Kdo nepatří do zvláštní školy

Chtěla bych reagovat na články, které se teď rojí na českém i-netu i v českých novinách ohledně umisťování dětí do zvláštních škol. Konkrétním podnětem pro toto zamyšlení je článek "Tisíce dětí chodí do zvláštních škol, i když tam nepatří“, uveřejněný na www.idnes.cz. Reaguji proto jako učitel i jako rodič dítěte, které sice podle paní ministryně školství Kopicové do praktické školy nepatří, ale běžná škola základní pro něj naprosto nemá uzpůsobeny podmínky k jeho vzdělávání a výchově vzhledem k jeho specifickým výukovým i výchovným potřebám.

Ráda bych vás upozornila, že se aktivitou ministryně Kopicové děje věc, která se velmi negativně může dotknout nás všech (obzvláště všech dětí, které v našem státě máme, ať jsou jakékoliv národnosti, pleti, postižení, nadání či inteligence.), pokud ji nějak společnými silami neovlivníme.

Nejprve velice stručně představuji současný stav na prvním stupni našich základních škol. Máme školy, které mají dnes na prvním stupni obvykle kolem 22 dětí ve třídě, tu více, tu méně. Ve třídě je obvykle paní učitelka, která se snaží většinou poctivě s dětmi pracovat, ovšem ne každá to zvládá stejně kvalitně. Dovolíme si říci, že většina prvňostupňových učitelek (učitelů) poctivou snahu vzdělávat děti má, ovšem prakticky jsou schopni zvládat pracovat v současném systému velmi rozsáhlého ŠVP (školského vzdělávacího programu, který má každá škola vypracován na základě Rámcového vzdělávacího programu) a za současné dětské populace hlavně s dětmi chytřejšími a méně problémovými. Stačí si s pár učiteli popovídat, aby člověk zjistil, že současné děti jsou stále méně schopny zvládat výuku jak po stránce vzdělávání tak vlastnostmi chování, že hodně z nich má diagnostikovanou nějakou poruchu učení atd. (Nabízejí se alternativní metody, ale ani tyto metody nejsou samospasitelné; ne každý učitel ví, jak je správně používat...) Původní reforma školství po revoluci a vytvoření RVP mělo mít za cíl zmenšit množství zatížení dítěte přemírou informací z důvodu, aby bylo více času naučit dítě, jak se s poznatky pracuje, k čemu je vzdělání dobré, jak být dobrým člověkem, jak být podnikavým atd. – tzv.„klíčové kompetence“. Klíčové kompetence tedy teoreticky máme. Ovšem k nim se přidal RVP, který je značně rozsáhlejší a zas jde hlavně o to, co dítě zná, dovede, vysvětlí.

Naskýtá se otázka, zda pro první stupeň by nestálo za to zavést, aby každé dítě se učilo dobře číst (a stát se čtenářem), psát (a umět formulovat své myšlenky), počítat a rozvíjet se v logickém myšlení, používat počítač a základy angličtiny a jednoduchý všeobecný základ, u školsky méně úspěšných dětí na základě individuálního plánu - a zbytek podrobností, které jsou v RVP a ŠVP v současné době – čili opět týkající se hlavně informací - by bylo možno uplatnit dle zájmu dětí...)

Ale vraťme se k původnímu tématu. Do tříd, kde učitelé pracují na plné obrátky, a i tak jsou na hraně možného, se paní ministryně rozhodla umisťovat i děti daleko méně či jinak nadané, různě narušené, méně schopnostně vybavené atp z důvodu, že přece nesmíme nikoho diskriminovat a co by si o nás sousední státy pomyslely.

Čili, pokud mám pocit, že ve vzdělávání a výchově na základních školách to jde plošně poněkud z kopce a učitelé i rodiče jsou z toho mnohde znechuceni, tak místo nápravy se ještě přidá další problémový činitel!

Jak to v praxi může často vypadat? Paní učitelka dostane do třídy k 20 průměrným dětem, které jakžtakž stíhá, dvě děti romské a jedno české národnosti, které má velké poruchy chování i učení z důvodu, že ho kdysi český stát nechal až do tří let v kojeneckém ústavu, než byl tak laskav, aby ho svěřil do pěstounské rodiny. Paní učitelka má na všechny děti stále jen 45 minut vyučovací hodiny. Tyto dvě romské děti jsou na dost nižší úrovni, ačkoliv inteligence je celkem podobná k ostatním dětem, prostě jsou jenom rozvinuté a i nadané v úplně jiných oblastech než děti ostatní. Než se jim podaří alespoň částečně doplnit to, co ostatní děti používají samozřejmě, trvá to několik let. Mezitím už celá třída čte v čítance pro třetí třídu a tyto děti by se potřebovaly učit spíše ze slabikáře pro třídu první, aby se vůbec naučily správně číst, což je základ vzdělání. V té době už ale mají naordinovanou angličtinu, a tak se ve všem pouze tak nějak matlají a čeká se, kdy se někdo smiluje a do praktické školy je pošle (kde by se vlivem menšího kolektivu a většího věnování od učitele mezitím už daleko více rozvinuly a naučily se určité pracovní kázni).

Další dítě - z raného pobytu v ústavu deprivované - je schopno se soustředit jen tehdy, když na něj učitelka přímo mluví, když vysloveně u něj sedí. V momentu, kdy se vzdálí, dítě odchází z místa, není schopno se soustředit, nerespektuje běžné pokyny, snaží se rozesmát třídu různými vtípky a protože je inteligenčně spíše podprůměrné, dostává dost často špatné známky, z čehož se následně zatvrdí se na výuce podílet...a naučí se ve škole zlobit o sto šest, ačkoliv pěstounští rodiče i paní učitelka se snaží mu pomoci.

Co z těch všech dětí po několika letech školní docházky bude? Z těch „normálních“ pravděpodobně skrytí trochurasisti, protože zatímco měly mít zajištěné podmínky ke svému rozvoji, se musely každou hodinu střetávat s tím, že paní učitelka na ně měla o dost méně času, protože když zrovna nedoučovala ty romské, tak se snažila usměrnit toho deprivovaného, aby alespoň chvilku nějak pracoval a nevyrušoval.

Z těch romských budou pravděpodobně částeční analfabeti, protože na každého paní učitelce vybyde logicky jen několik minut času za vyučovací hodinu, chce – li se alespoň trochu věnovat i ostatním dětem, které jsou v látce úplně jinde. A pokud to na následném pobytu v praktické škole nedohoní, číst už se pořádně nenaučí. A z toho deprivovaného bude velmi zatvrzelá zraněná osobnost, která si bude zvyklá dělat, co chce, s velmi zhoršenými problémy v sociálních vztazích.

Zatímco na tyto 3 komplikovanější děti je ve speciální či praktické škole určen při počtu 8 takovýchto dětí 1 učitel a 1 asistent, kteří mají speciální vzdělání pro práci s těmito dětmi, speciální pomůcky a vybavení atd., v základní škole pro ně logicky z nedostatku pracovních sil nevybyde téměř žádný čas pro jejich optimální rozvoj. Z toho důvodu se dá jasně tvrdit, že pro tyto děti sice praktické školy nejsou ideální místo, nicméně zatím pořád o dost lepší pro jejich celkový rozvoj než běžná základka s velmi nedostatečnou péčí, za kterou ovšem chudák učitelka prostě nemůže.

Pokud tyto děti tedy nechceme tzv. diskriminovat nějakou zvláštní praktickou speciální školou, je naprosto nutné zajistit jim v běžné škole minimálně stejné podmínky, které mají v těchto speciálních školách, a to se může dít jedině za výrazného přidání jak financí, tak speciálních pracovních sil. Pokud podmínky nebudou vytvořeny, jde opět o diskriminaci a navíc o zanedbávání rozvoje dětí.

Paní ministryně si asi toto neuvědomuje anebo je hluboce neznalá daného problému, když je ochotná tyto komplikovanější děti hodit do běžné školy, nechť si tam plavou, jak chtějí, hlavně, že je integrujeme. Ať si to česká učitelka zvládne, jak chce. Paní ministryně zapomíná ale na to, že to hraničí se zanedbáváním všech našich dětí – těch normálních i komplikovanějších (celý kolektiv dětí je jednoduše přetížen do doby, dokud to učitel bez potíží nebude zvládat, což je snad nad hranici lidských možností a i když jsou mezi učiteli Komenští, kteří to berou jako osobní výzvu, i tak toho mají plné brýle; či může nastat i rezignace ze strany učitele, což se může promítnout na vnitřním nepřijetí problematických dětí a jejich následné obrovské diskriminaci ze strany většiny kolektivu, protože děti snadno napodobují negativní a i třeba podvědomé chování učitele). Nejprve je bezpodmínečně nutné v běžných základních školách udělat pro tyto komplikovanější děti mnoho změn, bez kterých v těchto školách v lepším případě pouze živoří, a teprve v následujícím kroku je začít přemisťovat z praktických škol do tzv. hlavního vzdělávacího proudu běžných základek.

A jak a jaké změny provést, když i tak je rozpočet školství hodně napjatý? Rozhodně je nutné více speciální pracovní síly, individualizovat výuku, volit učebnice těmto dětem odpovídající, ...ovšem na to peníze nejsou a výhledově asi ani nebudou. Takže zatím nám poroste většina děti v běžných základkách za této divoké integrace jako dříví v lese a je jen otázka času, kdy nějaká skupina podá k nějaké zahraniční instituci stížnost, že sice děti nejsou diskriminovány nějakým typem školy, nicméně se stejně na střední školy nedostanou, protože jsou v hlavním vzdělávacím proudu systémově zanedbávané, nejsou jim poskytovány speciální metody, pomůcky atd., na které mají podle školského zákona i v běžné škole nárok.

Osobně jsem původně byla praktickým školám spíše méně nakloněna, ale když jsme viděli, jak se u nás v praktických školách s dětmi velmi kvalifikovaně pracuje, zjistila jsem, že je přece lepší, aby toto naše pěstounské komplikovanější dítě bylo šťastnější a rozvíjející se v praktické škole než nevzdělávající se a nepřímo diskriminované ve škole základní. Až bude základní škola mít tak dobré podmínky jako škola praktická, teprve tehdy budu pro integraci, jinak je tato plošná nepřipravená divoká integrace do běžných škol (na nátlak nějaké organizace typu Zvůle práva) obrovským poškozováním dětí se specifickými potřebami i poškozováním dětí běžných.

Pokud se argumentuje tím, že ve vyspělé Evropě integrace školsky méně úspěšných dětí funguje dobře, je to tím, že tam mají poněkud jiné podmínky ve školách, hlavně mají větší počet pedagogických pracovníků, což jim umožňuje s dětmi daleko více individuálně pracovat. V podstatě nemají téměř zvláštní školy proto, že pomůcky i speciální pedagogy mají přímo v základních školách - to u nás ovšem většinou není.

Závěrem se naskýtají otázky pro nás rodiče:

• Jak chceme, aby vzdělávání našich dětí ve školách vypadalo?
• Chceme integraci (včlenění) komplikovanějších dětí za cenu, že se budou daleko méně rozvíjet než ve školách praktických a že tím budou i běžné děti poškozovány, protože na jejich rozvoj bude o dost méně času?
• Máte s integrací Vašeho dítěte nebo spolužáka Vašeho dítěte dobré zkušenosti?
• Setkáváte se spíše s kvalitnějšími pedagogy, kteří tyto komplikovanější děti dokážou v kolektivu podpořit a rozvíjet anebo máte jako rodiče zkušenosti s žákovskou vašich ratolestí plnou špatných známek a poznámek?
• Máte zkušenost, že děti komplikovanější si na běžné základce zlobí, jak chtějí, a učitelé s tím nemohou téměř hnout?
• Jak jste spokojeni se školskou reformou a školními vzdělávácími programy, kteréžto dokumenty jsou (i podle šetření České školní inspekce) sice krásně napsány, ovšem povětšinou realizovány spíše částečně?
• Co si myslíte, že je důležité, aby si Vaše dítě z prvního stupně v základní škole odneslo?
• Zdá se Vám výuka Vašich dětí v prvňostupňovém školství kvalitní nebo Vám v ní něco chybí či naopak přebývá?
• Jak jste spokojeni s učebnicemi?
• Myslíte si, že je Vaše dítě školou spíše přetěžováno nebo byste uvítali větší rozvoj a případně v čem?

Případnou diskusi budu bedlivě číst a předem děkuji za všechny konstruktivní názory (Prosím vzhledem k tématu o neosočování na rasisty a nerasisty).

Pokud by o téma vzdělávání dětí na prvním stupni a o téma integrace byl větší zájem, dá se uvažovat případně o vytvoření nějaké skupiny rodičů. Tato skupina by mohla společně naléhat na ministerstvo, politiky a českou veřejnost, aby se s celkovou výukou našich dětí, ať už jsou to děti běžné či komplikovanější, učinily určité konstruktivní změny. Aby tyto změny nevycházely ze strachu před označením z rasismu, ale ze zájmu mít naše všechny děti, ať už jakékoliv národnosti, co nejlépe připravené na dospělý život a tomu vzdělávací proces co nejvíce přibližovat. Tedy o skutečnou a poctivou práci s dětmi. O rozumnou, připravenou a promyšlenou integraci. Také bych uvítala, pokud někde podobná skupina rodičů a učitelů již pracuje, kontakt na ni.