytíženosti rodičů, nemají pouze slovní zásobu na takové úrovni, jaká by mohla ve skutečnosti být, ale také například sociální a morální cítění. Přitom by stačilo najít si více času na své děti , více si s nimi povídat, více jim předčítat a třeba si s nimi více zpívat. Rozvoj slovní zásoby a její aktivní užívání totiž vede ke zdokonalování komunikačních schopností , což je pro dítě v tomto věku velmi důležité.