Pomoz mi, abych to dokázal sám!

Na víceletém gymnáziu se tam otevře prima, fungující podle zásad Montessori pedagogiky.

České děti tak vůbec poprvé dostanou šanci prožít ve vlídné náruči tohoto vzdělávacího systému celou školní docházku, od mateřské školky až po maturitu. Samozřejmě, je to zatím příležitost pro nemnohé. Přesto jde o průlomový krok, který může jasně ukázat úspěšnost a konkurenceschopnost Montessori škol. Otázka „jestli se tam ty děti vůbec něco naučí“ je totiž jednou z hlavních příčin pochybností a nedůvěry.

„Musím říct, že jsme ze začátku měli strach, jestli budeme mít výsledky, jaké si představujeme,“ přiznává RNDr. Anna Jelínková, ředitelka základní školy Na Dlouhém lánu. „Když ale dneska vidíte páťáky, jak na sobě pracují, jak se soustředí, tak si člověk řekne - ono to vážně funguje. Samotnou mě to překvapuje, jak moc je to baví.“

V ZŠ Na Dlouhém lánu mají (kromě těch běžných) sedm Montessori tříd, od prvního do pátého ročníku. Část budovy obývá gymnázium, právě to, které od nového školního roku najíždí na Montessori výuku. Naplnit budoucí primu prý nebyl problém - zájem tu stejně jako u základní školy značně převyšuje kapacitní možnosti.

Všechno má svůj správný čas

První nahlédnutí do Montessori třídy může být pro nezasvěceného matoucí. Ona je zrovna přestávka nebo co? Děti jsou volně rozptýlené po prostoru, některé sedí u stolků, jiné pracují na koberci, každé se zabývá něčím jiným. Vypadají ale zaujatě, nelítají a nekřičí. „Jednou ze základních zásad je práce s takzvanými senzitivními fázemi,“ vysvětluje ředitelka Jelínková. Jsou to určitá období ve vývoji dítěte, která se vyznačují obzvláštní vnímavostí pro některé činnosti nebo podněty. Když se podaří tuto fázi zachytit a využít, dítě si novou dovednost (třeba čtení) osvojí s minimem energie, skoro mimochodem. V běžné škole, kde všechny děti dělají ve stejnou dobu totéž, není možné této výhody využít, v Montessori je ale samo dítě tím, kdo se rozhoduje, čím a kdy se bude zabývat. Úkolem učitele je poskytnout mu optimální prostředí, zajímavé pomůcky a zůstat po ruce, kdyby žáček potřeboval radu nebo pomoc -jinak ale zůstat v pozadí. Tím, že nebude dítě ovládat, neustále mu dávat pokyny, kritizovat ho a opravovat, dá mu možnost uvolnit svoji přirozenou zvídavost a energii.

„To ale neznamená, že si každý dělá, co chce,“ upřesňuje ředitelka. „Děti mají svobodu, ale v rámci jasných pravidel.“ Mohou se rozhodnout, s čím budou pracovat, započatou činnost ale musí dokončit - tedy nést za své rozhodnutí odpovědnost.

Už od druhé třídy mají děti individuální týdenní plány, na kterých pracují. Společně s učitelem si vytvářejí pravidla vzájemného soužití, která jsou - různě výtvarně vyvedená - součástí výzdoby tříd. „Vyslechnu názor kamaráda, nechám domluvit,“ můžeme si přečíst v té, kde zrovna jsme. Nemáte dojem, že by se taková cedulka hodila i do vaší kanceláře?

(Nejen) chytrým Montessori svědčí

V další třídě zrovna hrají na slovní druhy. Děti připisují slova na poskládaný papír, aniž by věděly, co napsali ti před nimi. Tohle kolo se ale moc nepovedlo - někteří kluci pašují do hry „ošklivá“ slova. „Miláčkové, tak to jste mě teda zklamali,“ říká klidně učitelka. „Končím hru, a vy byste se měli nad sebou zamyslet. Pokud ještě někdy budeme mít odvahu hrát na slovní druhy, doufám, že to dopadne lépe.“ Kluci, kteří ostatním zkazili hru, vypadají poněkud schlíple.

Jdeme o dveře dál. Děti tam sedí v kruhu na koberci a Terezka je právě seznamuje s knížkou, kterou přečetla. Souvisle vypráví děj, ostatní děti pozorně poslouchají a trpělivě čekají, až domluví.

Zato páťáci sedí všichni u stolečků a hrbí se nad papíry - obrázek v jiných školách naprosto běžný, tady prý ale velmi nezvyklý. Držme jim palce, právě totiž píšou test. „V páté třídě už musíme známkovat,“ vysvětluje ředitelka. „Většina dětí od nás odchází na gymnázia nebo různé speciální školy, třeba hudební nebo matematické, takže musí dostat běžné vysvědčení.“

Jinak je v Montessori školách hodnocení výhradně slovní. Podrobně se v něm popisuje, co už dítě zvládlo, a naznačuje směr dalšího zlepšování. A to je kámen úrazu: „Jakmile je tam něco o zlepšování, rodiče se domnívají, že má dvojku. Těžce to nesou. Prostě tam my dospělí potřebujeme vidět ta čísla, pořád si to v duchu překládáme.“

Výhody tohoto systému se podle Anny Jelínkové nejvýrazněji projeví u dětí z okrajových částí spektra - jak u těch nadaných a ambiciózních (nic je nebrzdí v rozvoji), tak u dětí pomalejších či handicapovaných. Za osm let se tady museli rozloučit jen se třemi žáčky - ve všech případech šlo o děti mimořádně hyperaktivní až agresivní, které rušily spolužáky a ničily jejich práci. Takové děti potřebují pevnější vedení a možnost volného pohybu a samostatného rozhodování se pro ně nehodí.

Proč nejsou Montessori školy všude

Máme tady ucelený, desítkami let vyzkoušený pedagogický systém, který po celém světě prokazatelně funguje. Jak to, že se takhle ještě nevyučuje v každé škole?

Příčin je hned několik. Tou hlavní asi bude extrémní náročnost na učitele. „Hledají se neuvěřitelně těžce,“ potvrzuje ředitelka Anna Jelínková. „Učitel musí samozřejmě perfektně ovládat metodiku, která je mnohdy velmi odlišná od toho, co zná. Ale nejen to. Musí na to být typ, musí umět potlačit svoje ego, a zdaleka ne každý je k tomu disponován.“ Kvalifikaci získávají učitelé v náročném, půldruhého roku trvajícím kurzu, který pořádá Společnost Montessori; ne každý absolvent ale do školy opravdu nastoupí.

Dalším problémem by mohla být často zmiňovaná finanční náročnost vybavení. Tzv. materiál Montessori zahrnuje širokou škálu speciálních učebních pomůcek, ať už se jedná o smyslovou výchovu nejmenších dětí (hladký/drsný), o zeměpisné skládačky nebo „banku“ pro výuku matematických operací. Hlavní hodnota materiálů nespočívá jen v jejich estetické hodnotě, ale hlavně v promyšlenosti jednotlivých souborů. Jsou vytvořeny tak, aby s nimi děti dokázaly manipulovat téměř bez pomoci a samostatně objevovat jejich tajemství. „Třeba korálková banka mě jako matematika velmi oslovila,“ říká ředitelka Jelínková. „Jakmile se děti naučí přechod přes desítku, nejsou už nijak omezené. Je zvláštní vidět prvňáčky, jak počítají v desetitisících…“ Originální Montessori pomůcky jsou pořád poměrně drahé, už ale ne nedostupné. „Co se dá vyrobit vlastními silami, to paní učitelky vyrábějí, co se nedá, objednáváme. Dá se to zvládnout. Ekonomicky nás daleko víc tlačí počet dětí. Máme jich ve třídě jen osmnáct, ale dotace dostáváme na žáka.“ I tenhle problém ale Na Dlouhém lánu vyřešili. Díky vstřícnosti zřizovatele Prahy 6 bylo možné zařídit, aby sdružení Montessori rodičů přispívalo na platy učitelek formou vázaného daru. Každý žáček tak přijde rodiče na 500 Kč měsíčně.

Za to, že se do školy těší, to stojí, ne?