Jak jsme si vybojovali Montessorku

Čeká nás jistě dost práce, ale pět následujících let nemusím zběsile prohlížet stránky škol, číst inspekční zprávy, ptát se maminek na osobní zkušenosti, zkrátka HLEDAT ŠKOLU. Na pět let máme vystaráno! To jsem se ale spletla…

Prehistorie: Začalo to druhý rok ve školce. Přesně třetí den nového školního roku. Paní učitelka se na Kryštofa mezi dveřmi do třídy zničeně podívala a tragicky vzdychla: „Kryštofe, Kryštofe, co my s tebou budeme dělat?“ Na můj nesmělý dotaz, jestli jsou nějaké problémy, začala vypočítávat: syn je nesoustředěný, roztěkaný, nezapojuje se do činností, někdy vypadá, že pokyny vůbec neslyší, v oblékání je pomalejší než tříleté děti (bylo mu 4 a půl), to samé se dá říct o většině praktických činností. Podivila jsem se, že slyším tolik negativního třetí školní den, poté, co minulý rok proběhl relativně bez potíží. „No jo, ale to byl právě první rok, tak jsme ho tak brali, že jo. Teď už máme nové děti a není tolik času se mu věnovat. Už nás napadlo, jestli třeba není autista!“ Protože o autismu cosi vím, podivila jsem se. Nicméně objednala jsem syna ke zkušené paní psycholožce. Vyšetřeno, sečteno, potvrzeno: porucha pozornosti bez hyperaktivity. Dřív se tomu říkalo lehká mozková dysfunkce, dnes ADD. Zbytek školního roku – stálé stížnosti, negativismus, o společném hledání řešení a východisek s učitelkami si můžu nechat zdát. I když, abych nekřivdila… jedna z nich se mnou vždy aspoň dlouze mluví o synových zvláštnostech. V polovině roku za druhou učilelku nastupuje důchodkyně, s metodami starými čtyřicet let. Hledám jinou školku. Vždycky mi byla blízká pedagogika Marie Montessori. Teď už mám i lepší práci, můžu koupit auto, můžeme za školkou cestovat! Přihlásím mého budoucího předškoláka do Montessori školky asi 20 minut jízdy od domova. Správnost rozhodnutí mi potvrdí jedna příhoda: O Velikonocích se jdu podívat do třídy („staré školky“) na jeho omalované vajíčko. Paní učitelka – důchodkyně říká: „Teď je jako vyměněnej. Už jsem mu říkala: Kdybys byl takovej pořád, můžeš tu s náma klidně zůstat.“ A laškovně mu protřepe vlasy. Zůstat? Ani náhodou!

Montessorka nezklamala. Rodinné prostředí, pozitivní přístup. Kromě hraček je tu spousta pomůcek s písmenky, číslicemi, děti si samy dělají svačinky, pečují o želvy, na Vánoce pečou cukroví, učí se různé další praktické činnosti… a Kryštof se nenudí. Ne že by se změnil… „Klidně odejde na zahradu v ponožkách,“ směje se paní učitelka… ale je uvolněný, do školky se těší, pořád něco vypráví, zlobí se, když přijdu dřív než pár minut před koncem. A já nemám pocit, že mám to nejproblematičtější dítě pod sluncem. Občas si sednu na pohovku ve třídě, čekám, až Kryštof dostaví dvoumetrovou věž z dřevěných kostek a povídám si s učitelkami. Volba základní školy je jasná: Montessori třída v ZŠ jen o kousek dál. Paní psycholožka ale naznačuje, že by možná byl dobrý odklad. Učitelky ze školky si to myslí taky. Jdu Kryštofa zapsat. Sympaticky rázná paní učitelka se diví: „A co má za problémy? Vždyť jestli zvolíte odklad, bude mu při nástupu do 1. třídy už sedm a půl. Není to škoda, promeškat jeho citlivé období?“ Navrhuje řešení: nechá si Kryštofa dva dny ve třídě „na zkoušku“. To se mi líbí. Když potom tvrdí, že by nastoupit měl, neváhám.

Spokojenost je na všech stranách. Kryštofova charakteristika se nemění, ale díky paní učitelce mám opět pocit, že to všichni společně zvládneme. Učitelka má pochopení pro jeho zmatky, věčné zapomínání věcí a ztrácení pomůcek. Ne že by jí to bylo jedno! Pomáhá mu, seč může, aby se zlepšoval… S jemnou motorikou – a tedy psaním – má Kryštof problém, ale velmi rychle postupuje ve čtení. „Už čtu s druhákama!“ chlubí se (třída je totiž smíšená). Zažívám „individuální přístup k dítěti“ v praxi. Od starších spolužáků pochytí i spoustu dalších znalostí. S nadšením vypráví, jak si užil „den evropské unie“. Starší žáci se stávají prezidenty některé země, musí s ní seznámit ostatní. Prvňáčci jim dělají asistenty. Paní učitelka je prezidentka EU. Ke slavnostnímu jmenování patří samozřejmě i občerstvení. Oba dva si užíváme další akce: karneval podzimních masek, spaní ve škole s diskotékou a bojovkou, vánoční besídku, společné „dílny“ rodičů a dětí… třeba táborák v blízké rokli.

První problémy se objeví v lednu. Trochu mě překvapí, že vysvědčení (slovní hodnocení) není podepsané ředitelem. Teprve od obou učitelek (na zdejší ZŠ fungují dvě Montessori třídy, první vznikla v roce 2001) se dozvídáme, že nový ředitel, který nastoupil na školu před rokem, jim už delší dobu vytýká nekvalitní práci. Nesouhlasí ani s tím, jak vysvědčení napsaly. Obě ho tedy vypracují znovu a pak je ředitel teprve podepíše. Ale tahle výtka je jen špičkou ledovce. Když si skládám obrázek z informací, napadá mě: tohle je jasný příklad mobbingu. Šéf cíleně znepříjemňuje podřízenému práci, hledá mouchy, kde se dá, až raději otrávený podřízený kapituluje a odejde. Většina rodičů je ovšem s učitelkami spokojená! Navíc: jedna z učitelek (ta z Kryštofovy třídy) na zdejší ZŠ Montessori v roce 2001 zakládala. To znamená, že 7 let vše fungovalo bez potíží. Přišel nový ředitel a učitelky jsou náhle neschopné a nekvalitně pracující? Podivné. Rozhodujeme se najít přívětivější školu, která by nás vzala pod křídla. Podaří se. Podepisujeme přestupní lístky (kromě asi 5 rodičů, kteří tvrdí, že nejsou rozhodnuti nebo se stěhují) chtějí s učitelkami přestoupit všichni, celkem jde o 45 dětí. Existuje lepší důkaz spokojenosti rodičů s výukou? Když se o přestupu dozvídá „náš“ ředitel, následuje hodinová výpověď oběma učitelkám a zákaz jejich vstupu do budovy. Ještě týž den nakráčejí znepokojení rodiče na zastupitelstvo místního úřadu (zřizovatel školy). "Kdo bude naše děti učit?", ptáme se, "Hlásili jsme je do programu Montessori a na škole jiná učitelka s touto akreditací není! Jsme spokojeni s výukou a chceme „svoje“ učitelky". Pan ředitel bere výpověď zpět a emotivně nabízí zastupitelstvu místo ní svoji rezignaci (o které ale další dny není ani vidu, ani slechu). Zhruba měsíc se neděje nic zvláštního. Doufáme, že v klidu dokončíme školní rok a přejdeme na novou školu.

V dubnu mají děti naplánováno spaní ve škole. Učitelky řediteli akci řádně nahlásí, ten ji odsouhlasí a napíše do týdenního plánu školy. Odpoledne v plánovaný den akce nás ovšem školník upozorní, že celá škola bude zakódovaná, děti nemůžou ani do šatny, musí se zdržovat pouze ve svých třídách a na chodbě, která ke třídám patří. Z bojovky nebude nic. Zvláštní věc, že v září žádný problém s bezpečností v budově nebyl… Tenhle „naschvál“ je ale jen drobností proti další zprávě: ředitel vedlejší školy nás nepřijme. Oficiálně proto, že dostal na starosti ještě mateřskou školu poblíž. Neoficiálně a jen mezi čtyřma očima sděleno: odkudsi „shora“ přišlo varování. Jestli přebere dvě Montessori třídy, bude zle a může přijít o „židli“. Chvilku se cítíme bezmocní. Oficiální cestou nezmůžeme nic. Naše domněnky, že zapracoval pan ředitel stávající školy (bývalý inspektor ČŠI a člen nejrůznějších komisí na Ministerstvu školství) budou jen šuškandou a pomluvami… Bezmoc se ale mění v odhodlání. Jde nám o „naše“ učitelky. Pokud nenajdeme jinou školu, chceme, aby na té stávající měly klid k práci.

Pan ředitel také dělá různé kroky. Přijme učitelku, která se teprve školí v Montessori kurzu a nabízí nám zřízení třetí třídy pod jejím vedením (nikoliv od září, ale od 28.4.!). Na schůzce ke konci dubna ovšem přizná, že zájem ze strany rodičů byl nulový. Situace se na obou stranách vyhrocuje, za rodiče podáváme stížnost na některé kroky ředitele (např. porušení požární bezpečnosti – během spaní ve škole byl ponechán nezakódovaný a nezamčený pouze jediný vstup). Další schůzce jsou už přítomni i tři zastupitelé městské části. Ti rodiče, kteří věří v dohodu a možnost setrvání obou stran na jedné škole, navrhují: ať se pan ředitel s učitelkami sejdou za účasti nezávislého mediátora a pokusí se najít společnou řeč! Ředitel doslova říká: „Mediátora velice vítám!“ Dokonce je ochoten zaplatit jeho práci ze školních zdrojů. Dva rodiče jsou pověřeni, aby mediátora kontaktovali a schůzku domluvili.

Jaké překvapení, druhý den oznamuje ředitel na stránkách školy, že rezignuje, protože mu skupina rodičů brání ve vykonávání kompetencí. Maminka ze školské rady distribuuje dopis na ředitelovu podporu, kde se dočítáme: „Dvanáct rodičů dětí z Montessori třídy se snaží vyřešit si své problémy a zasahovat nemístně do pracovně právního vztahu mezi ředitelem školy a dvěma učitelkami třídy montessori. Tito rodiče šířením pomluv, lží a silnou dezinformační kampaní vyvíjejí nátlak na ředitele a požadují, aby rezignoval na svoji funkci…“ Jsme nemile překvapeni. Dotyčná maminka nebyla na společné schůzce, jejímž výstupem byla dohoda dalšího jednání s mediátorem (o rezignaci ředitele napadlo slovo), tím pádem má zřejmě špatné informace. Ale jak je možné, že ředitel dovolí vyvěšení tohoto dopisu na dveřích školy, na webových stránkách školy a jeho distribuci dětem přímo do školních tašek? Do té doby nic netušící Kryštof mi dopis předává se slovy: „Já nechci, aby pan ředitel odešel, on je děsně super.“ Ptám se, kolikrát pana ředitele viděl. „Asi jednou nebo dvakrát, ale on je tak super!“

Nejsem jediná znechucená celou situací. Polovina rodičů budoucích prvňáčků nevydrží nejistotu a přehlašují děti do jiných škol. „Silné jádro“ rodičů bojujících za dvě učitelky ovšem vytrvává. Oslovujeme ředitele různých škol v okolí. Naše snaha je korunována úspěchem: jedna z nich nás od září přijme, ovšem za podmínky, že sami vybavíme třídy potřebnými pomůckami. (Odhadem jde o náklady ve výši 150 tisíc korun na třídu.) Zvláštní, ředitel stávající školy se novou informaci opět brzy dozvídá a hned stahuje rezignaci… už nás to nepřekvapuje, známe přece pohádku o Pyšné princezně – „odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil.“

Soustředíme se raději na práci, kterou musíme udělat, aby naše děti pokračovaly ve výuce pod vedením učitelek, se kterými jsme spokojeni. Zakládáme občanské sdružení, sháníme peníze, otevřeme webové stránky sdružení. Většina z nás učinila tímto zásadní a praktickou zkušenost s fungováním tzv. „občanské společnosti“. Kromě stresu nás celá situace obohatila o pozitivní zážitky sounáležitosti a aktivity.

Dodatek: Záměrně nerozebírám konkrétní konflikty mezi ředitelem a učitelkami, „kdo co komu řekl a udělal“. Faktem zůstává, že ředitel za celou dobu formálně (písemně) nevytkl učitelkám na jejich práci NIC konkrétního (kromě toho, že na vysvědčení nehodnotily jednotlivé „výchovy“ – výtvarnou, tělesnou a hudební – každou zvlášť). Přesto tvrdil, že pracují nekvalitně. Na různé školy rozeslal mail, ve kterém sděluje jejich ředitelům, ať si dají pozor na podobné jednání – doslova v něm uvedl: „Učitelky se urazily a zašly se zeptat ředitele sousední školy, zda k němu mohou přejít i s dětmi… maso je maso a za každý kusanec je normativ, že. Myslím, že je to docela zajímavý návod pro všechny nespokojené a nekvalitně pracující učitele, které budete nutit pořádně pracovat.“ Informace o nekvalitní práci učitelek ředitel opakovaně odmítal rodičům podat – s vysvětlením, že jde o pracovně-právní problém, do kterého veřejnosti nic není a že za kvalitu vzdělávání na škole odpovídá ředitel, nikoliv rodiče.

My - rodiče třiceti dětí jsme se ovšem odmítli smířit s tím, že nemůžeme mluvit do toho, kdo naše děti bude učit – navíc ve specifickém učebním programu. Taková doba, kdy jsme museli držet pusu a krok, snad už minula. A tak jsme si vybojovali Montessorku!