Mám malotřídku s "integrovanými" vyzkoušenou,

a to několik let a v mnoha obměnách.
Díky výuce v ozdravovně, kde se děti střídají po 3-6 týdnech a nikdy není přesně jasné, jaký "druh" žáků se sejde ve třídě, mohu říci, že jsem postupně změnila poměrně radikální názor, že speciální a praktické školy diskriminují a dávají celoživotní nálepku, tudíž by měly přestat existovat.

Mohla bych tu popsat mnoho modelů třídy a klimatu v ní - takže jen pro příklad popis jednoho z modelů (vyučující v našem zařízení učí první i druhý stupeň):
1. stupeň:
Prvňáček běžný
Prvňáček 8miletý se SPU (nebo dnes ADHD)
Druhák "specilní"
Třeťák se SPU - ADHD - nadprůměrně inteligentní (nelze ho opít rohlíkem :o)))
2x třeťák "speciální"
Třeťák - propadlík (kvůli nemoci), zakřiknutý, bázlivý, ale chytrý
2x čtvrťák se SPU - ADHD
1x páťák běžný

Z toho 3 Romové a 4 děti z DD.

2. stupeň
2x šesťák běžný, nadprůměrně inteligentní
1x šesťák "speciální"
3x sedmák se SPU-ADHD (z toho jeden "speciální")
1X sedmák běžný
1x osmák běžný s nekompenzovanou SPU
2x deváťák běžný (z toho jedna mladistvá matka)

opět cca 3-4 děti romské a cca polovina z dětských domovů

Výuka zde mě celá léta baví, ač je hlavním negativem nedostatek zpětné vazby a chtěla bych se časem vrátit k výuce v běžné základní škole, což ale na venkově není úplně jednoduché.

Co se mi však doposud nepodařilo překonat, pouze zmírnit, je strašná únava a vyčerpání po vyučovacím dni a občas pocit bezmoci, protože i kdybych se rozkrájela, nemohu se věnovat všem stejně.
Považuji se za dobrou učitelku - ve smyslu oblíbenosti i toho, co jsem s to žáky naučit - plán, neplán, ale vyučovat několik tříd v jedné a děti s takovým inteligenčním a např. věkovým rozpětím, je opravdu ale opravdu fuška )
A podobné by to bylo i v běžné třídě, běžné škole, mezi běžnými žáky, byť třeba stejně starými.

Je třeba říci, že pokud se sešlo dostatečné množství "specialistů", byla vytvořena speciální či praktická třída, což bylo v podstatě to nejlepší, jelikož tam děti zaznamenávaly mnohem větší pokroky - i za pouhé tři týdny, než když byly "integrované." (to si necucám z prstu nějakou domněnku - děti se k nám z velké části rok co rok vracejí a pokaždé jsou v jiném složení).

Nejsem tedy pro bezvýhradnou integraci - samosebou je to krásná myšlenka a zasluhovala by peníze i promyšlený projekt víc než například státní maturity - protože to v současné době prostě nejde a nejsou k tomu vytvořeny podmínky, nikde žádná záštita v podobě financí, dostatku dostatečně vzdělaných pedagogů, šikovných organizátorů a projektantů.

Ale ještě k těm dětem, co do ZŠS nebo ZŠP nepatří.
Pro autorku: Bohužel jsem se za 13 let své praxe, nejen v ozdravovně, setkala na můj vkus až s příliš velkým počtem průměrně i nadprůměrně inteligentních dětí, které opravdu a skutečně do žádné "zvláštní" školy nepatřily. Ne děti hodné integrace, ale děti, které mohly mít na běžné základní škole vyznamenání! Jen měly smůlu - na rodiče, na učitele, na tzv. odborníky, na zázemí, na sociální podmínky...
A to mě trápí snad ještě víc - není to žádná historie, děje se to stále.
S kamarádkou - "tetou" z DD se nám podařilo umístit dvě "její" děti z tehdejší zvláštní školy do běžné, ač ředitel DD i ZVŠ byli proti (kvůli penězům) a rodičům to bylo jedno.
Obě holky však dnes studují SŠ (tuším, že zdrávku)a jsou spokojené...

Nemohlo by být takových víc? :-(