Fungují ve školách smlouvy s rodiči?

V září 2016 provedla Česká školní inspekce inspekční elektronické zjišťování v základních školách (3 464), jehož smyslem bylo sestavit přehled škol, které již individuální výchovný program využily (578 ZŠ). Z těchto škol pak byl vytvořen vzorek pro realizaci prezenční inspekční činnosti uskutečněné od října 2016 do ledna 2017 (47 ZŠ) a také vzorek k provedení podrobnějšího elektronického zjišťování (130 ZŠ).

Individuální výchovný program by rozhodně neměl být vnímán jako sankce, ale jako způsob, jak nastavit účinnou spolupráci tak, aby došlo k eliminaci rizikového chování žáka. Zmíněný dokument představuje třetí stupeň strukturovaného postupu řešení. Předchozími kroky jsou pohovor se žákem a následné jednání s ním a jeho zákonným zástupcem, a to za účelem odstranění daného nežádoucího chování.

Školy individuální výchovné programy využívají nedostatečně

Ze všech ZŠ zapsaných do školského rejstříku využilo individuální výchovný program dosud jen 578 škol (16,7 %), a to 366 na 1. stupni a 398 na 2. stupni (v některých školách tedy využili výchovný program jen na jednom stupni, v jiných na obou).

Z informací získaných ze 130 škol, které již mají s individuálními výchovnými programy větší zkušenost (celkem 1 111 programů), vyplynulo, že nejvíce byly tyto programy uplatňovány v 7. a 8. ročníku, nejčastěji kvůli:

• nevhodnému chování ke spolužákům (85 %),
• nerespektování pokynů učitele nebo narušování výuky (78 %),
• odmítání práce při vyučování (63 %),
• neplnění domácích úkolů či
• nenošení pomůcek (62 %).

Ve více než polovině škol pak byly individuální výchovné programy zavedeny kvůli opakovanému agresivnímu, vulgárnímu anebo jinak nevhodnému chování k pracovníkům školy.

Základem úspěchu je spolupráce

Školy realizaci individuálních výchovných programů zajišťují nejčastěji ve spolupráci třídního učitele buď se školním metodikem prevence, nebo s výchovným poradcem (95 % ZŠ). Podstatná většina ZŠ nicméně zapojuje i další aktéry, a to jak vnitřní (vedení školy nebo další vyučující), tak vnější (policie, lékař, neziskové organizace). Zhruba 90 % zákonných zástupců dotčených žáků individuální výchovný program podporovalo, zbylý počet o programy nejevil zájem a v jednom případě šlo o vyloženě negativní postoj.

Pozitivní přístup však zároveň vždy neznamenal aktivní podporu dítěte. Mezi hlavní problémy patřily dohled nad přípravou do školy (92 %), kontrola školních výsledků (70 %), zajištění potřebných pomůcek do školy (60 %), komunikace se školou (58 %) nebo dohled nad školní docházkou (47 %).

Na základě hodnocení významu konkrétních individuálních výchovných programů řediteli 130 ZŠ Česká školní inspekce konstatuje, že v řadě případů tyto programy neměly na zlepšení chování daných žáků buď vůbec žádný vliv, nebo měly vliv jen přechodný (1. stupeň ZŠ 36 %, 2. stupeň 42 %). Součástí každého individuálního výchovného programu jsou také opatření, která budou využita, pokud nedojde k nápravě. Přistoupit k nim muselo téměř 90 % škol (61 % případů).

A více než polovina ZŠ musela individuální výchovný program opakovat, což dohromady představovalo zhruba čtvrtinu žáků. Překážky spatřují oslovení ředitelé hlavně v přístupu žáka a jeho rodiny (77 %).

Individuální výchovný program a kázeňská opatření se nevylučují

Ve 130 školách problémové chování žáků nejčastěji řešili:

• okamžitým napomenutím nebo domluvou (100 %),
• následovalo sdělení rodičům, a to převážně v podobě poznámky do žákovské knížky (91 %),
• oddělení žáka od zbytku kolektivu (43 %),
• odejmutí výhod spojených s mimovýukovými aktivitami(28 %).

Zpravidla až po vyčerpání předešlých opatření většina škol využívá i institut výchovné komise. K dalším výchovným nástrojům škol patří zejména třídnické hodiny. Přestože je na 2. stupni uplatňují téměř všechny školy, značné rozdíly jsou v jejich četnosti a pravidelnosti. Jednou měsíčně nebo častěji tak činí tři pětiny škol, pětina dokonce týdně.

Poměrně malé procento škol řeší výchovné problémy pozitivní motivací, a to pochvalami a větším zapojením žáků do zájmových činností (17 %).

Z údajů týkajících se všech oslovených škol plyne, že velká část z nich postoupila daný případ další straně, zejména orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo školskému poradenskému zřízení. Školy, které individuální výchovný program využily (578), častěji realizovaly pohovory třídních učitelů nebo ředitelů se žáky a jejich zákonnými zástupci než ty ZŠ, jež individuální výchovný program ještě nikdy neuplatnily. Pokud však jde o jiná výchovná opatření, zde již takový rozdíl patrný nebyl (současné využití kázeňských opatření a individuálního výchovného programu se vzájemně nevylučuje).