Intuitivní pedagogika

Při nahlédnutí pod pokličku intuitivní pedagogiky zjistíme, že se ve Švédsku zrodil alternativní směr vzdělávání, který učitele zavádí do dětského světa smysluplných her, v němž se buduje nejen pevný základ vzdělanosti každého dítěte, nýbrž také zodpovědná svobodná osobnost. Intuitivní pedagogiku rozvíjí už čtyři desítky let švédský hudební skladatel Pär Ahlbom, který se svými přáteli založil školu Solvik v Järně (asi 50 km od Stockholmu). Východiskem pro něj sice byla waldorfská pedagogika, ale ve své pedagogické práci se dostává dále. Stěžejní se při tom stává potřeba plného pochopení dětského vnímání světa, jehož významnou součást tvoří svět her. Snad každý si dokáže vybavit z dětství pocit spojený s nepochopením ze strany dospělých. Kdo jiný by měl tedy patřit k chápajícím dospělým než právě pedagog.

Proč si dospělí neumějí hrát?

Na počátku intuitivní pedagogiky bylo hraní, obyčejné dětské hry, k jejichž podstatě se Pär Ahlbom se svými kolegy snažil dostat. Co je tak úžasného na honičce, na schovávané anebo na slepé bábě? Proč se do nich dokážou děti cele ponořit? Proč si dospělí neumějí už hrát jako děti? Na spoustu takových otázek hledá intuitivní pedagogika odpověď. Vlastně by si ji měl každý pedagog objevit skrze hraní sám. „Hrajte si a pozorujte, co se děje,“ říká Pär Ahlbom pedagogům na svých seminářích. Nejnápadnějším znakem dětského hraní je radostný pohyb. A právě ten je třeba ve škole pěstovat. „Inteligence se zvyšuje s pohybem těla,“ tvrdí Pär Ahlbom. Obraz žáků po celou dobu výuky sedících v lavicích, tak typický pro běžnou školu, je tedy v přímém rozporu s intuitivní pedagogikou. Ve škole Solvik můžeme proto dokonce vidět děti, jak píší do sešitů a při tom zaujímají nejrůznější polohy – vsedě, a třeba i vleže. Stejně tak není neobvyklé, že se během vyučování lavice sestaví do kruhu a děti po nich skáčou či běhají dokola.

Dát dětem pocit volnosti

K základním principům intuitivní pedagogiky patří neuplatňování moci nad dítětem. Nutit dítě k čemukoliv je jí cizí. Pär Ahlbom považuje za nátlak i to, kdyby učitel nařídil, že se jde dělat to či ono. Tím by totiž dětem sdělil, že to, čím se právě zaobírají, je méně důležité. Děti se samy rozhodují, zda se do činnosti s učitelem zapojí. Pokud děti nemají zájem o program, který jim učitel nabízí, dostává se mu podnět k přehodnocení jeho práce.

Podle Pära Ahlboma by děti neměly mít pocit, že se něco musejí naučit. K poznání se v jeho škole dostávají prostřednictvím nejrůznějších činností a her, při nichž je patrná plná pozornost. Co vše se mohou děti naučit u potoka při budování hráze či stavění mlýnků? Nejsou zde vlastně skryty základy fyziky? Učení se kvůli známkám považuje Pär Ahlbom dokonce za škodlivé: „Ne hned, ale po určité době jsou z toho děti nemocné.“

Intuitivní pedagogika klade za cíl prvních čtyř ročníků školy rozvíjení smyslové pozornosti a intuice, neboť jsou pro život důležitější než znalosti fakt. Ta se děti později snadno naučí ve vyšších ročnících. Smyslová pozornost spočívá například v tom, že dítě je schopné pohybovat se v náročném terénu, aniž by upadlo, že je schopné chytit letící nebo padající předmět nejrůznějších tvarů. Děti se naučí intuitivně rozlišovat, co je v dané situaci vhodnější, byť by rozum říkal něco jiného.

Výsledek? Odpovědnější děti!

Jak samotné pojmenování intuitivní pedagogiky napovídá, intuice hraje v pedagogické práci zásadní roli. Za intuici zde však není považováno něco neurčitého, bezplánovitého, ale něco, co v sobě plán „moudře“ skrývá. „Pozornost a pohyblivost učitele mohou vstoupit do takové vzájemné souhry, že je možné konat stále ekonomičtěji a tvořivěji, a to i v těžkých a překvapujících situacích.“ K tomu ještě Pär Ahlbom dodává, že takto přestává lpění na tom, co si učitel připravil. Předpoklad k tomu, aby škola splnila svůj úkol, tj. aby se děti staly člověkem vnitřně svobodným, schopným samostatně utvářet svůj život, odolným vůči vnější manipulaci, spočívá v zajištění takových pedagogů, kteří tomuto cíli odpovídají, kteří jsou ochotni stále na sobě pracovat a které děti vnímají jako osobnosti hodné následování.