10 zdánlivých maličkostí pro snesitelnější školu

České školství je téměř nevyčerpatelnou zásobárnou nejrůznějších námětů k zamyšlení. Mnohé z aktuálních a čile diskutovaných témat jsou povahy dlouhodobé a koncepční. S nimi je většinou spojeno větší než rozumné množství analýz, studií, akčních plánů, strategických dokumentů, odborných panelů a dalších moderně pojmenovaných výstupů. O těch však dnes řeč nebude. Občas totiž neuškodí zůstat mírně při zemi a namísto vizionářských a vzletných myšlenek se zaměřit na úplně každodenní a zdánlivě banální věci. V duchu hesla, že i v maličkostech se ukrývá kouzlo, jsem tak vybral deset bodů, které mohou všichni zúčastnění (tedy nejen učitelé, ale také rodiče i samotní žáci) aplikovat i v případě těch nejobyčejnějších vzdělávacích institucí a díky nimž nemusí být pobyt v nich pro děti tak otravný, jak někdy bohužel bývá.

1) aktovka plná závaží není nutná

Děti nejsou nástupem do školy ohroženy pouze rizikem ztráty zvídavosti, ale také tím, že budou za pár let zkroucené jako známý literární hrdina Quasimodo. Přijde mi, že plně naložená školní taška je dalším z českých školních specifik. Přitom téměř v každé třídě jsou skříně nebo jiné úložné prostory. Je tedy opravdu zbytečné, aby se malí školáci denně tahali s několikakilogramovým nákladem.

2) odstranění trapna před tabulí

O tom, že frontální styl vyučování asi není úplně to pravé, se mluví již hodně dlouho a je třeba uznat, že řada škol se skutečně snaží pojmout výuku současněji. Přesto i na nich mnohdy přetrvávají přežitky s frontálností spojené. Patrně nejtypičtějším z nich je zkoušení před tabulí, které má podstatně více nevýhod než přínosů. Nízká efektivita, ztráta času, zbytečný stres pro senzitivnější žáky, atd. Pokud by se tento prvek úplně eliminoval, bylo by to jen ku prospěchu věci.

3) vynechání "otázek za všechny prachy"

Abych nemířil jenom na kantory, také rodiče mohou svými otázkami, ač samozřejmě dobře míněnými, malého i většího školáka řádně demotivovat či otrávit. Třeba obligátní dotaz: "Co bylo ve škole?", na který se více než na kterýkoliv jiný nabízí odpověď ***, by snad měl být zcela zapovězen. Do stejné kategorie by bylo možné zařadit také frekventovanou otázku související s hodnocením prospěchu: "Co z tebe bude?", která je již ze své podstaty nesmyslná.

4) rozumně s domácími úkoly

Nejsem úplným nepřítelem domácích úkolů, nicméně zrovna v jejich případě platí, že méně je více. Stále však najdeme hezkou řádku učitelů uplatňujících zásadu, že na konci každé hodiny je nezbytné zadat domácí úlohu. Výsledek je často ten, že tyto úkoly by si spíše zasloužily přejmenování na ´úkoly hromadně dělané o přestávce před hodinou´. Znatelně větší efekt a užitečnost mají dlouhodobější projekty, do nichž mohou žáci otisknout i jejich vlastní zájem a iniciativu.

5) bez energie to jde těžko

Je jasné, že ráno se vše většinou řeší ve spěchu, ale vůbec nic nesnídat a začínat tak školu s úplně prázdným žaludkem, anebo ještě hůře s deficitem v pitném režimu není dobrým řešením. Osobně ještě pamatuji, když nám bylo zakazováno pít během hodiny, ale to už se, doufejme, nikde neděje. V každém případě, bez uspokojení základních fyziologických potřeb se špatně soustředí i ten největší génius.

6) učit se dá i na čerstvém vzduchu

Hodně škol je situováno v hezkém prostředí, třeba poblíž parku, anebo je její součástí otevřené venkovní atrium. Zvláště v měsících kolem letních prázdnin se tedy přímo nabízí alespoň čas od času opustit třídu a jít se vzdělávat na vzduch. Stejně tak mají něco do sebe poznávací exkurze, na které se i s odstupem doby vzpomíná a z nichž si žáci odnesou nezřídka mnohem více, než ze standardního výkladu učitele.

7) talent je dar, nikoliv handikep

Pro mimořádně talentované žáky stále není náš vzdělávací systém místem zaslíbeným. Dle mého soukromého názoru za tím stojí především stále přetrvávající typicky český postoj, že jakmile se kdokoliv v jakémkoliv ohledu vymyká, je potřeba ho srovnat do jedné linie s ostatními. Přitom při troše dobré vůle a ochotě komunikace na trase učitelé-rodiče lze talent rozvíjet i ve zcela běžných školách. Bylo by totiž velkou chybou péči o talentované jedince zužovat pouze na několik speciálně zaměřených škol.

8) udělat chybu není žádná tragédie

Přestože jsem měl v životě možnost potkat už hezkých pár lidí, kteří si zjevně myslí, že jich se to netýká, nic to nemění na tom, že chyby zkrátka děláme všichni. Vzdělávacímu systému se ale stále úplně tak nedaří přistupovat k chybám jako k přirozené a nedílné součásti vzdělávacího procesu. Konkrétně by třeba pomohlo, aby učitelé v tomto směru pracovali zejména s dětmi, kteří se vyznačují perfekcionistickými rysy.

9) chvála učitelskému nadhledu

Každá škola má nějaký ten školní řád, což je rozhodně v pořádku a zájmu všech zúčastněných. Většina z nich také obsahuje zmínku o tom, že "žáci musí chodit vkusně a slušně upravení a oblečení". Není sporu o tom, že by měly děti chodit do školy v čistém oděvu a také je logické, že třeba piercingový šperk může představovat riziko zranění v hodinách tělocviku. Ale proč by měla nějaká staromódní učitelka komentovat a ironizovat nalakované nehty žákyně, anebo například extravagantnější účes žáka po vzoru jeho sportovního idolu, jako se prý i dnes v některých školách děje, to mi hlava nebere.

10) nesnášet školu není cool

Přes všechny problémy a přežitky se přece jen české školství, a to hlavně díky lidskému faktoru, obecně mění k lepšímu a je pro děti přívětivějším místem, než tomu bylo před dvaceti či čtyřiceti lety. Možná, že i děti si samy někdy školu zbytečně zprotiví už tím, jak je (nejen) z jejich strany vnímána. Zejména u starších školáků je v některých případech skoro až normou pohlížet na jakoukoliv školní aktivitu už z principu jako na ´strašnej vopruz´, přičemž tomuto vnitřnímu přednastavení pak odpovídá i vnímání situace. To se pak učitel může snažit, jak chce. Vždycky totiž bude platit, že chtít musejí obě strany.