Domácí školu v Čechách hned tak něco neskolí

Domácí školu v Čechách hned tak něco neskolí. To je pocit, který jsem si odvezla z našeho únorového setkání v želivském klášteře. Útočila na nás zima a závěje sněhu, ale pokud vím, nikdo nezmrzl, ani nezapadl. Naopak , troufla bych si napsat, že jsme všichni odjížděli spokojeni. A měli jsme k tomu jeden hlavní důvod - domácí vyučování má úspěch! Jak u dětí, tak u maminek, a dokonce i u nezávislých odborníků, kteří ho zblízka sledují. Co si přát víc? Něco by se našlo, ale o tom až později.

V pátek večer jsme se sesedli do kruhu k prvnímu, spíše seznamovacímu rozhovoru. Bylo nás asi 60 (včetně žen a dětí) nedočkali jsme se některých velmi zajímavých rodin, protože kromě sněhu řádila i chřipka...

V sobotu přišlo to nejdůležitější, tedy vyprávění tří maminek - domácích učitelek. Pro vás, kteří jste ho nemohli vyslechnout v Želivě, mohu čistě subjektivně napsat, co mě nejvíce zaujalo (celé dopoledne bude rovněž k vypůjčení na videokazetě, šťastným vlastníkům videa mohu vřele doporučit).

Paní Cekotová ze Zlína vidí na domácí škole dva základní nedostatky - vyžaduje mámu na plný úvazek (která z nás tento problém neřeší....) a je s ní velmi málo zkušeností - ti, kteří dnes učí doma, musí svou cestu prošlapávat sami . Reakce okolí prý byla nečekaně tolerantní, dokonce i v základní škole, ze které paní Cekotová letos brala svého páťáka na rok domů, se setkala spíše se živým zájmem. Nejméně pochopení projevily babičky (při této větě se řada z nás usmívala, neboť to známe z vlastní zkušenosti). Více negativ paní Cekotová k naší velké úlevě nenašla, a její rodina by se už domácí školy rozhodně nechtěla vzdát. Mluvila i o tom, že letos má pocit, jako by se jí vrátil syn, protože dítě v páté třídě už většina maminek doma příliš nevidí - škola, kroužky, sport, skaut, úkoly, na jakoukoliv rodinnou činnost zbývá dítěti jen málo času a energie. Při domácím vyučování si děti užijí domova dopoledne, maminka má šanci jim něco důležitého předat, a společenské děti paní Cekotové "vylétávají z hnízda" odpoledne. Tento model se nám jistě všem líbí.

Paní Putnová z Brna byla velkým povzbuzením pro všechny, kdo pochybují, zda mohou domácí vyučování zvládnout. Mluvila o svých počátečních pochybnostech - k tomu, aby začala učit doma, ji přemluvil muž, ona sama nijak nadšená nebyla, ale dnes vůbec nelituje. Oba její kluci jsou netypickými žáky, je třeba se jim věnovat s velkým úsilím, jistě by spadali do kompetence speciálních pedagogů - zdá se ale, že nejlepším speciálním pedagogem je pro ně jejich maminka. Paní Putnová mluvila o tom, jak dítě, které se odchyluje od běžného průměru, má mizivou šanci se v běžné škole cokoliv naučit - individuální přístup při domácím vyučování je pro něj to pravé. Domácí škola navíc stmelí celou rodinu - všichni jsou více pohromadě, mnoho jejich činností je společných.

Častý objekt zájmu novinářů, paní Krištofová, se označení "mediální hvězda" smála - novináře prý zajímají především jejich ovce, pasoucí se na kopci nad Valašským Meziříčím, a domácí škola je jen záminka. My jsme se ale nenechali zmýlit, ovce má lecjaký soukromý zemědělec, ale kdo má domácí školu? Paní Krištofová také vzala ze základní školy páťáka jen na jeden rok, a ani ona si to nemůže vynachválit. Souhlasila s důvody paní Cekotové - že s páťákem, který chodí do veřejné školy, už se rodina často míjí, i když zrovna nemá kroužek, vrací se ze školy unavený a do ničeho se mu nechce (řada přítomných maminek starších dětí přikyvovala - i tato zkušenost je zřejmě velmi častá) . Paní Krištofová učí doma dvě své děti, třetí holčička je ještě na školu malá, a tak si zatím hraje opodál a ruší... Domácí škola není jen výuka znalostí, ale také životních postojů, na tom se shodly všechny tři vyučující maminky. Proto se také v "třídní knize" paní Krištofové, která je i jakousi rodinnou kronikou, objevují kromě rovnic a vyjmenovaných slov i další zajímavé položky - vybíráme dárek pro tátu, sbíráme jablka v zahradě, pečeme koláč. Když svítí sluníčko, "učíme se" venku, podotkla také paní Krištofová (všichni si to dokážeme živě představit). Jistě je důležité, že při domácí škole neexistuje ohraničený "čas pro školu" - i po dopoledním vyučování přirozená výuka pokračuje dál, děti si s maminkou povídají i při nákupech nebo při vaření - a získávají tak zkušenost, že škola je propojená se životem, není to jen něco povinného navíc.

Pokud jste z předchozích vět získali dojem, že domácí vyučování je jen slastné pobíhání na trávníku před domem, při kterém se děti nic nenaučí., opak je pravdou. I při značné úspoře času, který by tyto děti strávily ve škole, se naučily řadu věcí, které předtím nedokázaly zvládnout, pochopily všechno předepsané učivo a mnoho zajímavostí navíc. Potvrdily to i pololetní pohovory, které dopadly výborně.

Poté, co jsme maminky vyčerpali otázkami, jsme shlédli video "Cesta ze světa ticha" - reportáž o paní Váňové, která úspěšně učí doma sluchově postižené děti a vyrábí pro ně s neuvěřitelnou invencí vlastní učebnice. Po tomto zážitku mluvil průkopník domácí školy v Čechách pan Tůma, jehož děti už se učí doma několik let pod hlavičkou soukromé malotřídky Škola Za školou. Mluvil o historii a peripetiích jejich školičky, o svobodě jednotlivce, a také o tom, že nejzávažnější vědecké problémy se v rodině Tůmových řeší po večerech. Mě osobně nadchlo, jak celá rodina sdílí zájem některého svého člena o nový problém - třeba astronomii, a všichni společně se snaží v něm zorientovat. Takhle vypadá domácí vzdělávání - pokročilejší stupeň domácí školy.

Večer do Želiva dorazila unavená a zasněžená paní Bartoňová - metodička Bratrské školy, která po celý rok objížděla doma učící rodiny a tak mohla podat svědectví opravdu zasvěcené. Maminky si ji v její nepřítomnosti velmi pochvalovaly a ukázalo se, že potěšení bylo na obou stranách. Paní Bartoňová byla s domácí výukou velmi spokojená, líbila se jí spolupráce s maminkami i atmosféra, kterou v rodinách nacházela. Zdůraznila dvě věci - že je důležité, aby domácí výuka měla jistý řád, a aby se děti dostaly mezi vrstevníky. Naše povídání v neformálních skupinkách pokračovalo dlouho do večera a v neděli dopoledne jsme se rozloučili (za vzájemného vytlačování aut po zasněžených kopcích).

Ještě bych chtěla odpovědět na otázku z úvodu - co si ještě přát víc. Bylo by jistě dobré, aby byla domácí škola povolena po celou dobu základní školní docházky - tedy až do deváté třídy. Některé maminky by toho asi nevyužily, ale je důležité tuto možnost mít. Druhou, důležitější otázkou je znění nového školského zákona, o jehož návrhu se jistě dočtete v jiném příspěvku, protože nesmíme zapomenout, že jeho přijetím se platnost našeho šťastného experimentu ruší... Čeká nás tedy ještě dlouhá cesta, ale za sebe mohu říct, že bych ji ráda prošla už k úspěšnému konci (školní docházky mých dětí).