Inkluze ve vzdělávání není slepou uličkou

Tak jsme se zase jednou přesvědčili o tom, že pomyslná hranice mezi takříkajíc seriózní a bulvární žurnalistikou je již téměř neexistující. Mnohé rodiče školou povinných dětí totiž tento týden možná až vyděsil článek, z jehož nadpisu i textu vyplývalo, že dle novely školského zákona od příštího školního roku zcela zanikají praktické (speciální) základní školy a všechny děti z nich se přesunou do běžných základek. Ministryně školství ještě týž den uvedla vše na pravou míru s tím, že zavedení rámcových vzdělávacích programů pro takzvané praktické školy opravdu neznamená scénář nastíněný daným novinářem patrně lačnícím po senzaci. Možná, že k něčemu byla zmíněná ´novinářská kachna´ přesto užitečná a inspirativní. Velmi názorně totiž například skrze internetové diskuse, byť je samozřejmě nelze považovat za jakkoliv směrodatné a reprezentativní, poodhalila značnou nedůvěru, nepochopení a předpojatost části veřejnosti směrem k principu inkluze jako takovému.

S odkazem na některé ze svých minulých článků asi nepřekvapím, když se v obecné rovině přiřadím k zastáncům myšlenky inkluze či integrace ve vzdělávání, tedy společnému zapojení dětí do hlavního vzdělávacího proudu bez ohledu na jejich fyzický či jiný handicap, etnicitu, náboženské vyznání a podobně. Někomu se to možná nemusí líbit, ale lidé postižení, jakož i třeba příslušníci národnostních či náboženských menšin jsou právoplatnou součástí naší společnosti a nevidím jediného rozumného důvodu, proč by měl vzdělávací systém před ostatními dětmi vytvářet falešnou iluzi, že tomu tak není. Dětem bez specifických vzdělávacích potřeb nejenže neuškodí, ale naopak je pro ně obohacující zvykat si na jinakost a společenskou různorodost, s níž se budou jistě setkávat i v dospělosti. Pro děti se specifickými vzdělávacími potřeby je přínos ještě zřejmější (podnětnější prostředí, vyšší šance do budoucna, prevence před sociální izolací, …). Na pomyslné misce vah právě tyto jmenované přínosy dle mého převažují nad určitými problémy, limity či stále ještě ´nevychytanými mouchami´, o nichž bude také řeč.

Kdo se má integrovat kam? aneb Inkluze naruby

Jestli se nemýlím, i na zdejším portálu mi bylo ze strany diskutujících opakovaně doporučováno, abych zhlédnul dokumentární reality-show ´Třída 8.A´, jež bývá často dávána za příklad toho, že idea inkluze ve školství nefunguje. Musím se přiznat, že již dříve jsem všechny díly viděl dvakrát. No, spíše třikrát :-) Protože z vlastní zkušenosti znám, jaké to je stát před třídou, byť u trochu starších studentů, pár poznatků jsem si z toho sám pro sebe vzal. Nicméně žádné selhání inkluze v praxi jsem tam neviděl. Vzhledem ke složení třídy se totiž o inkluzivním vzdělávání vůbec nedalo mluvit. Leda tak o inkluzi zcela převrácené naruby. Tady se jednalo o docela homogenní skupinu povětšinou nedostatečně motivovaných dětí, se slabším socio-ekonomickým zázemím, což v našem selektivním vzdělávacím systému bohužel znamená ne úplně dobré vyhlídky na kvalitní vzdělání. Přesto i zde se našly výjimky, viz žák jménem Sam, jehož přístup ke školním povinnostem se už moc nevidí ani na výběrových školách. Také u několika dalších žáků by v případě dostatečné podpory ze strany svého okolí a skutečného začlenění do nějaké podnětově bohatší a sociodemograficky pestřejší školní skupiny bylo možné vytěžit mnohem více, než si myslí škarohlídi prezentující omezené názory o vzdělavatelnosti toho či onoho etnika.

Bez systematické podpory to zkrátka nejde

Na druhou stranu je však třeba nebagatelizovat problematické body spojené s inkluzí, a to i včetně těch, o nichž se třeba až tak nemluví. Je třeba v první řadě zmínit, že jakkoliv ušlechtilá a prospěšná myšlenka nebude mít žádoucí dopad a efekt bez nutné a potřebné podpory směrem k učitelům, pro které znamená přítomnost dětí se specifickými vzdělávacími potřebami zvýšené nároky a v mnohých případech i zcela novou situaci, se kterou si logicky nemusejí vědět rady. Není pravdou, že sami učitelé s inkluzí nesouhlasí. Třeba výzkum, jenž byl součástí kampaně ´Česko mluví o vzdělávání´, hovoří o opaku. Mnozí učitelé ale dodávají, že metodická a jiná podpora je zatím hodně nedostačující.

Velmi často je v souvislosti s daným tématem skloňován další důležitý a nenahraditelný prvek v procesu integrace, a sice asistenti, kteří jsou v běžných základních školách k dispozici právě žákům vyžadujícím zvláštní pozornost. Tak trochu mi ale přijde, že se často debata točí pouze kolem toho, jakou částku je k tomuto účelu možné získat z různých evropských fondů a už mnohem méně se mluví o tom, jakou skutečnou roli mohou zastat. Možná, že i očekávání ve vztahu k nim jsou ze strany některých aktivistů a jednostranných propagátorů inkluze trochu přehnaná. Je třeba si totiž v této souvislosti uvědomit, že asistent je primárně pomocníkem konkrétního integrovaného žáka, jemuž má být nápomocen například při sebeobslužnosti či systematickém vysvětlování toho, co od něj a ostatních dětí paní učitelka žádá. Nelze ho však vnímat jako prodlouženou ruku vyučujícího či snad ´spolu-učitele´. Také je potřeba na rovinu říci, že vzhledem k platovým podmínkám bude i přes zmíněné možnosti čerpání finančních prostředků na tyto účely i do budoucna dosti obtížné pro školy získat opravdu kvalifikované asistenty. Ale i dnes najdeme příklady svědčící o tom, že to jde.

Speciální školství si nazaslouží zavržení

Tak jako nalezneme na jedné straně zaryté odpůrce inkluze neslyšící na jakýkoliv racionální argument v její prospěch, je možné setkat se i s extrémním protipólem vyznávající přesvědčení, že je reálné integrovat do hlavního vzdělávacího proudu prakticky jakékoliv dítě, včetně těch s nejtěžšími kombinovanými handicapy. Zaznívají také hlasy volající po úplném zrušení speciálních, chcete-li praktických škol. Možná i díky tomu uvedená mediální dezinterpretace nepůsobila zas až tak neuvěřitelně. Samozřejmě i praktické školy se potýkají s řadou problémů, od věkového průměru učitelů (tedy víceméně učitelek, v některých případech bohužel částečně či zcela ´vyhořelých´) až po složení žáků ve třídách, kdy je hodně problematické vzdělávat v jedné, ač méně početné, třídě dohromady v poměru půl na půl děti podprůměrně inteligentní, často i s poruchami chování na jedné straně a děti mentálně handicapované, zejména autistické, na straně druhé. S tím souvisí i další problematický bod, a sice že praktické školy nezřídka navštěvují děti, převážně z romské menšiny, jež tam ve skutečnosti nepatří. V každém případě však speciální školy svoje opodstatnění mají, pracují v nich lidé se specializovaným vzděláním k tomu určenému, disponují vcelku solidním materiálním zázemím a v neposlední řadě mohou nabídnout již zmíněný individuálnější přístup. Bylo by proto krátkozraké speciální školství jako celek zcela zavrhnout. Ostatně, i v případě postupující inkluze je nereálné, že by síť takzvaných praktických škol v dohledné době zcela zanikla.

Co by nemělo zapadnout?

V odborných i všeobecných debatách o integraci ve školství padá celkově velké množství různých názorů a pohledů na věc. Já se však závěrem omezím už jen na jeden z nich, který by určitě neměl zapadnout v záplavě jiných příspěvků. Sám totiž považuji za mimořádně důležité, aby se vedle snahy o zlepšení podmínek pro děti vyžadující při formálně-vzdělávacím procesu zvláštní péči nezapomínalo na děti bez specifických vzdělávacích potřeb. Sebelépe míněná snaha o inkluzivní vzdělávání nesmí vést k faktické diskriminaci a zhoršení podmínek pro seberozvoj těch dětí, které se chtějí učit a jejichž rodiče dělají maximum pro naplnění jejich vzdělanostního potenciálu. Jsem však přesvědčen o tom, že koncept inkluzivního vzdělávání má na to, aby v něm nebyli žádní poražení a že se jedná o cestu správným směrem. Tedy alespoň v případě, jestliže usilujeme o vzdělávací systém, jenž by byl hoden jedenadvacátého století a nikoliv o segregované a asociální školství amerického střihu.