Waldorfská škola: Ano, ale...

Že máme letos v rodině předškoláka, jsme samozřejmě věděli dávno, ale zápis byl přede dveřmi a my stále neměli jasno v tom, do jaké vzdělávací instituce se s naším rodinným stříbrem vydáme.

Ne že by v okolí žádné základní školy nebyly, my jsme si však výběr omezili na dvě škatulky: Pošleme synka do tzv. školy waldorfské či tzv. obyčejné? Rozhodování to věru nebylo lehké. Tím spíš, že alternativní škola waldorfského typu pro nás není neznámou pevninou. Naše rodina totiž zahrnuje i dva plnoleté syny, kteří zmíněnou školu absolvovali.

Žádný stres, žádné známky

Na tomto místě se sluší uvést, že nám rodičům je tento typ pedagogiky velmi blízký.

Sympatické je nám i učení Rudolfa Steinera, z jehož myšlenek vychází. Už slyším, jak se podivujete: „Tak co vlastně řešili? Dvě děti tam měli, fandí tomu, tak jaképak dilema?“

Pokusím se objasnit, odkud ono dilema pramení, a podotýkám, že vycházím ze subjektivních zkušeností - někdo může mít zkušenosti úplně jiné.

Třída na waldorfské škole, když se povede, je úžasně tvořivé místo. Jeho estetika je nesmírně příjemná - přírodní materiály, jemné pastelové barvy, ručně vyráběné pomůcky (např. penály), hudební nástroje apod. Jako dítě bych se v takovém prostředí určitě cítila dobře. Vyučování je velmi rozmanité co do forem a přístupů, klíčový předmět prolíná všemi ostatními hodinami, děti hrají hojně na flétnu, malují, pletou, hrají divadlo a zabývají se spoustou dalších tvořivých činností, na jejichž výčet mi zde nezbývá místo. Učebnice se většinou nepoužívají, děti si podle instrukcí učitele zaznamenávají látku do krásně vybarvených sešitů. Žádný stres, žádné známky, na vysvědčení jen slovní hodnocení, jehož větší část je v prvních ročnících navíc určená jen rodičům, pro dítě je zde pouze jeden souhrnný, víceméně motivační odstavec a - básnička. Jejím autorem je většinou třídní učitel, který v ní vždy vystihne to, co je pro dítě typické nebo co mu chce nenápadně sdělit o jeho povaze. Tuto báseň se děti učí nazpaměť a celý následující školní rok si ji připomínají - recitují ji třeba před třídou.

Výuka probíhá v takzvaných epochách, kdy se jeden klíčový předmět (například matematika) učí v dopoledním dvouhodinovém bloku každý den po dobu čtyř až šesti týdnů. Potom se přechází na předmět další, např.

češtinu, dále třeba na přírodopis, takže k matematice se děti dostanou opět po několika měsících. Ve zbylých hodinách standardní délky se učí méně klíčové předměty - angličtina, němčina, výtvarná a hudební výchova, tělocvik a další. Kromě tělesné výchovy je zde navíc předmět zvaný eurytmie - zvláštní, umělecky pojatá pohybová výchova. Školní rok je protkán řadou slavností, které jsou založeny jednak na křesťanském členění roku (vynášení Morany, svatý Martin...), jednak na prezentování toho, co se děti naučily (měsíční slavnosti, akademie). Jeden třídní učitel učí maximum předmětů, které je schopen zvládnout, a měl by třídu doprovázet do osmého až devátého ročníku, tedy prakticky po celou školní docházku.

Prchavé nadšení

Z uvedeného vyplývá, že mise třídního učitele je velice náročná, a to je také první kámen úrazu. Jistě by bylo ideální, kdyby se takového úkolu ujal člověk s pedagogickým vzděláním, člověk, který navíc absolvoval „seminář waldorfské pedagogiky“ a má ještě zkušenosti s výukou na prvním (a vlastně i druhém) stupni. Taková bylina je ale v luzích a hájích waldorfských škol nesmírně vzácná. Zatímco na běžné škole zpravidla první třídní učitel dovede děti do druhé až páté třídy a opět přebírá nové prvňáčky, učitel na WŠ musí nejprve provést děti celou (nebo téměř celou) školní docházkou, než může zúročit své zkušenosti nabyté na 1. stupni. Protože však zájem o tyto školy neustále narůstá, a tím stoupá i potřeba nových pedagogů, je dost pravděpodobné, že prvňáčka bude učit člověk víc nadšený než plně kvalifikovaný a zkušený. A nadšení má, bohužel, časem a s narůstající únavou tendenci vyprchávat.

Dost krutý střet

Dalším z mého pohledu problematickým bodem je už zmíněná absence učebnic.

V praxi to vypadá tak, že děti s učitelem nějakou látku ve škole intenzivně prožívají (záměrně neužívám slovo probírají, ony ji opravdu všemi způsoby prožívají) a poté ji učitel shrne do stručného zápisu, který si děti zanesou do sešitu. Nemocní a další chybějící jedinci to v tomto bodě nemají lehké - prožitek jim chybí, k zápisu jim chybí souvislosti a učebnici, kde by si to přečetly, nemají. Látka je často pojatá tak, že nelze prostě jen tak sáhnout po běžné učebnici pro ten či onen předmět a ročník. Rodič může mít ze zápisu v sešitě pocit, že tady ani není co s dítětem opakovat, má toho v sešitě dvě stránky - a ví o tom něco víc? Tady se děti přirozeně dělí na ty, které si něco více pamatují a které ne.

A protože nejsou známky ani učebnice, nemá rodič zpětnou vazbu, co by vlastně dítě mělo umět a co z toho opravdu umí. Tuto zpětnou vazbu často získá, až když otevře nějaké modelové přijímací zkoušky na gymnázia a jiné střední školy. A začne se chytat za hlavu, co že to dítě celých 5 (7, 9) let dělalo, že nic neumí. Zde totiž dochází ke střetu s většinovým školstvím, které pro pohodové, řadu let nestresované tvořivé waldorfské dorostence představuje tvrdý náraz. Pravda, znám i několik rodin, kde to šlo hladce a dítko bez problémů odmaturovalo na běžné státní střední škole, v naší rodině se to ale bez zádrhelů neobešlo. A nejsme jediní. Nejlépe jsou na tom ti, kdo se rozhodnou dojít waldorfským školstvím až k maturitě, zde mi ale osobní zkušenosti chybí, protože naše dvě děti řekly u určitém okamžiku: Dost! Střet s krutým soutěživým světem může být tedy pro absolventa waldorfské školy náročný. Naštěstí je na těchto školách hojnost dětí z uměleckých rodin, které vesměs hladce přecházejí na umělecké průmyslovky, konzervatoře a jiné specifické typy středních škol.

Bez známek na půl plynu

S náročnou úlohou pro učitele na WŠ se pojí ještě jeden problém. Jemné a vstřícné prostředí, hlavní deviza těchto škol, se bohužel občas mění v jejich prokletí. Přitahuje totiž pozornost rodičů dětí, které by možná na tempo běžné školy nestačily, nebo mají sociální či jiné problémy. Může se tak stát, že tyto v různých směrech poněkud handicapované děti jsou zde přítomny ve větším poměru než na běžných školách. To opět klade velké nároky na učitele, a pokud není opravdu zkušený a kvalifikovaný, přizpůsobí této skupině tempo výuky. Rychlejší či nadanější děti se chtě nechtě srovnají a časem zařadí na poloviční plyn.

Příběh s otevřeným koncem

Posledním bodem, který bych ráda zmínila, je absence známek. Sama nejsem soutěživý typ a tato zásada je mi osobně sympatická.

Nemohla jsem ale přehlédnout, že tomu ctižádostivějšímu z našich synů tak trochu scházela možnost vyniknout. Jsem přesvědčená, že kdyby tuto možnost měl, více by se snažil. Takhle velmi rychle pochopil, že dostane pochvalu stejně jako ostatní a není třeba se předřít.

Bylo toho ještě daleko víc, co nám přicházelo na mysl, když jsme zvažovali, na jakou základní školu zapíšeme našeho budoucího prvňáčka. Náš příběh má otevřený konec.

Teprve čas ukáže, jestli jsme se rozhodli správně.