Zápisy do prvních tříd - budou odklady i nadále ´trendy´?

Období mezi polovinou ledna a února již tradičně patří na českých, moravských a slezských základních školách zápisům do prvních tříd. V této souvislosti asi příliš nepřekvapí statistický poznatek, že zhruba každé čtvrté až páté šestileté dítě se však v září prvňáčkem nestane. Odklady školní docházky se v ČR v posledních letech stabilně pohybují lehce nad 20 %. Jak je na tom naše země v porovnání s ostatními evropskými státy? Bez většího přehánění lze konstatovat, že jsme v tomto ohledu skutečnou raritou či jinak řečeno exoty.

Zápisy u nás a v zahraničí

V polovině zemí Evropské unie vůbec není školní zralost, tedy tzv. duševní a fyzická připravenost dítěte pro účely zahájení povinné školní docházky, posuzována. Jediným kritériem pro zápis do první třídy je tak dosažení stanoveného věku - převážně 6 let. V rámci evropské ´osmadvacítky´ samozřejmě nalezneme i příklady, kdy děti začínají chodit do školy dříve - např. Velká Británie, Nizozemsko (v 5 letech), anebo naopak později - pobaltské země, skandinávské země (v 7 letech). Naproti tomu třeba v Rakousku posuzuje školní zralost dítěte výhradně ředitel příslušné školy, avšak ani zde nejsou odklady zdaleka tak běžnou praxí jako je tomu u nás. V Německu pak jsou odklady v evropském měřítku poměrně využívanou možností ze strany rodičů, jejich podíl však tvoří cca 6 % dětí daného populačního ročníku, tedy také výrazně méně než je tomu u nás.

Různých dílčích příkladů a specifik bychom v konkrétních zemích našli celou řadu, obecně však lze říci, že praxe týkající se odkladů školní docházky v České republice (a spravedlivě se sluší dodat, že i na Slovensku, abychom v tom nebyli sami) je zcela odlišná od praxe drtivé většiny evropských zemí. Možnost odkladů v nich sice také existuje, avšak je využívána takřka výhradně v případech závažnějších odchylek ve vývoji dítěte, což by měl být i z logiky věci jediný a pravý smysl tohoto institutu, který se však v našich končinách stal do určité míry taky jakýmsi módním trendem, jenž dle mého až nepochopitelně podporují a obhajují i někteří odborníci.

Posedlost seznamy a manuály

Nezvykle vysoké procento odkladů zahájení školní docházky neuniká pozornosti ani našemu ministerstvu školství a v této souvislosti jsem zaregistroval informaci, že i jeho představitelé považují za užitečné odkládat nástup dětí do první třídy pouze ve skutečně opodstatněných případech. Na druhou stranu, na webových stránkách zmíněného ministerstva je dostupný sedmistránkový dokument nesoucí téměř až spásný název ´Desatero pro rodiče předškolního věku´ a jehož náplní je především bohatý výčet toho, co by mělo dítě zvládnout před vstupem na základní školu. Upřímně řečeno, při čtení onoho seznamu se mě u některých jeho bodů zmocnila myšlenka, že jsem asi přehnaně skromný, neboť by mi stačilo, kdyby je zvládali nikoliv pětileté či šestileté děti, nýbrž někteří dospělí, s nimiž se člověk v každodenním reálu potkává. Jen pár příkladů za všechny: "ovládá se a kontroluje", "dodržuje dohodnutá pravidla", "mluví většinou gramaticky správně", "přemýšlí, vede jednoduché úvahy, komentuje", "je schopno brát ohled na druhé", "přiměřeným způsobem se zapojí do péče o potřebné"… Toť jen pár příkladů za všechny.

Ale už ruský klasik Tolstoj říkal, že člověk by měl začínat u sebe. A nutno sebekriticky uznat, že v určitých bodech jsem ani já patrně nebyl úplně zralý pro první třídu na základě těchto standardizačních požadavků. Upřímně řečeno, s některými z nich bych měl problém i dnes. Výše uvedených příkladů se to doufám netýká, nicméně některé jiné body nesplňuji zcela určitě. Například propisku držím dodnes zcela jinak než předepsaným špetkovým úchopem. Ne tedy, že bych s tím měl jakýkoliv problém. Naštěstí tedy už reprízu své téměř čtvrtstoletí dlouhé exkurze napříč českou vzdělávací soustavou neplánuji :-) Podobných příkladů svých i ostatních nasbíraných, na základě nichž mi v této otázce přijde často rozumnější nechat věcem volný průběh než přehnaně "tlačit na pilu", bych zde mohl uvádět celou řadu.

Zápis není konkurz do soutěže o Superstar

Abych nebyl špatně pochopen, jistě je dobře, že dnes existují odborníci, kteří mohou pomoci vyřešit problém, kterému se dříve nevěnovala taková pozornost, anebo se neřešil vůbec.

Samozřejmě je mi také jasné, že v některých závažnějších případech, jež jsou však obecně spíše ojedinělé, je naopak strategie "nechat to být" tou nejhorší možnou. Jsem však přesvědčený o tom, že v běžných případech, kdy dítě třeba vyslovuje špatně jednu hlásku, mnohdy lépe poslouží nové prázdninové podněty než návštěvy logopedky. A že dítě v lednu nebo únoru třeba špatně vyslovuje sykavky nebo některou z kmitavých souhlásek? Do září času dost (téměř tři čtvrtě roku je u dětí tohoto věku opravdu relativně hodně dlouhá doba) a když to ještě ani v září nebude stoprocentní, tak to snad taky není taková tragédie. Rozhodně by to však nemělo být důvodem pro odklad, jak se často děje. Ještě paradoxnějším důvodem ospravedlňujícím odklad je "hravost dítěte", viz některá doporučení z pedagogicko-psychologických poraden.

Na tématu zápisů a odkladů je mimo jiné také názorně vidět, jak se ve školství stále projevuje tendence srovnávat děti dle jedné laťky a vměstnat je do různých tabulek a seznamů, přičemž právě věková či jiná homogenita školních tříd a skupin je naopak jednou ze zásadních slabých stránek či limitů klasického vzdělávacího systému. Osobně vidím smysl zápisů do prvních tříd zcela někde jinde než jako v nástroji pro srovnávání dětí a odškrtávání toho, co již dítě zvládá či nezvládá. Zápis by přece neměl být žádným konkurzem, anebo standardizačním procesem. Standardizaci ponechme průmyslu, kde má zejména v řízení hromadné a sériové výroby své hluboké opodstatnění. V případě dětí, naštěstí, však existují pouze originály. V první řadě je pak třeba si uvědomit, že pro většinu dětí představuje zápis první reálný kontakt se školou (tam, kde spolu úzce spolupracují mateřské školy se základními, tomu tak být nemusí) a tak by vše z její strany - příprava, organizace, personální zajištění, vlastní průběh, atd., mělo směřovat hlavně k tomu, aby hned tento první zážitek nebyl pro děti zkušeností nepříjemnou, na základě níž si vytvoří k formálně-vzdělávacímu prostředí nechuť či odpor. Škola je totiž bude provázet hezkých pár let, vzdělávání celý život.

Článek by napsán s přispěním dokumentů MŠMT a Eurydice - agentury Evropské komise pro analýzy a poskytování informací o evropských vzdělávacích systémech.