Prvňáček! Na školu ho připravte už nyní

Zápis už je dávno za vámi a na vašeho skoroškoláka čeká léto plné her a zábavy. Letní měsíce můžeme ale využít i k pomalé a nenásilné přípravě na nový životní styl školáka. A nebojte se, nebudeme vás nabádat, že se máte s dítětem učit „do zásoby“.

Spíš je dobré zamyslet se nad tím, co dítěti činí obtíže a co by se dalo během léta „dotáhnout“. Pro Leničku, která letos končí první třídu, to jednoznačně byla její neschopnost udržet si ve věcech alespoň trochu pořádek.

Vyznat se v krabici s hračkami, v šuplíku s časopisy nebo ve skříni na oblečení byl pro ni nadlidský úkol. Její maminka Jana přiznává, že si za to mohla malinko sama. „Když jsem byla malá, vládl u nás doma systém komínky. A když nebylo uklizeno, nebyl večerníček ani zmrzlina. A co víc, doma bylo pěkně dusno. Takže jsme se s bráchou snažili, aby to u nás v pokojíčku bylo vždycky ,v rychtiku‘, nebo jak říkala naše maminka, aby to tam vypadalo jako v obchodě.

Pamatuji si, jak mě to nebavilo, a říkala jsem si, že až budu mít děti, na ničem takovém bazírovat nebudu,“ říká sympatická mladá žena. A dodává, že Lence nakoupila různé krabice a doufala, že si holčička systém vytvoří sama. „Ale jak vidíte, nestalo se, upozorňovaly mě na to i Lenčiny učitelky ve školce. Říkaly, že nepořádek v hračkách a v oblečení by sám o sobě nevadil, ale že si máme uvědomit, že malá může mít problémy vyznat se ve školní tašce, v penálu a podobně.“

Mami, ty máš tady nepořádek!

Jana se rozhodla, že na tom s Leničkou zkusí přes léto zapracovat. „Bylo mi jasné, že z naší malé ,bordelářky‘ neudělám za dva měsíce ,pořádnici‘, ale pořád lepší to zkusit, než nedělat nic. Přemýšlela jsem o tom, co Lenku hodně baví, a uvědomila jsem si, že vždycky ráda pomáhá v kuchyni. Tak jsme to zkusily přes vaření. Záměrně jsem si ve spíži a v šuplících s kořením a různými dochucovadly udělala malý nepořádek. A když mi Léňa pomáhala, nechala jsem ji, aby se občas spletla. Když se nám povedlo dát do jablečného závinu místo skořice papriku a všechno bylo na vyhození, Lenku napadlo, že mi pomůže uklidit v kuchyni. ,Mami, jak tady můžeš něco dělat, když tu máš binec. Ani se v tom nevyznáš,‘ říkala mi. A nakonec jí to ,docvaklo‘, samozřejmě s ohromnou podporou v podobě pochval za každé poskládané a dobře uklizené tričko a za srovnané hračky,“ popisuje Lenčinu „proměnu“ její maminka Jana. Jistě že neměly hned „vyhráno“, Lenka ale pochopila, že pořádek může být k užitku. Navíc už od Vánoc měla u postele krásnou aktovku, ve které byly desky, penál, pastelky i sešity. Jako každý budoucí prvňák si s novými poklady ráda hrála. A když dvakrát nemohla najít růžovou gumu se slonem a zase jí někam zmizely některé pastelky, začala si na svoje věci dávat větší pozor.

Ranní spáč

Honzíkova maminka Radana měla trochu jiné starosti: Honza byl a je „sova“, které se ráno nechce vstávat. „Protože bydlíme s babičkou, nebyl problém, aby malý chodil do školky až na dopolední svačinu. Tedy ne že by se to učitelkám dvakrát líbilo, docela jsem jim rozuměla, ale prostě nebyla síla, jak Honzu dohnat před desátou večer do postele a ráno ho z ní zase vytáhnout. Až když se blížil konec posledního roku ve školce, uvědomila jsem si, že když jdu ráno do práce, míjím hloučky školáků, a ten náš kluk zatím ještě zařezává. A bylo mi jasné, že ve škole k jeho pozdním příchodům tak benevolentní nebudou,“ vzpomíná Radana na dobu před třemi lety - z předškoláka Honzíka je letos už třeťák Honza.

„Naštěstí jsem si to uvědomila ještě docela brzo. Honzík totiž o prázdninách do školky nemusel, hlídala ho babička. A tak jsem se domluvila s učitelkami ve školce, že ho zkusí motivovat k tomu, aby byl ve školce včas. Musím říct, že jsem jim byla za pomoc opravdu vděčná. Každý den totiž dětem řekly, co se bude dělat druhý den ráno, a nezapomněly zdůraznit činnost, kterou Honza miloval - třeba stavění z dřevěných špalíků. Když to poprvé zaspal a přišel jako vždy až na svačinu, rozplakal se, tak mu to bylo líto. A neberte to tak, že by ho učitelky nějak trápily, naštěstí pochopily situaci a stejně jako já si uvědomovaly, že pokud by se Honza učil vstávat včas až na začátku školního roku, bylo by to strašně náročné,“ zdůrazňuje Radana.

A povedlo se? „Docela jsme měli úspěch. Na rodinné dovolené u moře se to sice malinko zvrtlo, ale když jsme se vrátili domů, snažili jsme se nastavit režim dne tak, aby Honza vstával dřív. Vymyslela jsem, že si s ním ráno před odchodem do práce zahraju pexeso, a to ho docela motivovalo. Sice to bylo náročné pro mě, někdy jsem měla co dělat, abych všechno stíhala, ale stálo mi to za to. A když nastupoval do školy, vstával už v docela rozumný čas, čtvrt hodiny před sedmou ráno. To se s jeho vyspáváním pomalu do deseti nedalo srovnat,“ uzavírá Radana.

Kde můžu, tam zabloudím

Malá zmatkářka, bludička, ztracenka, tak doma říkali Simonce. „Měli jsme dojem, že se ztratí i u nás v bytě,“ líčí její tatínek Jirka. „Pošlete ji, aby donesla z předsíně bundu na vyprání, a najdete ji v ložnici, jak bezradně kouká, kde leží její větrovka. No hrůza,“ vzpomíná tatínek malé školačky. „Někdy jsme v podstatě pro legraci zkusili nechat Símu, aby nás navigovala, když jsme šli do obchodu, ale byla to vždycky katastrofa. Do první odbočky dobré, ale pak zapomněla, kam jdeme, a místo do potravin jsme došli třeba do papírnictví. Nejdřív nám to přišlo zábavné, ale když nám učitelky ze školky vyprávěly, jak se na školce v přírodě, kde bydleli v kempu s chatičkami, ztratila cestou z jídelny, trochu nám zatrnulo. Co bude dělat, až půjde do školy, říkali jsme si,“ vypráví Jirka.

„Myslel jsem, že to dělá naschvál a že se nesoustředí na to, co dělá, ale moje žena mi připomněla, že je na tom podobně, i když se už neztrácí tak často,“ usmívá se Jirka a předává slovo Katce. „Rodiče mi taky vždycky říkali bludička. Docela mě štvalo, že se nikde nevyznám a že mě pořád někdo musí někam vodit, tak jsem si vymyslela různé ,pamatováčky‘ - v podstatě orientační body, které mi pomohou dojít k cíli. U nás doma to třeba byly barevné mapy na parketách, které jsem používala jako šipky, a cestou do školy jsem se řídila podle barevných domů. Jeden žlutý, dva šedé, pak zahnout k zelenému a zase dva šedé… A šlo to. Ale protože bydlíme ve větším městě, bylo jasné, že Simonce tahle taktika na delších cestách nepomůže. Začali jsme trénovat v místním obchodním centru. Prošli jsme ho a pak jsme Simonce dali za úkol, aby došla třeba od Kenvela k Baťovi,“ popisuje Katka. „Trochu mě štvalo, že se musíme řídit obchodními značkami, ale ty byly v tu chvíli pro malou nejčitelnější. Takže se učila stejně jako já, jen místo barevných domů měla různá loga a vývěsní štíty. Říkala jsem si ale, jak se tahle taktika povede přenést do školy. Protože se nám nepovedlo dostat se do školy na návštěvu, musela jsem spoléhat na to, že se nám pomocí nácviku jednoduchých a složitějších tras povede Simonku naučit, že si má vždycky hledat orientační body, a první den ve škole jsem učitelku i družinářku upozornila, že se malá ,ráda‘ ztrácí. Nakonec to proběhlo docela dobře,“ vypráví Katka. A dodává: „Díky různým orientačním hrám, které jsme z obchodního centra postupně přenesli i do jiných prostor, se malá naučila, že si vždycky musí najít nějaké záchytné body. A taky jsme ji důkladně naučili, co má dělat, když se ztratí. Takže když náhodou zabloudí cestou z jídelny do šatny, zastaví nějakého dospělého nebo staršího žáka a zeptá se na cestu.“

Příprava k nezaplacení

Poslední prázdniny před nástupem do „velké“ školy nečekají jen sedmispáče, bludičky a nepořádníky, ale všechny děti. Vyplatí se, když se začátkem léta zamyslíme nad tím, co by mohlo dítěti dělat problémy, a pokusíme se najít nějaké schůdné řešení, případně s dítětem některé věci „natrénujeme“. I když si před nástupem do školy děti potřebují hlavně odpočinout a nabrat síly, je dobré nehodit vše za hlavu, ale hledat, kde by se dalo ještě něco „dotáhnout“. Čím lépe totiž dítě na školu připravíme, tím lépe zvládne první dny a týdny v roli školáka.

„Last minute“ příprava na školu

Budoucí prvňák by měl znát celé své jméno, adresu a telefonní číslo rodičů. Měl by také vědět, do které školy a třídy chodí. Musí dobře znát své pomůcky, aby si je pak poznal - vyplatí se všechno, dokonce i jednotlivé pastelky, podepsat tak, že odřízneme proužek laku z opačné strany pastelky a lihovým fixem napíšeme jméno dítěte. Podepište i aktovku, ale tak, aby jméno nebylo viditelné zvenku, aby dítě nemohl oslovit jménem nikdo cizí. Dítě také musí vědět, že si nesmí brát nic od cizích lidí, že s nimi nesmí nikam chodit a ani nastupovat do cizích aut, a také na koho se má obrátit, pokud je někdo obtěžuje. Prvňák by také měl vědět, jak se dostane do školy, a pokud s ním jezdíme městskou hromadnou dopravou, musí mít legitimaci s kuponem.

Autorka je speciální pedagožka a šéfredaktorka časopisu Informatorium 3-8.