Schopnost hrát si máme od přírody

Co se "skrývá" za slovem hra, jak ji můžeme definovat?

Napadá mě: Co by se mohlo skrýt za tak krátké slovo? Ani myš se za něj nevejde, určitě by jí koukal ocásek. Ale ono to tak není, skrýt se za něj může celý svět. Někteří autoři (např. Huizinga) tvrdí, že ve hře mají kořeny všechny instituce, třeba i soudnictví a vojenství. Trochu absurdní, ale na vojáky si rádi hrají malí kluci a bohužel i velcí muži. A ta hra může být hodně krutá a bezohledná. Hrají si malí i velcí, hrajeme si na život, se životem a život si s námi zahrává. Není ta čeština nádherně hravá?

Je hra vrozenou záležitostí, nebo se jí učíme?

Když vidím, jak si hrají naše koťata, myslím si, že určitá vybavenost pro hru musí být dána každému tvoru. Do jaké míry ji bude moci v životě využít, je záležitost jiná, jde tak trochu o štěstí, jaké podmínky k životu mu byly dány do vínku. Kdyby koťata byla odkázána sama na sebe při obstarávání potravy, kdyby neměla stále plné misky, neměla by tolik času na honičky, šplhání, skákání, číhání. Otci, který celé dny tvrdě pracuje, aby uživil sebe a své děti, nezbývá čas na hru. A přes to v každé kultuře jsou hry, které provázejí člověka celým životem. A heslo starých Římanů "panem et circenses - chléb a hry" bylo cestou k snadnému ovládnutí prostého lidu. Hra nás umí okouzlit, pohltit, při hře zažíváme rozkoš a uvolnění, zapomínáme na běžné starosti, žijeme daným okamžikem.

Jaký je význam hry ve světě předškolního dítěte, co mu přináší?

Když si vzpomenu na své dětství, každé probuzení pro mne bylo spojené s těšením se a očekáváním, na co a s kým si dnes budu hrát. A později návrat ze školy. Aktovka letěla do kouta a já ven, za kamarády. Hra mi přinášela především pocit blaženosti, radosti a svobody. Ani mne nenapadlo, že by mi mohla dávat ještě něco. Co všechno hra dítěti přináší, tušíme jen my dospělí. Dítě si hru jen užívá. Jako všechny děti mé doby jsem chodila do Jisker. Moc jsem se na to těšila, ale po první schůzce jsem přišla domů zklamaná. Ne politi ckým kontextem, tomu jsem tehdy ještě nerozuměla, ale hra v kolektivu řízená staršími spolužáky mě totálně otrávila. Ani dnes nemám ráda řízené hry a lituji děti, které jdou ze školy do družiny a pak do kroužků a jsou stále rozvíjené, vzdělávané a bavené. Přála bych dětem, aby si mohly svobodně a volně hrát.

Dítě se vyvíjí a vyzrává, mění se s tí mto vývojem i to, jak si hraje?

Určitě a současně nikoliv. Mění se především hra. Čím jsme starší, tí m vyžadujeme hry náročnější, které aktivizují tělo i mozek. Někdo ve hře pokouší štěstěnu, jiný zažívá pocit závrati, někdo se touží proměnit v někoho jiného a někdo potřebuje měřit síly s druhými. Každý preferujeme jiné hry a obdobné je to i u dětí. Když si dítě může hrát svobodně, vybere si tu hru, která přísluší jeho věku a je pro něho v tomto čase a v této situaci významná.

Je hra "jen" samoúčelná činnost, nebo se jejím prostřednictvím dítě může i učit, vzdělávat?

Jsem přesvědčená, že pokud nás příroda vybavila schopností hrát si, neudělala to samoúčelně. Existují teorie, například Karla Groose, který tvrdí, že účelem hry je učení se dovednostem. Nebo Peter Gray, který je přesvědčen, že hra je formou přirozeného učení a jejím prostřednictvím se můžeme naučit téměř vše. Můj osobní názor zní, že účelem hry je zažít pocit radosti a dovednosti jsou vedlejším, ale velice cenným, produktem. Právě ona hedoničnost her je motorem, který nás žene, abychom si hráli a současně trénovali dovednosti motorické, kognitivní a především sociální. Za nejvýznamnější učitelku předškolního dítěte považuji volnou hru, která dětem umožňuje, zažívat život na nečisto. Být maminkou, psem, stavitelem hradů, policistou. Ale především si dítě zažije, že k tomu, aby si s ním ostatní hráli, potřebuje dodržet dohodnutá pravidla. A to je základní poznatek pro život v demokratické společnosti.

Jak můžeme hru a herní činnosti využít při pedagogické práci?

Každá hra má vzdělávací potenciál, každá učitelka by měla vědět, proč kterou hru dětem nabízí. A teď nemám na mysli vůbec hry didaktické, ale třeba staré hry jako Škatulata, batulata, ve které se děti učí ovládat svůj tělesný aparát, znehybnět v daný okamžik, ale také vyhýbat se kamarádům a být k nim citlivý, dodržovat domluvená pravidla, případně je upravovat, domlouvat jiná. To vše dítě uplatní nejen ve škole, ale i v celém budoucím životě. Jsou hry, s jejichž pomocí můžeme trénovat určité dovednosti, třeba poznávat hlásku na začátku slova, řadit nebo rozpoznávat předměty, zvuky, tvary, ale také návyky a chování v neznámé situaci. Učitelka, která vědomě pracuje se hrami na rozvoj sociálních dovedností, nejen že připravuje děti na život ve společnosti, ale také si sama vytváří ve třídě takové podmínky, ve kterých bude všem dobře. Zdá se mi, že na učitelky jsou kladeny stále větší nároky (individualizace, inkluzivní vzdělávání, interkulturní vzdělávání), ale i učitelky samy si v rámci připravovaných akti vit nasazují laťku příliš vysoko a vymýšlejí dětem takové činnosti, které jsou organizačně i obsahově složité a náročné, mnohdy ani neodpovídají věku dětí. Uvedené hry mohou být šancí, jak se vymanit z této cesty k neurotické a frustrované učitelce, která trpí pocitem, že nic nezvládá a na nic nestačí a současně naučit děti žít s ostatními tak, aby všem bylo dobře.

Můžeme hru využít i jako diagnostický nástroj?

Samozřejmě. Už psychoanalýza označila hru jako jednu z královských cest do duše dítěte, vedle kresby a snu. Na seminářích profesora Boreckého mne zaujala diagnostika pomocí "testů světa", ve kterých je dětem předkládán soubor hraček, které zobrazují reálný svět, a podle zacházení s nimi psycholog diagnostikuje problémy dítěte. Obdobných herních souborů se v psychodiagnostice dětí používá více. S diagnostikou úzce souvisí terapie, která používá hru jako nástroj terapie u dětí velmi hojně, pojmenuji třeba metodu "scénotestů", které jsou používány při práci s neurotickými dětmi, ale do herních terapií můžeme zařadit i práci s příběhy nebo dramaterapii či arteterapii. Předškolní pedagog však není ani psycholog ani psychoterapeut. Myslím, že bychom se neměli pokoušet z her dětí věšti t jako ze skleněné koule, ale hru dětí pozorovat a při pozorování si klást otázky, které nám pomohou dítě rozvíjet na základě jeho individuálních zájmů a potřeb. Mohou to být např. otázky: Jaké hry dítě preferuje? Jakých se odmítá účastnit? Projevuje se při hrách agresivně? Je schopné ve hře spolupracovat s ostatními? Projevuje se jako vůdčí osobnost, nebo se raději nechá vést? Má stálé kamarády, které vyhledává jako partnery ke hrám? Dokáže se hrou zaujmout na delší čas, nebo hry rychle střídá? Jaké hračky preferuje? Odpovědi na tyto otázky nám mohou pomoci připravit dítěti herní podněty, které je budou rozvíjet, obohacovat a bavit.

Do jaké míry může učitelka zasahovat do dětských her?

Učitelka může zasahovat či účastnit se dětských her různým způsobem. Může být pozorovatel, především u spontánních her, a z této pozice využít právě diagnostické možnosti hry, může být facilitátorem, který je dítěti nápomocný, potřebujeli hru obohatit či posunout. Může být ale také vedoucím hry u her řízených a v neposlední řadě spoluhráčem dětí, a to ve hrách spontánních i řízených. Při praxi studentů natáčíme činnosti na video a pak provádíme rozbor videozáznamu. Z těch je patrné, jak se děti výrazně akti vněji zapojují do her, pokud je jejich spoluhráčem také učitelka. Pokud učitelka s dětmi nehraje a stojí stranou, zájem dětí o hru je menší. Přesto někteří autoři doporučují, že by pedagog neměl do her dětí vstupovat. Domnívám se, že citlivým vzorem můžeme dítěti pomoci vůbec se naučit si hrát. Dnes do mateřské školy často přicházejí děti, které si hrát neumí a jsou navyklé na "digitální" zábavu. Tyto děti potřebují, aby si s nimi učitelka sedla a vlastním zaujetím jim ukázala, jak skvělá zábava může být třeba hra s autíčky.

V dětských hrách se odráží nejen osobnost jednotlivých dětí, ale také vztahy jednotlivců ve skupině. Je možné díky pozorování dětské hry odhalit, že se nějaké dítě necítí ve skupině dobře, nebo že je naopak až moc dominantní?

Zajisté. A k tomu by nám mělo právě pomoci pozorování dětí. A učitelka by měla získané poznatky využít ve prospěch dítěte. Ne, že z dominantního dítěte se bude snažit udělat submisivní a naopak. Ale snažit se podpořit talent či nadání dítěte a učit ho s ním zacházet tak, aby byl ku prospěchu nejen jemu, ale i ostatním. Vést děti k prosociálnosti a vzájemné pomoci.

Svět dětských her ovlivňují i moderní trendy - elektronické hračky, počítače. Jak tyto fenomény mění dětskou zábavu?

Docela zásadně. Některé děti jsou zvyklé být baveny právě elektronickými hračkami. Ale myslím si, že lze najít rozumnou míru, a dítě, kterému je nabídnuta jiná forma her, ji dokáže přijmout. Pomáhá nám k tomu přirozenost dítěte, která mu v tomto věku velí: "Buď aktivní!" Dáme-li k tomu dítěti příležitost, tak ono je. Minulý víkend jsem trávila se svým čtyřletým vnukem. V tašce si přivezl tablet a maminčino ponaučení: "Maximálně hodinu denně, víc mu nedovol!" Koupili jsme míč a za celý víkend si na tablet ani nevzpomněl. Zato se mnou zahradničil, uklízel, hrál fotbal, pexeso, vyprávěli jsme pohádky, pořád bylo co dělat. Myslím si, že na tablet bude mít dost času ve škole, ale doba vyžaduje, aby si děti základy IT gramotnosti nesly už ze školky. Musíme se učit hledat kompromisy.

Občas slýchám argument, že si dnešní děti už nedokážou samy hrát, že děti minulosti si vyhrály i s kouskem dřeva, ale dnes se neobejdou bez hraček a sti mulů zvenku. Co je na tom pravdy?

Moc ne. Záleží na příležitostech. Již několikrát jsme v rámci bakalářských prací opakovali experiment, ve kterém jsme po dohodě s rodiči odebrali dětem v mateřské škole hračky a dali pouze materiály. Během dvou dnů se děti na novou situaci adaptovaly a hra začala být bohatší a bohatší. Staví z krabic od banánů a velkých elektropřístrojů domečky, auta, vlaky, vytváří si převleky, hračky si vyrobí třeba ze zmiňovaných kousků dřeva. Úžasným materiálem jsou odstřižky látek, staré záclony, čepice, rukavice. A co lesní školy? Tam hračky nemají téměř vůbec, a jak si děti vyhrají.

Může si s dětmi hrát každý, nebo by při cíleně zaměřených hrách měl dospělý, který hru iniciuje, mít nějaké vzdělání, dispozice-?

To bychom museli začít vzdělávat všechny rodiče! Ono by neuškodilo, kdyby si o hrách dětí občas alespoň něco přečetli, aby neměli tendenci jim od předškolního věku vnucovat dravost a soutěživost.

Věnujete se přípravě budoucích učitelek mateřských škol. Je součástí tohoto studia i teorie a praxe hry?

Samozřejmě. Naše studentky mají povinný předmět hry v mateřské škole a další předměty zabývající se hrou jako volitelné.

Mgr. Eva Svobodová vyučuje na PedF JČU v Českých Budějovicích obor učitelství pro MŠ. V nakladatelství Portál vyšlo několik knih, na nichž se autorsky podílela: Vzdělávání v mateřské škole, Metody dramatické výchovy a Do školky za zvířátky. V současné době pracuje na knize věnované seberozvoji a sociálním kompetencím pedagoga v mateřské škole.