Nedivím se ženám, co chtějí rodit doma

Předně musím uznat, že psát o tématu, s nímž mi chybí a do konce života nepochybně i bude chybět vlastní autentická zkušenost, je možná trochu nepatřičné. Pokud bych to měl říci natvrdo, vlastně mi přijde, že názor muže, byť třeba odborně erudovaného, nikdy nemůže mít takovou váhu, jako zkušenosti zástupkyň něžného pohlaví, jež mohou sdílet poznatky a mluvit o těhotenství a porodu i ze stránky emočně-prožitkové, která se samozřejmě nachází v úplně jiné dimenzi, než účast při nejzázračnější lidské události z pozice odborné (lékařské), anebo jako psychické podpory, čímž ani v nejmenším tyto role nesnižuji.

Dokument ´Pět zrození´

V každém případě, jako fanoušek české dokumentární tvorby jsem si nemohl nechat ujít nedávno odvysílaný krátký film s názvem ´Pět zrození´, u něhož bylo už předem vysoce pravděpodobné, že vzbudí značný ohlas a silné reakce (film je ke zhlédnutí na stránkách České televize, pozn. redakce). Podrobnější hodnocení dokumentu jako takového bych raději přenechal filmovým recenzentům. Jistě by se dalo, stejně jako u kteréhokoliv jiného díla podobného charakteru, dlouze uvažovat a spekulovat o tvůrčích záměrech, celkovém vyznění či případné tendenčnosti. Osobně bych dokument za manipulativní neoznačil, ale samozřejmě co divák, to svébytný dojem. A popravdě řečeno, nelze se příliš divit výrazně kritickým a podrážděným komentářům těch, co se mohli cítit dokumentem dotčeni.

Jedno je ale podle mě zřejmé. Námět zpracovaný v rámci cyklu ´Český žurnál´ určitě nespadl z nebe a do jisté míry vychází vstříc poptávce části společnosti. Z internetových diskusí, osobních svědectví a dalších zdrojů je evidentní, že nepříliš empatický přístup, nedostatek respektu k intimitě, odlidštěné vnímání budoucí maminky, nálepkování (oficiálně "alternativní rodička", neoficiálně raději ani nechci vědět), nadměrné zásahy do průběhu porodu, nedostatečná informovanost, nevhodná komunikace a podobně jsou zkrátka spojovány s českým porodnictvím. Jak už to tak bývá, v některých porodnicích je výskyt jmenovaných jevů větší, jinde menší a jistě jsou i taková zařízení, kde se nic takového neděje vůbec či minimálně. Právě i na značné rozdíly mezi jednotlivými porodnicemi třeba i v rámci jednoho kraje či města často ženy s autentickými zkušenostmi upozorňují a jak známo, síla každého systému se určuje podle jeho nejslabšího článku.

Hodnocení konkrétních porodnic je plný web

Nejen v tomto případě platí, že úplně jednodušší je smést jakékoliv výtky ze stolu s tím, že my přece děláme všechno dobře a na naší straně určitě žádná chyba není. Otázkou ale zůstává, proč tedy některé ženy svůj nemocniční porod považují za negativní či traumatizující zkušenost. Že by si to všechno vymýšlely? Nenapadá mě jediný rozumný důvod, proč by to dělaly… Že by české pacientky byly náročnější a kritičtější než jejich západoevropské kolegyně? Myslím, že každý se zkušeností z Německa, Nizozemska a podobných zemí jistě potvrdí, že pacienti či obecně zákazníci jsou u nás mnohem méně sebevědomí, nároční a naopak si nechají více líbit, než je tomu v zemích na západ od nás. Takže tím to asi také nebude.

Že by u nás bylo moderní takříkajíc házet špínu na lékaře? Některé události v posledních letech, jako například zavedení tzv. ´regulačních poplatků´ nebo akce ´Děkujeme, odcházíme!´mohly mít negativní vliv na vnímání doktorů ze strany obecné veřejnosti, jakož i na vztah důvěry mezi pacientem a lékařem, který je v jakémkoliv medicínském oboru zcela klíčový a na nějž se bohužel často zapomíná, nicméně třeba sociologické výzkumy hovoří o tom, že lékařské povolání je u nás považováno stále za nejprestižnější ze všech. Pokud jde o stížnosti a žaloby na lékaře, tak třeba oproti USA se u nás jedná doslova o stopové množství. Anebo že by to bylo tím, že špatné zprávy se prostě šíří rychleji, zvláště po síti, čímž dochází ke zkreslenému obrazu reality? To asi ano, ale obávám se, že jenom v tom to nebude.

Sebereflexe jako klíčové slovo

Možná, že ještě více než samotný dokument mě zaujaly následné diskuse. Ze strany těch, kdo se proti filmu ostře vymezovali, mi ale chyběl jeden podstatný atribut, a to sebereflexe. Jedním z nejčastějších protiargumentů odborné veřejnosti je také už tak trochu notoricky omílaná statistika o novorozenecké úmrtnosti. Jestli jsem ale dobře pochopil námět dokumentu, tak ten nevycházel z toho, že porodnictví u nás je špatné po stránce odborné, z pohledu ´cost-benefit´ či z hlediska ´hard´ kritérií. Zaměřoval se na naopak na tu stránku, kterou nelze až tak dobře měřit a přitom je taktéž nesmírně důležitá. Člověk nemusí být lékařem, aby pochopil, že komplikace spíše nastanou u maminky vystresované, než u té (v rámci možností) v pohodě. K tomu přispívají i různé zdánlivé drobnosti, jako třeba respektování soukromí a pravidel slušného chování ze strany personálu, včetně uklízečky nebo kultura prostředí (bota od krve na zemi, aj.), třebaže se to může někomu zdát jako nepodstatné banality. Co mi pak přijde zcela nepochopitelné, je odnášení miminek hned po porodu.

Komunikace jako problém celého zdravotnictví

Každý rok bývá prováděn poměrně rozsáhlý výzkum mezi řediteli nemocnic a zdravotních pojišťoven pod názvem ´Barometr českého zdravotnictví´. Rovněž i v jeho nejnovějším vydání je mezi hlavními rezervami zmiňována úroveň komunikace zdravotního personálu s pacienty a dodržování jejich práv. Dle pojišťoven se pak stížnosti na lékaře nejčastěji týkají nikoliv podezření z odborných pochybení, ale opět nespokojenosti s chováním personálu, arogancí, neetickým chováním a podobně. Český zdravotní systém a naše porodnictví tak názorně vykazují analogii, přičemž v oboru, který je specifický už tím, že narození dítěte je pro každou ženu neobyčejně silným a nezapomenutelným zážitkem, hrají neměřitelné (´soft´) aspekty zdravotní péče ještě větší roli než v jiných medicínských disciplínách.

Rodí ženy, ne porodníci

Osobně nepatřím k propagátorům či sympatizantům domácích porodů, nicméně nemůžu říci, že bych se až tak divil těm ženám, které nejsou přesvědčeny, že se jim v každé české porodnici dostane lidského, empatického a respektujícího přístupu, a tak hledají alternativu. Jaký vliv na vnímání konkrétní pražské porodnice či českého porodnictví jako celku bude mít dokument ´Pět zrození´ těžko předpovídat. Patrně nijak zásadní. Jsem však přesvědčen o tom, že když by se v některých případech ubralo na ješitnosti (ego je častým nepřítelem formálně vysoce vzdělaných lidí), lpění na tabulkách a naopak přidalo na vstřícnosti a ochotě naslouchat, domácí porody přestanou být tématem. Na začátek by možná stačilo přestat mluvit o porodu v první osobě množného čísla ve stylu "my rodíme", "odrodili jsme" a podobně. Žádný porodník-muž opravdu nikdy nerodil a ani rodit nebude.