Den ve škole Solvik

Přinášíme reportáž ze školy Solvik, ve které se intuitivní pedagogika uplatňuje v praxi. Možná vás oceňování záškoláctví a štípání dříví ve výuce uvede do rozpaků. Nutno ale uvést, že výsledky má tato pedagogika více než dobré. Běžné školní ráno má svůj počátek už kilometr před samotnou školou, neboť i cesta dětí do školy zaujímá důležité místo ve výchovně-vzdělávací koncepci. Jako i jinde, přijíždějí děti autobusem, anebo je přivážejí rodiče – avšak vystoupit z auta přímo přede dveřmi školy možné není. Do školy se chodí pěšky, a to od autobusové zastávky a většinou po štěrkové cestě podél lesa. Kdo chce, má možnost vydat se přes les, neboť taková ranní procházka je obohacující v každou roční dobu. Během čtvrthodinky chůze získávají děti denně prostor sdělit si vše důležité, čímž se zbaví nutkání, které by mohlo v průběhu vyučování odvádět jejich pozornost.

Záškoláctví? Běžná část programu výuky

Někdy se stane, že dítě ráno do školy nedorazí a zajede si autobusem třeba do města, protože dostalo chuť na zmrzlinu. Pokud se jedná o takové mimořádné „záškoláctví“, není považováno za neomluvenou absenci, nýbrž je pojímáno jako individuální program dítěte, který dítě rozvíjí. Takový „záškolák“ je pak po návratu do školy požádám, aby o svém čase stráveném mimo školu poreferoval a sdělil, co zajímavého prožil. V případě opakované absence tohoto druhu se věc samozřejmě řeší; hledají se příčiny, a to v prvé řadě ze strany školy. Podle Pära Ahlboma existuje i vnitřní záškoláctví, které je na školách zcela běžné, kdy jsou žáci vnitřně nepřítomni. Příčinu tohoto jevu vidí v tom, že učitelé předstupují před žáky v profesionálních maskách a nikoliv plně sami za sebe.

Klima školy vytváří vybavení tříd

Do školy, přesněji řečeno do menších školních budov, které připomínají spíše pohádkové domy, mohou děti ráno volně přicházet. Většinou se však scházejí venku, klidně již tři čtvrtě hodiny před začátkem vyučování, a hrají si s míčem, houpou se na lanech zavěšených na stromech, skáčou z vysoké kůlny na matrace položené na zemi či si jinak hrají anebo si jen povídají. Postupně se mezi nimi objevují učitelé a kolem čtvrt na devět se s nimi děti odebírají do tříd, kde se už nacházejí ty, kterým se chtělo být uvnitř. Ani třída nepůsobí jako tradiční místo určené k výuce. Prostor nepravidelných tvarů s různými zákoutími a komůrkami a v něm jen jednoduchý, lehce přenositelný nábytek dává spolu s připojenou kuchyňkou pocit druhého domova.

Výuka plná pohybu

Když nahlédneme do jedné ze tříd nižších ročníků, můžeme sledovat, jak se po společném přivítání promění prostor v hřiště, na němž se děti půlhodinu věnují pohybovým hrám. Rytmická cvičení spojená s potlesky, podupy přecházejí v jiná, při nichž překvapí téměř akrobatická a žonglérská zručnost, individuálně i kolektivně rozvíjená, a ta vystřídají zase jiná cvičení, například složité prstové hříčky. Při tom všem nechybí ani zpěv.

Teprve po pohybových hrách se třída uvede do stavu, který už představu školního vyučování trochu umožňuje. Po společné recitaci začíná hlavní předmět, pro který jsou vyhrazeny dvě hodiny. Při první půlhodince jsou přítomny všechny děti, pak s třídním učitelem ve třídě zůstává jen třetina, která si prohlubuje probírané učivo. Zbytek odchází s jiným učitelem a věnuje se praktickým úkolům, např. skládání dříví. Po půlhodině se děti vystřídají, takže každá třetina třídy má příležitost procvičovat si učivo s třídním učitelem a současně vykonat něco prospěšného pro chod školy.

Následující přestávka vypadá obdobně jako doba ráno před začátkem vyučování. A panuje pohoda a radost, které však ani v průběhu vyučování nemizí. Ale také pocit důvěry a bezpečí. Jedině za takových podmínek se může dítě zdravě vyvíjet a naplňovat své vrozené touhy po poznání. Pär Ahlbom k tomu říká: „Všechny děti jsou přirozeně zvědavé. Hledají poznání po celou dobu samy. Naším posláním je tuto zvědavost podnítit, nikoliv ubít.“ V tomto duchu pokračují i další části školního dne.