Učení dětí není výrobní proces

Myslíte si, že slabým žákům ve škole je třeba přitáhnout otěže? Pär Ahlbom, zakladatel intuitivní pedagogiky, švédský učitel a hudebník tvrdí pravý opak: jen svobodné a spokojené děti se mohou něco naučit.

Co se vlastně skrývá pod názvem intuitivní pedagogika?

Ve škole se člověk často dostává do situací, kdy nemůže jednat podle předem stanoveného plánu. V takových chvílích se musí spolehnout na intuici. Když učitel není intuice schopen, děti to chápou jako jeho bezradnost, a to není dobré. I dospělí by měli mít schopnost hrát si, improvizovat. Když děti uvidí, že si dospělý umí hrát, že umí žít v radostném světě hry, budou se cítit daleko bezpečněji a budou i spokojenější samy se sebou. Je na škodu, když se domácí prostředí od školního pro dítě příliš liší. Pokud je domov místem, kde je spousta zábavy, kde člověk může dělat legraci, kde nejsou tak jasná pravidla, a škola je naopak místem, kde je všechno velmi strohé, vše se řídí předem stanoveným plánem a panuje vážná atmosféra, tak to není dobré rozdělení. Děti, které si hrají, jsou většinou velmi spokojené. Děti, které nejsou dostatečně spokojené, se nemohou nic naučit, což konec konců platí i pro dospělé. Když je nám velká zima, nebo když máme nějaký velký problém, nejsme schopni se vnitřně otevřít a něco se naučit. Když si hrajeme, víme, jaké to je, když se člověk cítí dobře.

Co bychom si pod názvem intuitivní pedagogika představovat neměli?

To, co tím určitě míněno není: totiž jen něco bezděky dělat, a nevědět proč. Takový pojem intuice je bohužel velmi rozšířený.

Máte ve vaší škole vůbec nějaký řád nebo pravidla?

Ano, máme celou řadu pravidel. Pořádek či řád je v určitém smyslu dokonce naší specialitou. Když se něčím s upřímným zájmem zabýváte, dáváte tím vzniknout určitému řádu. Neměli bychom zaměňovat řád s tyranií, s nějakým donucovacím systémem. Pokud jsou ve škole děti hodné a poslušné, protože mají strach, nemůžeme mluvit o řádu. Když děti poslouchají učitele proto, že z něho mají strach, určitě nemá skutečnou autoritu. O pravé autoritě lze hovořit, pokud děti upřímně věří tomu, že pro ně děláme to nejlepší, co umíme. Základem pravé autority je pocit bezpečí a důvěry.

Používáte ve své praxi waldorfskou pedagogiku?

Samozřejmě, používáme všechno, co nás může inspirovat. Solvik je waldorfská škola. Celé kolegium velmi intenzivně pracuje s odkazem Rudolfa Steinera. Ale každá dobrá věc, která se zakonzervuje a vnitřně se dále nevyvíjí, se může stát špatnou. A právě něco podobného se děje i s waldorfskou pedagogikou: stává se z ní určité dogma, rituál, mrtvá záležitost. A proto se snažíme co nejvíce vycházet z poznání našich učitelů, z vlastních intuicí. I když nejsou tak dokonalé jako Steinerova filozofie, jsou o to autentičtější. Steinerovy spisy můžeme nadále studovat. Musíme se ale postarat o to, aby impulzy, které ze Steinera vycházejí, byly propojeny s dnešním světem. Není dobré, když se waldorfská pedagogika uzavírá před zbytkem světa na ostrůvcích, kde se mluví řečí, které nikdo jiný nerozumí.

Kdybyste měl před sebou člověka, který nezná waldorfskou pedagogiku a není antropozof, jak byste mu vysvětlil, co je jádrem intuitivní pedagogiky, co je za vašimi hrami a metodami?

Těch jader je víc. Představte si to jako malinu složenou z mnoha drobných kuliček. Existuje ale jedna ústřední myšlenka, totiž že každé dítě je dobré. Neexistují špatné děti. Jistě, děti se někdy chovají špatně, až nepřijatelně. To se stává i dospělým. Ale člověk jako takový nemůže být nepřijatelný. Každý dělá to, co v daném okamžiku považuje za nejsprávnější. V případě dítěte bychom se měli tím víc snažit pochopit, proč dělá to, co dělá. Musíme jeho chování akceptovat jako určitou skutečnost. Pokud říkám, že takové být nesmí, vytvářím tím bezvýchodnou situaci. Právě o děti, které se špatně chovají, by se měl pedagog zajímat nejvíce. Nezajímá-li ho to, není dobrý pedagog. Steiner a ostatně i jiné vývojové psychologie popisují určitý ideální archetypální vývoj člověka. Tento vývoj ovšem předpokládá, že v cestě nestojí žádná překážka. Člověk není jen součást přírody, jako třeba strom nebo květina. Má v sobě něco, co v přírodě není, své já, které může do jisté míry svobodně jednat, čímž vznikají odchylky od ideálního vývojového oblouku. A tyto odchylky jsou na pedagogice nejzajímavější. Neměli bychom si myslet, že pokud se dítě nevyvíjí podle ideálu, je něco v nepořádku.

A ta další jádra?

Například autonomie dítěte. Dítě se musí odvážit říct, jak se cítí. Nemusí se ptát dospělého, jak se má cítit, aby bylo považováno za hodné. V opačném případě pociťuje zmatek, protože cítí, že takové, jaké je, vlastně být nesmí, a v důsledku se přizpůsobí. Takové děti považujeme většinou za poslušné, pořádkumilovné, přátelské. Jenže ve skutečnosti se tyto děti jen přizpůsobily. Uvnitř jsou jiné, než jak to vypadá navenek. Další podstatnou myšlenkou intuitivní pedagogiky je komunikace, vzájemná výměna. Veškerá výuka by měla probíhat v rovině komunikace. Nemělo by to být tak, že mluví jen učitel, nebo se sice na něco ptá, ale přitom očekává konkrétní odpověď. Dnes se na to téma již hovoří o tzv. dialogické pedagogice, což je velmi rozumná cesta. Dítě, které si umí hrát, umí také komunikovat. Dítě, které si hrát neumí nebo nechce, se necítí dobře a komunikovat nechce. Jsme-li schopni komunikovat, hrát si se sebou i se světem, můžeme se učit. Říkat, že potíže s učením u dětí souvisí s tím, že se dítě nechce učit, je přinejmenším zvláštní. Všechny děti se ve skutečnosti chtějí učit. Problém je v tom, že se necítí dostatečně dobře a bezpečně, a proto nejsou schopné učit se. Opět dám příklad se zimou. Když budete mrznout nebo mít nezvladatelný hlad, těžko se něco naučíte, musíte se nejprve obléct nebo najíst.

Jste hudební skladatel. Je nějaká moderní hudba, která vás doopravdy zaujala?

Hudba jako taková je dalším z oněch jader, na která jste se mě ptali. Škola je vlastně určitý hudební proces. Zajímavá moderní hudba má v sobě hodně disonancí. Měli bychom se je naučit mít rádi. Pokud lidé touží vrátit se do dob, kdy bylo vše v harmonii, není něco správně. V naší škole hraje hudba zásadní roli. Hudba jako taková, která fyzicky zní, ale i její rytmus, který se promítá do kompozice výuky. Další zásadou intuitivní pedagogiky je správný vztah k přírodě. Děti by měly mít velmi intenzívní vztah ke všemu kolem nás, co nějakým způsobem r oste, vyvíjí se – ke stromům, zvířatům a rostlinám. To, jak se člověk staví ke světu rostlin, zvířat a minerálů, je velmi důležité. Špatným vztahem svým způsobem podminováváme svou vlastní existenci. Děti i mladí lidé mají v tomto smyslu často hodně rozvinuté morální cítění. V oné pomyslné malině intuitivní pedagogiky bych zdůraznil ještě jedno úplně mladé jadérko. Je jím naše výuka o/ke svobodě. Vycházíme z určitého politického přehledu, z toho, jak se v dějinách vyvíjela idea svobody. Na druhé straně probíráme svobodu i z psychologického hlediska. Postupně se dostáváme až k otázce osobní svobody. Probíráme dětská práva, práva žen a rovnoprávnost. Důraz klademe i na problematiku rasismu, rovnosti či nerovnosti mezi různými rasami a národy.

Jakou roli hrají v intuitivní pedagogice další druhy umění? Zatím jste zmínil jen hudbu.

Celá pedagogika je druh umění. Pokud chápu pedagogiku jako výrobní proces, tak je to hodně špatně. Děti by měly hodně pracovat se svojí kreativitou, měly by být povzbuzovány k tvořivosti. Jak kdysi řekl Joseph Beuys – všichni lidé jsou tvořiví.

PÄR AHLBOM (1932) je skladatel, hudebník, učitel a novátor v oblasti pedagogiky. Před třiceti lety založil v Järně ve Švédsku školu Solvik. Solvik byl založený po několika letech „hraní si“ skupiny mladých nadšených lidí, kteří se rozhodli pochopit dětský svět. Samotní zakladatelé svoji školu pokládali za waldorfskou, protože vycházeli z antroposofi e a z pedagogických idejí Rudolfa Steinera. Od hlavního proudu waldorfské pedagogiky se však jejich pojetí značně lišilo a snad právě díky těmto střetům vznikla intuitivní pedagogika. Pär Ahlbom a jeho kolegové ve škole Solvik se snaží dosáhnout toho, aby se dítě stalo vnitřně svobodným člověkem, kterého není možné zmanipulovat, který si samostatně utváří svůj vlastní život. Který ví, co chce, a neplete si to s tím, co od něho chce jeho okolí nebo společnost. Na to, aby to děti dokázaly, musí mít kolem sebe dospělé, kteří jsou sami takoví. Proto hlavním požadavkem, kladeným na učitele v Solviku, je být sám sebou. A stále znovu o to usilovat. Od takového učitele děti nasávají všechno to, co má ve své duši rád. Děti se totiž učí nejen ze slov, ale daleko více z činů a vnitřních postojů učitele. (kraem)

Pavel Kraemer vystudoval MFF UK, waldorfský seminář pro středoškolské učitele v Praze a tříleté pokračující vzdělávání na waldorfském semináři v německém Kasselu. Vyučuje na waldorfském lyceu v Praze, koordinuje mentorskou činnost zahraničních lektorů, vzdělávání učitelů v zahraničí a žákovské é výměnné pobyty, je zástupcem projektu evropského portfolia (EPC) za ČR.